„Plagiátorské univerzity, respektive fakulty“ (III)
24. září 2015 ve 12.38 hod. oznámil Petr Kreuz na své facebookové stránce toto:
„V literatuře (a také v románu Václava Kaplického) se uvádí, že se Jindřich František/Heinrich Franz Boblig vrátil po skončení šumperských a velkolosinských čarodějnických procesů v roce 1696 vrátil [sic!] do Olomouce, a dokonce se tam (bohatě) oženil s mladou dívkou. Ten údaj není úplně přesný: Podle uvedeného záznamu v olomoucké matrice oddaných se ,der Edle undt Hoch gelehrte (!) Herr Hanrich (!) Frantz Boblig v. Edlstadt‘ oženil již 4. února 1692 (tedy necelých šest let před smrtí). Oženil se s počestnou paní Marií Constantií, rozenou z Monia, z Nizozemí (zřejmě španělského), vdovou po zesnulém Řehoři Kleperovi (Kliperovi (?), císařském a španělském královském poručíkovi (,Mit dem [spr. ,der‘] Ehrentugendtsambem [spr. ,Ehren Tugendsamben‘] Frau Maria Constantia, gebohrene von Monio, aus Niederlandt, nach dem Herrn Gregorii Klepern [náležitá transliterace ,nach dem H. Gregorij Klepern‘] /Klipern ?/, Röm. Kay. May.[spr. Römli Köglin Mayl.] wie auch Ihre Königl. May. [spr. ,Köngl: Mayln:‘] in Spanien gewesten Leudtnandt hinterlassene witib‘) [dosl. ,vdovou pozůstalou po poručíkovi Jeho římského císařského Veličenstva, jakož i Jeho královského Veličenstva ve Španělsku‘ – v baroku si potrpěli na náležitou titulaturu]. Svědky byli Tobiáš Krantz, lazebník (Balbierer), a Rochus Glaser, kovář. Prosím kolegy, zvláště Tomáš Baletka [sic!], o kontrolu přepisu, toleranci vůči nedodržení stávajících transkripčních pravidel, popř. i o rozluštění první profese svědka (možný Bäcker moc k lazebníkovi nepasuje). Nabízí se domněnka, že Bobligova nevěsta byla Vlámka. Každopádně původ nevěsty z podobně vzdálené (spřátelené) ciziny, pravděpodobně z území nynější Belgie, byl v té době zřejmě v Olomouci dosti ojediněnou, i když patrně ne zcela unikátní záležitostí. Každopádně [sic!] další zajímavý doklad k interpretaci Bobligovy osobnosti.“
Nežli se pustíme do „rozluštění první profese svědka“, musíme uvést to, co Petr Kreuz tentokrát opominul učinit, tedy přesný odkaz na citovaný pramen – jedná se o matriku oddaných inv. č. 5600, sig. O III 18, 1682–1762, Olomouc-vnitřní město, Lazce, Řepčín, Neředín, Povel, Nový Svět, Novosady, uloženou ve fondech ZA Brno, pracoviště Olomouc, p. 18, online dostupné na WWW: http://vademecum.archives.cz/vademecum/permalink?xid=be97e944-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=50 (vyhledáno 12. 10. 2015). Podle dotyčného matrikového záznamu byl „urozený a vysoce učený pan Hanrich Frantz Boblig von Edlstadt“ dne 4. února 1692 oddán v kostele sv. Mořice knězem Paulem s výše uvedenou vdovou Marií Konstancií Kleperovou, přičemž byli svědky „Tobias Krantz Büglr undt Balbierer undt Rochus Glaßer Schmied“, tedy Tobias Krantz, měšťan (nikoli tedy „Bäcker“ – pekař, jak usoudil P. Kreuz) a lazebník, a Rochus Glaßer, kovář“. Označení „Bürger“, eventuálně zkratka výrazu „Bürgelicher“ – „Büglr“, popř. zkratky „Brg“ nebo „B.“, tj. měšťan – majitel domu, se objevují i v jiných záznamech v této matrice, a to včetně téže paginy 18. Zatímco o kováři Rochovi Glaßerovi není nic bližšího známo, náležel lazebník Tobias (též Christian) Krantz, psaný rovněž Kranz a zmiňovaný i jako „Chirurgus“, tj. ranhojič, k velmi zámožným olomouckým měšťanům. Jak dokládá Wilhelm Nather ve své Kronice olomouckých domů (její novodobá dvousvazková edice vyšla pod názvem Die Olmützer Häuserchronik v Olomouci roku 2006, český překlad této edice pořízený Vladimírem Spáčilem byl publikován roku 2007 tamtéž), si dne 13. března 1681 zakoupil v Olomouci Christian (Tobias) Kranz, „kunstreicher Barbier“ (dovedný, šikovný lazebník) přišlý z Eisenachu v Sasku, dům v Ostružnické ulici čp. 340 (č. 36) od ševce Christofa Götze za 600 tolarů moravských a na tomto základě získal v Olomouci 23. října 1681 měšťanské právo (po Götzově smrti v roce 1696 Kranz tento dům prodal za 670 tolarů moravských – c. d., I. Teil, s. 500). Téhož roku se Tobias Kranz oženil s Euphrosinou Straupeovou, jež zdědila v roce 1661 se svou sestrou Elisabeth po jejich otci, sladovníku Paulu Straupem, mimo jiné dům v České ulici čp. 451 (nyní ul. 8. května 10), řečený U Železné granátové koule. Toto domovní znamení mělo původ v události ze 6. srpna 1644, kdy v pravé poledne vystřelili císařští vojáci obléhající Olomouc obsazenou tehdy Švédy na město šest dělostřeleckých granátů; jeden z granátů udeřil do Straupeho domu, přeletěl skupinu lidí a následně usmrtil služebné děvče. 12. ledna 1687 koupil tento dům od své manželky a švagrové „chirurg“ Tobias Kranz za 233 zlatých 20 krejcarů, ale již 14. února t. r. Kranz dům postoupil Kateřině, manželce radního Jakoba Stillera, za 300 tolarů (c. d., II. Teil, s. 82). Od 17. února 1686 do 7. července 1693 vlastnili manželé Kranzovi dům v Nožířské ulici čp. 295 (nyní Denisova 25, c. d., I. Teil, s. 435), 16. května 1686 koupil lazebník Tobias Kranz se svou manželkou Euphrosinou dům v Nožířské ulici čp. 304 (nyní Denisova 23) za 530 tolarů moravských; v tomto domě, jenž Kranz vlastnil do 7. července 1693, se nacházela veřejná lázeň (tamtéž, s. 448). A konečně 6. dubna 1691 zakoupil městský lazebník Tobias Kranz za 700 zlatých tehdy jednopatrový dům na rohu Mořického náměstí a Bernardinské (nyní Slovenské) ulice (nyní ul. 8. května 25), jenž byl v jeho majetku do 13. srpna 1697 (c. d., II. Teil, s. 157). Je zřejmé, že lazebnická živnost tehdy v Olomouci na rozdíl od dnešního olomouckého akvaparku notně vynášela; lze též předpokládat, že Heinrich Franz Boblig byl s lazebníkem Tobiasem Kranzem, svědkem na své svatbě, spřátelen a že jeho lazebnu nezřídka navštěvoval, nechávaje si od něho či od jeho fámulů holit vousy a stříhat vlasy, pouštět žilou, sázet baňky, přikládat pijavice, aplikovat klystýr, trhat bolestivé zuby, drhnout tělo v horké vodě věchtem, ba i napravovat pochroumané údy, hojit rány bodné i sečné apod.
Vladimír Šmeral jako inkvizitor Boblig s jednou ze svých obětí ve filmové adaptaci románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice (režie Otakar Vávra, 1969)
Data Bobligova sňatku a jeho úmrtí byla ovšem již publikována – uvedl jsem je včetně jména a vdovského stavu Bobligovy nevěsty v kapitole Čarodějničtí komplicové na straně 194 své publikace Olomoucký pitaval – Dva tucty kapitol z kriminální historie města Olomouce (1072–1853), vydané v Praze roku 1994.
Adekvátně dešifrovat text z konce 17. století psaný kurentem vyžaduje zkušenost, jež se získává praxí. Těžko pak můžeme žádat od uchazeče/uchazečky o bakalářský či magisterský titul neabsolvovavšího/neabsolvovavší obor archivnictví, aby vyhotovil/a nikoli kompilační, ale o analýzu archiválií se opírající kvalifikační práci týkající se „historie čarodějnictví a kouzelnických/čarodějnických procesů v českých zemích a na Slovensku“.
Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP
- 1 Komentář(e)
Pro komentování musíte být přihlášeni.Přihlaste/zaregistrujte se
Upozornění na porušení autorského zákona a na akademicky závadové jednání
V bakalářské práci Čarodějnické procesy na Šumpersku, jejíž pisatelkou je Michaela LUBINOVÁ a která byla v roce 2011 předložena a obhájena Katedře církevních dějin a dějin křesťanského umění Cyrilometodějské teologické fakulty (CMTF) Univerzity Palackého v Olomouci (UPOL), jsem zaznamenal následující pochybení:
Pisatelka neuvádí dvě stati, které opakovaně ve své bakalářské práci použila. Jedná se o český překlad stati „Richard KIECKHEFER, Magie a čarodějnictví ve středověké Evropě, in: Robert MUCHEMBLED a kolektiv, Magie a čarodějnictví v Evropě, Praha 1997, s. 15-37“, a o český překlad stati „Wolfgang BEHRINGER „Germania, matka tolika čarodějnic“ uprostřed perzekucí, in: TAMTÉŽ, s. 51-84“. V celé práci tak navíc nejsou vůbec uvedena jména autorů těchto statí, v obou případech světoznámých historiků, jejichž monografie byly v minulosti přeloženy i do češtiny, a to Richarda Kieckhefera, profesora religionistiky a historie na Northwestern University v Evanstonu (USA), a Wolfganga Behringera, profesora raného novověku a ředitele Centra historických evropských studií (ZHEUS) Sárské univerzity v Saarbrückenu (SRN).
Stať R. Kieckhefera byla použita a není ocitována celkem na třech stranách práce (s. 5, včetně pozn. 7; s. 11, vč. pozn. 17; s. 12, vč. pozn. 18 a 19), pokaždé je odkázáno pouze na příslušný sborník. Stať W. Behringera byla použita a není ocitována na čtyřech stranách práce (s. 6, vč. pozn. 8; s. 12, vč. pozn. 20; s. 13, pozn. 21; a s. 16, pozn. 28), přičemž v jednom případě je odkázáno na knihu Josefa Kočího, Čarodějnické procesy, Praha 1973 (s. 13, pozn. 21) a ve zbývajících případech pouze na výšeuvedený sborník.
Popsaným postupem došlo k porušení ustanovení § 31, odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále autorský zákon). V uvedeném odstavci, který upravuje citaci díla, autorský zákon jasně stanoví, že je vždy nutno uvést jméno autora (je-li to možné, tj. nejde-li o dílo anonymní) a dále mimo jiné název díla. Michaela Lubinová ve své bakalářské práci uvedené ustanovení autorského zákona opakovaně nedodržela. Tím porušila osobnostní práva uvedených autorů zaručená autorským zákonem, a její práce je tedy na uvedených místech plagiátem. Plagiované pasáže se vyskytují na více než 10 % celkového stránkového rozsahu bakalářské práce, pomineme-li přílohy pak dokonce na více než 12 % stránkového rozsahu práce. Michaela Lubinová navíc porušila úvodní čestné prohlášení, ve kterém uvádí: „Prohlašuji, že jsem diplomovou [sic!! – pozn. P. K.] práci vypracoval [sic! – pozn. P. K.] samostatně a použil [sic! – pozn. P. K.] jsem při tom jen uvedené prameny a literaturu“. Dopustila se tedy také akademicky závadového jednání.
Komentář:
Jsem přesvědčen o tom, že v popsaném případě nešlo o úmyslné porušení autorského zákona či záměrné akademicky závadové jednání, nebo dokonce o podvod. Celá záležitost je, podle mého názoru, projevem a důsledkem neznalosti autorského zákona a nedostatečné odborné kompetence pisatelky, či dokonce jejího diletantismu. Ani jedna z uvedených skutečností pisatelku neomlouvá: I když pomineme obecnou zásadu legis ignorantia nocet (et neminem excusat), je zřejmé, že s autorským zákonem se musí seznámit každý, kdo se chce věnovat jakékoli tvůrčí autorské činnosti, jakou je nepochybně také psaní bakalářské práce. Citační zásady, včetně citace článků ve vědeckých sbornících musí (nikoli má, nýbrž bezpodmínečně musí!) zvládnout každý posluchač jakéhokoli společenskovědního oboru na vysoké škole již nejpozději během prvního ročníku studia. Pochybení Michalely Lubinové je tedy zcela nesporné a dotyčná za ně nese (jako zletilá a svéprávná osoba) plnou odpovědnost.
Vedoucím práce Michalely Lubinové byl prof. PhDr. Miroslav Pojsl, kterého předchází pověst vynikajícího medievisty a znalce církevních dějin. O to více zaráží skutečnost, že takto vysoce kvalifikovaný vedoucí práce nezadal téma, které by mohla pisatelka zpracovat formou původní vědecké (či odborné) práce, a že (také z odborného a didaktického hlediska zcela nepochopitelně) upřednostnil při zadání práce téma, které je svým rozsahem a záběrem vhodné spíš pro syntézu mnohaletého bádání a které lze ve formě bakalářské či diplomové práce zpracovat jen jako povrchní kompilaci. Domnívám se, že nelze souhlasit s názorem prof. Jiřího Fialy, že těžko „můžeme žádat od uchazeče/uchazečky o bakalářský či magisterský titul neabsolvovavšího/neabsolvovavší obor archivnictví, aby vyhotovil/a nikoli kompilační, ale o analýzu archiválií se opírající kvalifikační práci“ (http://www.zurnal.upol.cz/blog/blog-post/2015/10/23/plagiatorske-univerzity-respektive-fakulty-iii/). Lze předložit nejeden doklad o tom, že původní práci založenou na studiu a rozboru archiválií je schopen vypracovat i nadanější a dobře odborně vedený středoškolák. Zadáním velmi širokého tématu (v daném případě z oblasti dějin kouzelnických/čarodějnických procesů), které nelze obsáhnout v rámci bakalářské ani diplomové práce, vedoucí práce (vzdor existenci velkého počtu témat svým rozsahem i náplní vhodných pro bakalářskou práci z oblasti církevních dějin) mj. posluchačku připravil o vzácnou a důležitou možnost zpracovat na základě vlastního výzkumu původní vědecké (či odborné) dílo. Tuto okolnost pokládám přinejmenším za závažné pedagogické a didaktické pochybení vedoucího práce. Zkušenost navíc jasně ukazuje, že jednou z nejlepších a nejúčinnějších forem prevence proti závadovému jednání při psaní vysokoškolských kvalifikačních prací je právě zadání původního tématu a pravidelné svědomité vedení práce.
Pokládám za zcela nepochopitelné, že zjevné početné odborné a formální nedostatky bakalářské práce M. Lubinové a absence některých obligatorních právních náležitostí v této práci nebyly odhaleny (a následně odstraněny) ani v průběhu vedení práce, ani na ně zřejmě nebylo s dostatečným důrazem upozorněno v posudcích vedoucích práce a oponenta. (Tyto posudky jsem, žel, neměl k dispozici, neboť nejsou na serveru UPOL veřejně dostupné.) Svědčí o tom nicméně už sama skutečnost, že práce s podobnými nedostatky mohla být připuštěna k obhajobě a poté obhájena. Uvedená skutečnost zároveň obecně implikuje možnou nedbalost či případné odborné pochybení vedoucího práce a oponenta, které nelze obecně oddiskutovat tvrzením, že vedení a hodnocení bakalářských prací vysokoškolské učitele neúměrně zatěžuje. Zároveň jde totiž o součást jejich náplně práce, k jejímuž vykonávání se dobrovolně zavázali na základě své pracovní smlouvy.
Srovnám-li bakalářskou práci M. Lubinové s bakalářskými pracemi na obdobná témata, která byla obhájena na Filozofické fakultě UPOL, nelze se ubránit dojmu, že jsou aplikována zcela disparátní a nerovná hodnotící kritéria. To pokládám v rámci jedné univerzity (UPOL) a prakticky i v rámci téhož oboru (historických věd) za zcela nepřijatelné. Absolventi bakalářského studia tímto způsobem totiž získávají shodnou akademickou a (např. ve vztahu k výkonu funkcí ve veřejné správě také) profesní kvalifikaci na základě nerovných kritérií. To považuji mj. za nedodržení férových podmínek a popření obecné zásady rovných kritérií, vyplývající z principu distributivní spravedlnosti.
Za velmi zarážející považuji skutečnost, že právě na (katolické) teologické fakultě mohla být ještě před čtyřmi lety obhájena práce, která ve výkladu o honech na čarodějnice a kouzelnických/čarodějnických procesech vychází ─ nejen ryze faktograficky, nýbrž i interpretačně ─ ze zastaralých a věcně nespolehlivých publikací, které se vyznačují zřetelnou protikřesťanskou, protikatolickou (Josef Kočí), či dokonce obecně protizápadní tendencí (Bedřich Šindelář), jinak řečeno z prací, ve kterých jsou evropská pronásledování čarodějnic zcela nepokrytě používána jako nástroj protináboženské a proticírkevní propagandy. Bakalářská práce tak přebírá i řadu obecných, vědecky dávno překonaných klišé, např. o odpovědnosti „církve“ za čarodějnické procesy, či o honech na čarodějnice jako pouze středověkém a raně novověkém fenoménu. Použití „apologie“ dominikána a vědeckého diletanta Pavla K. Mráčka, vydané v Olomouci roku 2006, tuto interpretační nerovnováhu rozhodně nemůže vyrovnat.
Zarážející je uvedená skutečnost především proto, že výše naznačený výklad kouzelnických a čarodějnických procesů vůbec nereflektuje (a nerespektuje) současný stav poznání, k němuž dospělo evropské, severoamerické a australské společenskovědní bádání v průběhu posledních 20-25 let. Toto interdisciplinární bádání prokázalo, že nejen magie, ale i víra v čarodějnice (a s ní za určitých okolností spojené pronásledování provozovatelů/ek magie, tj. kouzelníků a čarodějnic) představuje obecný antropologický, globální fenomén. Víra v čarodějnice není typická pro jednu konkrétní církev, pro určité náboženství, určitou ideologii či nějakou úzce vymezenou oblast světa. S vírou v čarodějnice se muselo v různých historických obdobích a v různých oblastech světa vyrovnávat mnoho náboženských systémů a ideologií ─ křesťanstvím s jeho rozmanitými konfesemi a islámem počínaje a různými odnožemi marxismu konče. Vraždění čarodějnic, k němuž docházelo a dochází mimo oblast křesťanské kultury, „… umožňuje dospět k závěru, že ani víra v čarodějnice, ani pronásledování čarodějnic nemá příliš mnoho společného s křesťanskou teologií“ (Wolfgang Behringer, Hexenglaube und Hexenverfolgung in Geschichte und Anthropologie, Benedikt Mauer (Hrsg.), Hexenverfolgung. Vier Vorträge zur Erinnerung an Helena Curtens und Agnes Olman aus Gerresheim, Essen 2014, s. 9-22, cit. s. 16). Pronásledování provozovatelů magie plynoucí z víry v čarodějnice (kouzelnické/čarodějnické procesy) představuje, měřeno nejen počtem obětí, přinejmenším stejně fenomén evropských dějin pozdního středověku a raného novověku jako fatální sociální a politický problém mnoha států současného světa. Uvedený stav poznání, který byl ostatně i v česky psané odborné literatuře v posledních letech opakovaně zachycen a reflektován, je nezbytné brát v potaz při vědeckém či odborném akademickém zpracování jakéhokoli tématu z dějin magie a kouzelnických/čarodějnických procesů a rozhodně jej není možné ignorovat.
PhDr. Petr KREUZ, Dr.
Bobkova 26/2199
155 00 PRAHA 5 ─ STODůLKY