Blog

z roku 1600

Dne 15. září 2015 obhájila Mgr. Božena Radiměřská na Ústavu světových dějin Univerzity Karlovy v Praze svou doktorskou disertaci s názvem “Východní Evropa” na mentální mapě anglicky píšícího cestovatele od 16. - 18. stol. [sic!, spr.: „Východní Evropa“ na mentální mapě anglicky píšícího cestovatele od 16. do 18. století]; text disertace, posudek školitelky a posudek dvou oponentů této disertace jsou dostupné na internetové adrese https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/103251/. Bezpochyby se jedná o disertaci v mnohém ohledu přínosnou, byť její autorka ignorovala dosavadní české studie na toto téma a edice českých překladů těchto cestopisů (připomenout by bylo třeba zásluhy překladatelů Aloise Bejblíka a Otto Františka Bablera). Některá její další nedopatření přiměla jednoho z oponentů k tomuto přirovnání: „Předložené dílo mi připomíná červené jablko. Má krásnou slupku lákající k ochutnání, ale po zakousnutí zjistíte, že vám zas až tak moc nechutná.“ Neodpustím si však poznámku týkající se autorčina úvodního díkůvzdání obsahujícího tuto větu: „Dále děkuji přátelům a kolegům, kteří se mnou diskutovali, kladli dloubavé otázky, četli můj text v hrubé podobě a pomohli mi ho svými připomínkami otesat do finálního tvaru.“ Spíše než o kladení dloubavých otázek se – doufejme – jednalo o kladení hloubavých otázek a otesávání textu do finálního tvaru sugeruje více hrubou práci kamenickou nežli minuciózní korektury textových formulací.

Mezi patnácti anglicky psanými cestopisy, jež B. Radiměřská ve své disertaci analyzuje (jejich tituly ani citace z nich nepřekládá do češtiny), se nachází útlý svazek nesoucí titul A DISCOVRSE NOT ALTOGETHER VNPROFITABLE, NOR VN-pleasant for such as are desirous to know the situation and customes of forraine cities without trauelling to see them. Containing a discourse of all those Cities wherein doe flourish at this day priuiledged vniuersities (Rozprava nikoli neužitečná ani nepříjemná pro ty, kteří si přejí poznat situaci a obyčeje zahraničních měst, aniž by cestovali, aby je shlédli. Pbsahující rozpravu o všech těchto městech, v nichž jsou nyní činné vzkvétající privilegované univerzity) a sepsaný Samuelem Lewkenorem (psaným též Lewknor), „gentlemanem“.

Část titulního listu cestopisu Samuela Lewkenora s vlastnickým přípiskem sira Petera Manwooda (1571–1625), sudího pro Sandwich v hrabství Kent; The College Library of the St John’s College, University of Cambridge, zdroj: http://www.joh.cam.ac.uk/library/special_collections/early_books/pix/provenance/manwood/manwood.htm

O autorovi této unikátní příručky (náležející typologicky k tzv. apodemiím – návodům určeným pro zájemce o studijní cesty) je známo, že se narodil 3. listopadu 1573 jako v pořadí šestý syn Thomase Lewkenora z Tagnere v hrabství Sussex a jeho ženy Bridget, dcery Johna Lewese ze Selsey v témže hrabství. V roce 1584 absolvoval kolej ve Winchesteru v jižní Anglii a v letech 1592–1594 cestoval po Evropě. Jak Lewkenor píše v předmluvě ke svému cestopisu, jenž dedikoval svému „jedinému dobrému strýci“, siru Lewisu Lewkenorovi, vrchnímu soudci v Chesteru v hrabství Cheshire a předsedovi soudního dvora v Marches u města Ludlow v hrabství Shropshire (nazývaném též zkráceně Shrops nebo Salop), poznal sice mnoho zahraničních univerzit, „byl ale daleko více obeznámen se zvukem válečných bubnů než se školami“. V roce 1604 se Samuel Lewkenor stal poslancem dolní komory britského parlamentu za Bishop’s Castle v hrabství Shropshire, 14. ledna 1611 se oženil s Jane, dcerou Johna Hoptona z Rockhillu v hrabství Shropshire, vdovou po Richardu Cressetovi (zemř. r. 1601), majiteli panství a zámku Upton Cressett Hall v hrabství Shropshire. Zemřel mezi léty 1612–1615 (viz http://www.historyofparliamentonline.org/volume/1604-1629/member/lewknor-samuel-1571-1615).

Lewkenerova rozprava byla vydána nákladem a tiskem Humfreyho Hoopera v Londýně roku 1600 a prodávala se v Hooperově obchodě na Chaucery lane v domě U Medvěda. Božena Radiměřská pracovala s originálním tiskem uloženým ve fondech British Library v Londýně, zmiňuje se též, že „moderní vydání“ (ve skutečnosti edice faksimile tisku) pochází z roku 1969, neuvádí však, že transliterace Lewkenorovy příručky je dostupná v internetové databázi Early English Book Online (EEBO – byť název této databáze najdeme v dotyčné disertaci pod záhlavím Elektronické zdroje), a to na adrese http://quod.lib.umich.edu/e/eebo/A05414.0001.001/1:1?rgn=div1;view=fulltext. Můžeme tak zjistit, co se rovněž z disertace B. Radiměřské nedozvíme – že Samuel Lewkenor stručně charakterizoval 18 univerzitních měst a jejich univerzit v Německu, Rakousku a Švýcarsku, pět v „dolních zemích“, tj. v dnešním Nizozemském království, Belgickém království a Dánském království, 12 v Itálii, 15 ve Francii, čtyři univerzity v Polsku, v tehdejším Prusku (v Královci – nyní Kaliningradě) a na Litvě, dvě v Čechách a na Moravě (v Praze a v Olomouci), 16 ve Španělsku (včetně ostrova Malorky) a na závěr dvě města a univerzity v Anglii (Oxford a Cambridge) a dvě akademie ve Skotsku, tedy celkem 76 vysokých učení. Za nejlepší univerzitu vůbec pokládá Lewkenor Oxfordskou univerzitu. K Lewkenorovu výčtu B. Radiměřská poznamenává (s. 76): „V této souvislosti se nabízí otázka, které univerzity vynechal z mapy Evropy úplně. Švédskou Uppsalu, uherský Pécs (česky Pětikostelí) a irský Dublin. První dvě mohl vynechat proto, že v průběhu šestnáctého století byla výuka na nich přerušována. Irský Dublin mohl opomenout buď z důvodu stejné ignorace, díky které [sic!] věnoval Skotsku jeden odstavec, nebo protože univerzita byla založena až v roce 1592, tedy neměla v době, kdy pracoval na svém díle, dlouhého trvání.“ Chybí však též rakouské město Štýrský Hradec (Graz) a univerzita založená zde řádem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) v roce 1585.

Zejména nás ovšem zajímá, jak Samuel Lewkenor hodnotí město Olomouc a zdejší jezuitskou univerzitu, založenou roku 1573. Lewkenor píše v českém překladu toto:

„Olomouc [v orig. ,Olmuts‘] je krásné a bohaté město na Moravě, vévodství kdysi svobodném, nyní připojeném k České koruně. V roce 900 kníže Svatopluk [v orig. ,Zuantocopius‘], jenž měl pod svým panstvím Polsko, Slezsko a Čechy, pozvedl je velikostí své moci k nesnesitelné pýše a zrušil daně, jež byl povinen platit podle zákonů císaři. Když se naskytla příležitost, císař mu oznámil, že vtrhne na jeho území s ohněm a mečem, ale setkal se zde s větším odporem, než očekával. Byl tak donucen povolat Turky [spr. Uhry] sobě na pomoc. S jejich podporou byli Moravané [v orig. ,Morauites‘] snadno poraženi a Svatoplukovo plémě bylo zcela potlačeno.

V těchto dobách přišel do této země apoštol Slovanů Cyril [v orig. ,Gyrullus‘] v doprovodu Metoděje [v orig. ,Melodius“], jenž zde jako první položil základy křesťanské víry a vybudoval katedrální kostel ve Velehradě [v orig. ,Tielagrade‘], jenž byl posléze přenesen do tohoto města Olomouce.

Lid a obyvatelé tohoto města přijímají cizince s neuvěřitelnou humanitou, o níž jsem sám získal dobrou zkušenost během svého pobytu mezi nimi. Jazyk jak venkovanů, tak měšťanů je druhem pokažené a barbarské holandštiny. Podnebí je zdravé a země je velice úrodná.

Soudím, že zdejší univerzita nemá dlouhého trvání, poněvadž si nevzpomínám, že bych kdy četl nebo slyšel o ní nějakou zmínku u starých autorů. Zdá se proto, že byla založena nejdříve po příchodu jezuitů do tohoto města, kteří zde vybudovali velkolepou a přepychovou kolej na účet papeže za účelem reformování luteránství, k němuž se tato území všeobecně hlásila.

Kláštery této provincie byly stejně, jak jsme to uvedli v případě Čech, všechny Žižkou [v orig. ,by Zusca‘] vylidněny a obráceny v ruiny.“

Olomouc na dřevořezu Jana Willenbergera ve spise Bartoloměje Paprockého z Hlohol Zrdcadlo slavného Margkrabství moravského z roku 1593, Vědecká knihovna v Olomouci, reprint Ostrava 1993

Na Samuelu Lewkenorovi tedy zanechaly Olomouc a její jezuitská univerzita ten nejlepší dojem, ovšem až na hanáčtinu – jenže anglickému uchu mohl vskutku připomínat tento moravský dialekt „druh pokažené a barbarské holandštiny“.

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP