Blog

K mé oblíbené četbě náleží historický román polského spisovatele Henryka Sienkiewicze (1846–1916) Křižáci (Krzyżacy, časopisecky otiskovaný na pokračování v letech 1897–1900 a roku 1900 publikovaný knižně. Děj románu je ohraničen smrtí polské královny sv. Hedviky z Anjou 17. července 1399 a bitvou u Grunwaldu mezi řádem německých rytířů a vítěznou polsko-litevskou koalicí 15. července 1410. Údajně se této bitvy účastnil i český válečník Jan Žižka z Trocnova a přišel zde o své levé oko (podle antropologického průzkumu dochované Žižkovy kalvy však sečné zranění hlavy, jež vedlo k oslepnutí levého oka, Žižka utrpěl již ve věku 10 až 12 let). Protagonistou románu Křižáci je mladý rytíř Zbyšek z Bohdance, jehož zbrojnošem je Čech Hlava (jako nejednou v historii je zde příslušníku českého národa přisouzena služebná role). V závěru románu se Zbyšek z Bohdance žení s Jagienkou ze Zhořelic, v níž Sienkiewicz ztvárnil svůj ženský ideál:

 „Zbyszko ujrzał najdziwniejsze w świecie widowisko:
Oto na chybkim srokaczu sadziła ku nim, siedząc po męsku, dziewczyna z kuszą w ręku i z oszczepem na plecach. W rozpuszczone od pędu włosy powszczepiały jej się chmielowe szyszki; twarz miała rumianą jak zorza, na piersiach rozchełstaną koszulinę, a na koszuli serdak wełną do góry. Dopadłszy, osadziła na miejscu konia; przez chwilę na twarzy jej odbijało się niedowierzanie, zdumienie, radość – na koniec jednak, nie mogąc świadectwom oczu i uszu zaprzeczyć, poczęła krzyczeć cienkim, nieco jeszcze dziecinnym głosem:
,Tatulo! tatuś najmilejsi!’”

V českém překladu Jaroslava Janoucha z roku 1949 zní tato pasáž následovně:

„Zbyšek spatřil vskutku neobyčejnou podívanou:
Na rychlém strakatém koni k nim uháněla, sedíc jako muž, dívka s kuší v ruce a s oštěpem na zádech. Do vlasů, jízdou rozevlátých, zachytily se jí chmelové šišky; tvář měla zardělou jako červánky, na ňadrech zcuchanou košili a na ní kabátec, vlnou naruby. Dojela a rázem zastavila koně; chvíli se na její tváři zračila nedůvěřivost, údiv a radost, ale nakonec, protože nemohla popřít svědectví očí i sluchu, začala volat tenkým, poněkud ještě dětským hlasem:
,Tatínku, tatínku nejmilejší!‘“

Urszula Modrzyńska (1928–2010) v roli Jagienky ve filmu režiséra Aleksandra Forda (1908–1980) Křižáci (1960)

Líčení Jagienčiných předností pak završuje tato pasáž románu:

„Inni zaś głośno wyznawali, że takiej chybaby na dworze królewskim w Krakowie szukać. Bo obok bogactwa, urody i dworności czczono także niezmiernie jej czerstwość i siłę. I był o tym jeden głos, że ,to dopiero niewiasta, co niedźwiedzia oszczepem w boru podeprze, a orzechów nie potrzebuje gryźć, jeno je na ławie ułoży i z nagła przysiędzie, to ci się wszystkie tak pokruszą, jakobyś je młyńskim kamieniem przycisnął’”.

Lov na medvěda, iluminace v manuskriptu Diebolda Schillinga Kronika města Spiezu (v kantonu Bern ve Švýcarsku), polovina15. stol., Bern, Burgerbibliothek, Mss.h.h.I.16

Lovec medvěda zabíjí a psi koušou. Lubok (ruský lidový tisk), 18. stol.

„Jiní zase hlasitě vyznávali, že by takovou ženu bylo snad nutno hledat na královském dvoře v Krakově. Neboť mimo bohatství, půvab a uhlazené chování měli rovněž v nesmírné úctě její svěžest a sílu. Všude se o ní říkalo: ,To je žena, která medvěda vidlemi v boru nabere a která nepotřebuje kousat ořechy, nýbrž je položí na lavici, a jak si zprudka sedne, všecky je rozdrtí, jak bys je zmáčkl mlýnským kamenem.‘“

Jak patrno, překladatel tlumočí informaci, že Jagienka „niedźwiedzia oszczepem w boru podeprze“, tj. „medvěda oštěpem v boru zapře“ (lovecký oštěp byl opatřen příčnými zarážkami, aby se lovec při zaboření hrotu oštěpu do těla medvěda či kance nedostal zvířeti na dosah), slovy „medvěda vidlemi v boru nabere“. Příčina je v tom, že když se Zbyšek vypravuje na lov medvěda, bere s sebou „widły dobrze okute, dwuzębne, z zadziorami“ – v Janouchově tlumočení „vidle, dobře vykuté, dvojzubé, se zádrhami“. Překladatel tedy usoudil v rozporu se skutečností i se Sienkiewiczem, že medvěda lze lovit toliko vidlemi, a text románu v tom ohledu sjednotil. Naproti tomu rekvizitáři filmové adaptace románu vybavili Zbyška čekajícího na příchod medvěda oštěpem.

Mieczysław Kalenik (* 1933) jako Zbyszek lovící medvěda ve filmu režiséra Aleksandra Forda (1908–1980) Křižáci (1960)

Okolnost, že Jagienčino sedací svalstvo neutrpělo při popsané metodě louskání ořechů úhonu, je vysvětlitelná jejím způsobem jízdy na koňském hřbetě – tedy „sedíc jako muž“. Pokud tak činila od svého raného mládí, ztvrdla jí totiž pokožka v místech, „kde záda ztrácejí své jméno“, jako podešev. Můj děd, kočí v chrudimském pivovaru a c. k. rezervní dragoun, se podle líčení mé babičky vracíval z c. k. manévrů maje zadnici, odvyklou koňskému sedlu, samý krvavý puchýř. Proto také dragouni nosili červené kalhoty, aby na nich nebyly vidět krvavé stopy po těchto puchýřích, nežli se puchýře po čase proměnily v tuhé mozoly.

Že velká literární díla provokují k tomu, aby byla parodována, svědčí báseň polského herce, básníka a publicisty Andrzeje Waligórského (1926–1992), již níže cituji v originále a v doslovném překladu:

A pokud byste si chtěli tento drastický epos vyslechnout ve zhudebněné podobě, postará se o to skladatel a zpěvák Olek Grotowski (* 1952) na internetové adrese https://www.youtube.com/watch?v=Amp82kpUDX0.

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP