Blog

Nedávno jsem byl přítomen nominačním dnům pro Cenu Rudolfa Eitelbergera. Jedná se o cenu udělovanou za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouckém kraji. Mezi 25 nominovanými byl i univerzitnímu a olomouckému prostředí dobře známý Atelier-r za svoji dostavbu pedagogické fakulty a Ječmen studio, které „dělalo“ UPoint.

Hodně se během dvou dnů rozebíralo, zda se staví dobrá nebo špatná architektura. Osobně nejsem zastáncem tohoto jednoznačného dělení. V tomto směru se shoduji s Peterem Collinsem, který říká, že povinností architektury není být...

Není tak dlouho, co rozproudila laickou i odbornou debatu otázka tzv. olomouckého neředínského horizontu. Nechci na tomto fóru zabředávat do politických a urbanistických zákoutí, které ji rozvířily. Berte proto tento příspěvek spíše jako povzdech.

Jako člověka pevně svázaného se svojí půdou na jedné straně a původní profesí zemědělce na straně druhé, mě vždy zabolí pohled na (nejen) zastavující se půdní fond. Byly doby, kdy si lidé půdy vážili a nebrali ji pouze jako výrobní předmět a prostředek. Měli k ní vztah zejména jako k odkazu svých předků – pouto, které je s nimi svazuje....

Před nedávnou dobou jsem pospíchal směrem k svatomichalskému návrší, a to přes Horní náměstí a ulicí Michalskou. Při míjení Caesarovy kašny jsem zjistil, že na malém kousku v centru Olomouce se vyskytují dva paralelní světy. Oba jsou výkladní skříní hanácké metropole. První je výkladní skříň univerzity, která se má shodou okolností otvírat tento čtvrtek v domě U Černého psa. Univerzita bezpochyby potřebuje odpovídající propagační stánek, protože univerzitní dění dává Olomouci punc intelektuálního centra a  UPoint je výsledkem týmu pracovníků (asi nejen) univerzity, kterým jde o...

Občas, když jsem potkal někoho známého, který se mě zeptal: „Máš se?“ zježily se mi všechny chlupy na těle. Bohužel mám poslední dobou pocit, že z „občas“ se stalo „obvykle“ a že se s touto bezobsažnou frází roztrhl pytel. Nehorší na tom je, že i když jsem se snažil vždy odpovědět nějak neotřele, postupem doby jsem nakonec i já sklouznul k podobně pitomému: „Ale jo,“ čehož jsem se docela vyděsil. Takže pseudodiskuse začala vpravdě nezávazně: „Máš se?“ „Ale jo.“ Pak už se nesla na vlně podobně nesmyslného tlachání o ničem. Je totiž jasné, že pokud se někdo zeptá: „Máš se?“ vůbec ho...