Blog

Věnoval jsem své dva předešlé blogy pivnímu rituálu a zpěvnímu repertoáru německých vysokoškolských studentů, je tedy třeba krátce a způsobem nikoli vyčerpávajícím pojednat o obyčejích studentů českých. V prvé řadě je třeba sáhnout po novele Aloise Jiráska (1851–1930) Filozofská historie (1877), zejména po Jiráskovu líčení litomyšlských majáles. Autor užívá plurálového tvaru tohoto zpodstatnělého latinského adjektiva označujícího studentskou májovou slavnost. Původně se jednalo o oslavu příchodu jara – „maialis“ znamená v latině vykastrovaného kance (vepře), jehož staří Římané obětovali každoročně 1. máje (května) zejména v Ostii poblíž Říma původně řecké bohyni jara a plodnosti nazývané Maia, jež porodila ve svazku s nejvyšším z bohů Diem (v římské mytologii Jupiterem) boha obchodu, zisku, cestování, lsti, zlodějů a posla bohů Herma (v římské mytologii Merkura). Dosud se v italštině pod substantivem „maiale“ rozumí prase domácí (Sus scrofa f. domestica), a to vedle synonymních výrazů „porco“ a „suino“. Podle jiného etymologického výkladu obdržel měsíc květen – máj (lat. „maius“) jméno podle římského boha Maia, což je epiteton Jupiterovo; Maius byl ochráncem vzrůstu, jeho jméno souvisí s lat. adjektivem „maior“ – větší. (Více o dávných majáles na Univerzitě Karlově v Praze a jezuitské univerzitě v Olomouci se lze dočíst v mém blogu O prvomájovém studentském vytrubování, http://www.zurnal.upol.cz/blog/blog-post/2013/05/05/o-prvomajovem-studentskem-vytrubovani/.)

Jak sděluje Alois Jirásek v úvodních partiích Filozofské historie, litomyšlská majáles organizovali studenti filozofických studií navazujících na zdejší piaristické gymnázium:

„Vedle starožitného, šestitřídního gymnázia zařízena v Litomyšli Františkem I. roku 1802 studia filozofická, nejprve o třech ročnících, jež léta 1842 byly obmezeny na dva. Učení to, podřízené vrchnímu dozoru biskupů hradeckých, bylo ústavem samostatným pod zvláštním ředitelem, jsouc částí vysokých škol.

,Filozofem‘ mohl se státi každý, kdož odbyl studia gymnazijní; pak navštěvoval prvním rokem přednášky v ,logice‘, a odbyl-li dobře zkoušky, postoupil do ,fyziky‘.

Kdo se chtěl věnovati studiím právnickým neb lékařským aneb kdo vůbec chtěl dosíci vyššího úřadu, musil se vykázati vysvědčením, že odbyl studia na ústavě filozofickém.

Tím se stávalo, že starší lidé, kteří již nějaký úradek zastávali, přicházeli zpět na učení filozofické; a tak vedle dospělých mládenců zasedali dospělí mužové, naslouchajíce přednáškám otců piaristů.“

Adolf Kašpar (1877–1934): Majálesový průvod litomyšlských studentů, ilustrace k novele Aloise Jiráska Filozofská historie

Jenže královéhradecký biskup roku 1846 pořádání litomyšlských majáles zakázal. Následujícího roku, kdy se zákaz opakoval, studenti přesto majáles v Nedošínském háji (nyní chráněné území – přírodní památka mezi Nedošínem, městskou částí Litomyšle, a obcí Tržek) uspořádali.

Kaplička sv. Antonína nad pramenem v Nedošínském háji, zdroj: http://www.litoulkysy.cz/products/nedosinsky-haj/

Dejme opět slovo Aloisu Jiráskovi:

„Ó Nedošíne, Nedošíne, sláva tvá pominula!

Prořídlo tvé stromoví, tytam jsou pavilonky, eremitáže [dekorativní poustevny – moje pozn.], zmizela letní síň, kde se za veselé hudby jará mládež tanci oddávala.

Ale tenkrát, tenkráte ještě kvetla sláva háje nedošínského.

Cesta vedoucí vesnicí k háji a druhá kaštanovou alejí kolem rybníka před hájem se lesknoucího ani se netrhla. Za rybníkem hned zelenalo se husté stromoví v novém, světlém šatě. Nad hájem vypínal se dosti strmý, hustě zarostlý svah, na jehož planince háj se dále rozkládal. Dnes zvučel všechen veselým humorem, křikem, smíchem, hudbou i zpěvem.

Blížící se již z daleka slyšeli jásavou muziku z hlubin hájových, a když umlkla, rozléhal se jasným vzduchem sborový zpěv. Stinnou klenbou košatých stromů zaznívala starostudentská píseň.

In silvis resonant
dulcia carmina,
in silvis resonat
dulce carmen!

A sotvaže sbor dozpíval, odpovídal mu jiný z jiného stinného místa:

Dulcia carmina
in silvis resonant,
in silvis resonat
dulce carmen!“

Tato latinská „starostudentská píseň“ v repertoáru litomyšlských studentů zní v českém překladu následovně: „V lesích znějí/ sladké písně,/ v lesích zní/ sladká píseň!// Sladké písně/ v lesích znějí,/ v lesích zní/ sladká píseň./“

Adolf Kašpar (1877–1934): Majáles v Nedošínském háji, ilustrace k novele Aloise Jiráska Filozofská historie

Alois Jirásek však již neuvádí latinskou skladbu, jež se nezřídka k písni In silvis resonant připojuje – zní následovně:

Amavi te, puella,
iam te habet collega,
amavi te, puella,
iam te nolo.

Tantam simiam
in foro inveniam,
amavi te, puella,
iam te nolo.

Česká verze tohoto popěvku poklesla až na hospodskou odrhovačku: (https://www.youtube.com/watch?v=RzbjnOVEcKI): „Měl jsem tě, holka, rád,/ už tě má kamarád/, měl jsem tě, holka, rád, už tě nechci!// Takovou opici/ najdu na ulici/, měl jsem tě, holka, rád, už tě nechci!“ Nelze říci, která verze je původní – zda česká, nebo latinská.

Zpívají-li se obě písně – In silvis resonant a Amavi te, puella – následně, pak z této konsekuce plyne, jaká to vlastně „dulce carmen in silvis resonat“, a přívlastek „dulce“ pak vyznívá krajně ironicky (https://www.youtube.com/watch?v=09tvTmp3dDs). To nepochybně rezonuje se studentským smyslem pro hořký humor, jenž se v českém prostředí uplatnil už ve staročeské skladbě Podkoní a žák z konce 14. století – parodii univerzitních disputací (http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL3/54.pdf).

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP