Blog

K obecnému povědomí o existenci olomouckého vysokého učení, najmě jeho přírodovědecké fakulty, nemálo v nedávné době přispěl kolega Mgr. Michal Sýkora, Ph.D. (*1971), z katedry divadelních, filmových a mediálních studií Filozofické fakulty UP – nikoli však svými vědeckými či pedagogickými výkony, ale jako autor literární předlohy pro stejnojmenný třídílný televizní film Případ pro exorcistu. V čele realizačního týmu tohoto kriminálního triptychu, jenž se má údajně dočkat dalšího pokračování pod hlavičkou Detektivové od Nejsvětější Trojice, stáli „kultovní a legendární“ režisér Jan Hřebejk (* 1967), jakož i scénáristé Petr Jarchovský (* 1966) a Michal Sýkora. Vysílání zabralo celkem 201 minutu hlavního vysílacího času ČT1 o nedělích 11., 18. a 25. ledna tohoto roku, sledovalo je celkem téměř 1,3 milionu diváků.

Přehlédneme-li dosavadní profesionální recenze této filmově televizní kreace i laické komentáře k ní se pojící (nejhojnější na této internetové adrese), musíme bohužel konstatovat, že negativní hlasy značně převážily nad pozitivními. Námitky vzbudila zejména prezentace hanácké metropole jako „Vidlákova“ a zdejších kriminalistů jako technických zaostalců cestujících hanáckou krajinou do Štěpánovic (tj. Štěpánova u Olomouce) v rudém žigulíku a nahrávajících výslechy podezřelých osob na „kotoučák“ (tj. cívkový magnetofon). Tristní roli Přírodovědecké fakulty UP – vraždící trojice sestává z manželky profesora ornitologie působícího na této fakultě, jeho bratra, „ajťáka“ zaměstnaného na téže fakultě, a zahradníka ze Štěpánovic – tuším nikdo nekomentoval s výjimkou kryptonymu Phex na výše uvedené internetové adrese (překlepy opravuji): „Moje alma mater PřF UP Olomouc v kriminalistickém seriálu :-)? Kolibřík vytetovaný na rameni, šukání studentek, schopnost získat grant, skoro zběhlý kněz, Kateřina Winterová, rigidní Krobot… Pro mě srdcovka.“

Diktát postmodernismu

Jak je zřejmé, málokdo bere ohled na to, že fikční světy umění se liší od světa reálného, zejména pak fikční světy umění postmoderního. Postmodernismus totiž přikazuje umělcům, aby konzumenty svých uměleckých výtvorů všemožně provokovali, mystifikovali a mátli, aby v těchto výtvorech narušovali jejich motivickou, logickou, časovou a lokální soudržnost, jiná umělecká díla pod záminkou aplikace intertextuality a intermediality směle vykrádali a parodovali, mísili styly a žánry a detabuizovali veškerá dosavadní tabu. „Problém postmoderního umění spočívá především v otázce, zda se vůbec jedná o umění. Vystavování pisoárů, hromadné rozbíjení okenních tabulí, sprejování po budovách, laserové show – to vše se dnes dá považovat za umění. Důležitý není produkt, ale sám proces tvorby (zdroj zde).“ Tak je třeba nahlížet i na Případ pro exorcistu – je to artefakt postmoderního filmově televizního umění, při jehož tvorbě se velice baví jeho tvůrci, jeho diváci pak podstatně méně nebo vůbec ne.

K základním situacím s oblibou ztvárňovaným postmodernisty, tedy i Hřebejkem, Jarchovským a Sýkorou v Případu pro exorcistu, náležejí flatulence, mikce a defekace a jejich produkty, považované jinak za nezbytné, nicméně degutantní a neestetické projevy lidské či zvířecí fýzis, o nichž se ve slušné společnosti nehovoří. Nebylo tomu tak ovšem vždy – jak umění antické, tak středověké a raně novověké až po rokoko včetně se přidržovalo výroku řeckého filozofa, dramatika a básníka Eurípida (asi 480 př. n. l. - 406 př. n. l.), že „naturalia non sunt turpia (přirozené věci nejsou nečisté)“, pokud ovšem umělci nemuseli čelit církevní cenzuře. Ani autor staročeského Mastičkáře ze 2. čtvrtiny 14. století, ani M. Jan Hus (asi 1470–1415), ba ani Učitel národů Jan Amos Komenský (1592–1670) nepovažovali české koprolalismy za vulgární. Česká lidová slovesnost si nikdy před ústa servítky nebrala, jak mj. dokazuje rukopisná sbírka Jana Jeníka Rytíře z Bratřic (1756–1845) Písně starodávné lidu obecného českého, namnoze nezbedné a pohoršlivé, a tak sběratelé vydávající české lidové písně tiskem v 19. století, kdy zavládl „jemný mrav salonní“, museli skatologické skladby eufemizovat: „Smál se, smál se, smál,/trávy se chytal,/tráva se s ním utrhla,/a on seděl tak zhola,/ zamazal si šos.“ V obrozenské oficiální literatuře, jejíž postavy bez výjimky nevyměšovaly a nevylučovaly, aniž by to ovšem bylo na překážku jejím uměleckým kvalitám, si dovolil užít koprolalismů (editory dříve vytečkovávaných) jedině Karel Havlíček Borovský (1821–1856) v satirickém eposu Křest svatého Vladimíra ústy samého nejvyššího slovanského boha Peruna. Po Havlíčkovi až Jaroslav Hašek (1883–1923) ve svém světoznámém románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války věnoval hojně místa rabelaisovsky košatým popisům flatulencí, defekací a mikcí – musíme ovšem zdůraznit, že jsou to vždy pasáže funkční, navazující na děj předchozí a podmiňující děj následující, a v žádném případě nejsou samoúčelné (dovolím si zde odkázat čtenáře na svou stať Několik editologických poznámek k románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (s. 138–143).

Bibliografie současné české literatury pak zaznamenává titul souboru povídek Petra Šabacha (*1951), jenž budu eufemizovat s ohledem na akademičnost tohoto blogu jako Exkrement hoří. (Původní znění tohoto titulu je ovšem úchvatné svou aliterací – náslovným rýmem, jakož i svým trochejským rytmem; filmová adaptace Šabachových próz, rovněž z dílny scénáristicko-režisérské dvojice Jarchovský a Hřebejk, byla bohužel přezvána na mazlivé Pelíšky.) V české dramatické tvorbě jsou signalizovány časté fikční mikce pivovarského sládka na fiktivním WC za scénou tragikomické aktovky Václava Havla (1936–2011) Audience hlasitým zurčením vody tryskající ze splachovače do záchodové mísy. V českém „předlistopadovém“ filmu proslula fikční defekace císaře Rudolfa II. ve filmové komedii podle scénáře Jana Procházky (1929–1971, z politických důvodů poté neuváděného) a režiséra Karla Steklého (1903–1987) Svatby pana Voka, kvůli níž Jeho císařské Veličenstvo promeškalo úplné zatmění Slunce.

Třikrát a dost

Věrni doktríně postmodernismu a ovlivněni magickým působením božské trojice zařadili Hřebejk, Jarchovský a Sýkora do tří částí svého filmově televizního výtvoru tři scény fikční mikce či defekace (hromada koňských kobližek na dlažbě Dolního náměstí se prý se svými dvěma původci ocitla v Případu pro exorcistu během jeho natáčení jen čirou náhodou jako součást svatebního průvodu), a to do každého dílu po jedné scéně. Dvě z těchto scén by se daly (na rozdíl od výše zmíněných beletristicky, dramaticky i filmově ztvárněných scén) z Případu pro exorcistu bez jakékoli újmy pro něj vypustit, a vzbuzují tak podezření, že tu fungují pouze jako „hřebejkárny“ za účelem dosažení žádoucí stopáže, finančního rozpočtu i honorářů. V první části seriálu se k okraji silnice staví za účelem vykonání malé tělesné potřeby kriminalista Pavel Mráz – zatím ovšem funguje filmové tabu, přikazující zobrazovat mužskou fikční mikci jen záběrem na herce obráceného ke kameře zády. Ve třetí části seriálu pak v zájmu genderové vyváženosti vychází ze dveří WC na přírodovědecké fakultě mladistvá kriminalistka Kristýna Horová. Aby bylo televiznímu diváku jasno, co za těmi dveřmi činila, zapíná si opasek na džínách (na rozdíl od mužů ovšem ženy upravují svůj zevnějšek zásadně a komplexně před zrcadlem na toaletě), aniž by se divák dozvěděl, zda Horová absolvovala fikční mikci či defekaci či snad obé naráz.

Zato ve druhé části Případu pro exorcistu dosáhli jeho tvůrci vrcholu fikční defekace, a to tentokrát z hlediska televizně filmového děje funkční, neboť je hlídkující policista v civilu přepaden nedostudovaným expertem na exorcismus Richardem Fořtem při vykonávání velké tělesné potřeby na farském záchodě a do úst je mu vražena jakožto roubík záchodová štětka. Zde bych si ovšem dovolil zapochybovat o funkčnosti takového roubíku – do sebeširších lidských úst lze štětku vrazit jen po předchozím důkladném zkrácení jejích štětin až na těch několik trčících těsně kolem rukojeti, jak je ostatně zřejmé po prozkoumání relevantního záběru. Kolegům již lékařsky ošetřeného policisty je předvedena štětka co do štětin kompletní a fekáliemi neposkvrněná. (Mýlím-li se, dovoluji si požádat kolegu Sýkoru, aby vražení neostříhané záchodové štětky do úst a její opětné vytažení sám na sobě demonstroval na videu umístěném na svých facebookových stránkách.) Navíc by smotek toaletního papíru posloužil jako roubík daleko účinněji, nikoli ovšem tak filmařsky „čučavě“.

Výrazy oplzlé a sprosté

Závěrem se ještě vrátím k Haškovu románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – jak je jeho čtenářům známo, hostinský Palivec z pražské hospody U Kalicha, „známý sprosťák“, nicméně „sečtělý“, dostal deset let těžkého žaláře, když odklidil obraz císaře Františka Josefa I. na půdu, neboť si nepřál, aby na vyobrazeného panovníka Říše rakousko-uherské defekovaly mouchy. Režisér Jan Hřebejk, dalece překonávající svými výroky na adresu současného prezidenta České republiky a některých zástupců jejího lidu zločin uražení Veličenstva (§ 63 občanského trestního zákoníku rakouského), jehož se dopustil hostinský Palivec, čelí za tyto výroky trestnímu oznámení pro přečin výtržnictví (§ 358 odst. 1 trestního zákoníku). Zda však příslušný policejní orgán zahájil úkony k prošetření tohoto trestního oznámení podaného 31. ledna 2013, jsem se nedopátral, a jak se zdá, ani následný, tentokrát již nepokrytě koprolalický Hřebejkův výrok na touž adresu nevystavil jeho původce právnímu postihu. Tu lze jen ocitovat v souvislosti s fikční postavou hospodského Palivce a s režisérem Hřebejkem produkujícím filmově televizní fikční světy tuto pasáž z relevantního hesla nepřekonaného Ottova Slovníku naučného: „Koprolálie (z řec.), záliba užívati v řeči výrazů oplzlých a sprostých. Bývá pozorována nejčastěji u osob trpících vrozenou nebo získanou otupělostí či zvráceností (perverzitou) citů morálních a estetických. Na rozdíl od koprofágie, která téměř vždy je příznakem choroby nenápravné, vyznamenávají se koprolalickou tendencí zpravidla i vyléčitelné choroby s expanzivní náladou spojené. Dlužno podotknouti, že i za normálních poměrů patří ve vulgárních vrstvách výrazy necudné, neurvalecké a vůbec ,silácké‘ k projevům humoru a afektů rozjařilosti.“         

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP