Blog

„Osoba prosazující vlastní zájem, či zájem skupiny u činitelů, kteří disponují pravomocemi a kompetencemi státní moci a jejích subjektů v hospodářských, kulturních, politických, společenských, ale i privátních a dalších oblastech života“ – takto definuje lobbistu internetový slovník cizích slov ABZ. Dnešní obecná představa o lobbistech se však nemálo liší. Můžeme tak představit český typ lobbisty, který do značné míry souzní s termínem kmotr, jenž ovšem neznamená muže držícího při křtu dítě na svých rukou, jeho „duchovního otce“, popřípadě vesnického souseda, nýbrž označuje šéfa mafie nebo obdobné zločinné struktury.

Kmotrovské pojetí českého lobbismu nemálo stírá podstatu samého lobbingu. Demokratická společnost je konglomerát nejrůznějších – a zcela protichůdných – vizí, zájmů a potřeb, přičemž decizní sféra na nejrůznějších úrovních často není schopna tyto zájmy nejen dostatečně identifikovat, ale především beze zbytku jim vycházet vstříc. A právě tady se nachází místo pro lobbisty disponujícími náležitými informacemi, styky, vlivem a přesvědčivou argumentací.

Také vznik olomoucké Univerzity Palackého doprovázely lobbistické tlaky, byť termín lobbing byl do češtiny přejat daleko později. V širším slova smyslu vehementně lobbovali obyvatelé Olomouce a jejího nejbližšího regionu; v užším slova smyslu to byly zejména studentské organizace společně s místními a regionálními politickými a intelektuálními elitami.

Hodlám připomenout osudy tří osobností – Kuneše Sonntága, Zdeňka Fierlingera a Oldřicha Johna, které nejprve spojilo úsilí o obnovení olomoucké univerzity, aby se posléze jejich životní dráhy zcela rozešly v souvislosti s politickými turbulencemi druhé poloviny dvacátého století.

Kuneš Sonntág (1919–2010) byl synem meziválečného agrárního politika stejného jména; po uzavření českých vysokých škol byl jako významný studentský vůdce tři roky vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausenu. Po osvobození dostudoval pražskou právnickou fakultu, současně hospodařil na rodinném statku v hanáckých Střelicích a připravoval mezinárodní sjezd studentstva v Praze. K myšlence obnovit v Olomouci univerzitu jej „přitáhl“ neúnavný „prouniverzitní“ aktivista Zdeněk Šprinc.

A tak jednoho zářijového rána roku 1945 vyrazila olomoucká delegace lobbovat do pražských kuloárů. Delegaci tvořili zmínění K. Sonntág a Z. Šprinc, účast dále přijali Vladimír Mohapl a Stanislava Kavanová (pozdější manželka Z. Šprince). Akademické kruhy zastupoval tehdejší děkan olomoucké cyrilometodějské fakulty bohoslovecké, P. František Cinek. Z politických struktur figuroval v delegaci pouze zástupce komunistické strany – radikální komunista a bývalý odbojář Jura Sosnar.

V Praze olomoucká delegace postupně navštívila předsedu vlády Zdeňka Fierlingera a místopředsedu vlády Petra Zenkla. V poslanecké kantýně pak hovořili s údajně přiopilým Klementem Gottwaldem, kterého olomoučtí lobbisté přesvědčovali o potřebě olomoucké univerzity také prostřednictvím slivovice a společným zpěvem moravských lidovek. Významný komunista a předseda odborů Antonín Zápotocký (budoucí československý prezident) se s K. Sonntágem vítal nanejvýš přátelsky – vždyť byli společně vězněni v koncentračním táboře. Na žádost o podporu vzniku univerzity v Olomouci však veřejností oblíbený „Zápotonda“ reagoval odmítavě: „Kdybyste se na to teď vysrali, my potřebujeme obilí a uhlí, a ne nějaké inteligenty!“

Důležité jednání proběhlo s ministrem školství komunistou Zdeňkem Nejedlým. Šedovlasý, drobný ministr obklopený suitou mladičkých sekretářek zprvu olomouckou univerzitu nepodporoval, preferoval totiž pro ten účel Opavu jakožto slezskou metropoli. Postupně však byl argumentací olomoucké delegace úspěšně „lámán“. Pravděpodobně rozhodující argument – a nemálo utilitární – předložil šéfovi školského rezortu František Cinek: „Pane ministře, ujišťuji vás, že naši teologové všichni mluví rusky a že my jsme vždycky byli obráceni k východu, vždyť jsme cyrilometodějská fakulta!“ Jak známo – účel světí prostředky.

Nemůže být sporu o tom, že v nejvyšších patrech tehdejší československé politiky se o obnovení olomoucké univerzity zasloužil zejména premiér a olomoucký rodák Zdeněk Fierlinger (1891–1976) společně s dalším sociálně demokratickým politikem – prostějovským advokátem Oldřichem Johnem (1907–1961). Politická dráha někdejšího prostějovského starosty (1937–1938; tehdy byl vůbec nejmladším starostou v Československu) po osvobození v roce 1945 strmě stoupala. Zdeněk Fierlinger i Oldřich John patřili v poválečné sociální demokracii k levicové frakci usilující o sloučení tohoto politického subjektu s komunistickou stranou – k tomuto spojení však došlo až po komunistickém převratu v únoru 1948. Zdeněk Fierlinger z tohoto spojení profitoval, takřka až do konce svého života působil v nejrůznějších stranických či státních funkcích. Také O. Johna nový režim náležitě odměnil – až do roku 1953 působil jako předseda Národního shromáždění. Jenže v tomto roce – v rámci tažení proti „sociáldemokratismu“ v komunistické straně – byl z této funkce odvolán, přičemž jen o vlásek unikl zatčení. Až do své předčasné smrti zlomený John žil a pracoval v Praze jako subalterní úředník.

A Kuneš Sonntág? Ten soukromě hospodařil ve Střelicích až do svého zatčení v roce 1950. Poté strávil šest roků v komunistických žalářích, jeho grunt se stal součástí státního statku. Po návratu z vězení Sonntág pracoval jako skladník a posléze jako podnikový právník.

Pavel Urbášek
ředitel Archivu Univerzity Palackého