Blog

Abychom se pokusili na tuto otázku odpovědět, je nutné připomenout historický kontext existence akademické samosprávy v evropském prostoru.

Nejstarší univerzity se konstituovaly v Evropě v průběhu třináctého století jako edukační a vědeckobadatelské instituce nejvyššího typu. Podstata těchto institucí nezbytně vyžadovala existenci svobody slova a vědeckého bádání, které fundoval nezastupitelný mechanismus v podobě akademické autonomie a samosprávy. Právě tento mechanismus vytvářel základní bariéru bránící zasahování mocenskopolitických struktur do univerzitního prostředí s cílem podřídit toto prostředí momentálním mocenským potřebám a zájmům, včetně omezování či deformování prostoru pro svobodné a relativně nezávislé pěstování vědy a univerzitní edukace.

Elementárního a do jisté míry tradičního „nepřítele“ akademické samosprávy tak dokážeme identifikovat poměrně snadno. Jsou to mocenskopolitické kruhy, které se po staletí pokoušely s větším či menším úspěchem omezovat relativně svobodný a nezávislý univerzitní svět. Nemůžeme také nevidět, že relativní nezávislost vysokoškolského prostředí (a to zejména v etatistickém pojetí akademické samosprávy) současně přinášela jistou daň v podobě zdánlivé strnulosti a odtažitosti vysokoškolského prostředí od dynamicky se vyvíjejícího okolí. Přitom etatismus (tzn. určující úloha státu při zřizování a financování vysokých škol) byl charakteristický právě pro rakousko-uherskou monarchii i pro poměry v období meziválečné Československé republiky.

Československý totalitní (autoritativní) režim se v letech 1948–1989 s akademickou samosprávou „nepáral“, když zcela podřídil vysokoškolské instituce svým potřebám a cílům. Stojí ale zato připomenout, že i tento režim se navracel k jistým omezeným prvkům akademické samosprávy v obdobích, kdy se pokoušel o svoji společenskou, ekonomickou a politickou obrodu (druhá polovina šedesátých a osmdesátých let minulého století).

Také v politických poměrech po listopadu 1989 dokážeme rozpoznat útoky politického establishmentu na nezávislost vysokého školství. Poslední pokus exministra školství, mládeže a tělovýchovy Josefa Dobeše ztroskotal na ostrém nesouhlasu akademických obcí vysokých škol.

Domnívám se ale, že existující akademické autonomii začíná především v posledních letech vyrůstat další „nepřítel“, který sofistikovaně a za absence viditelných projevů začíná erodovat stávající model univerzitní samosprávy. Tímto „nepřítelem“ jsou samy vysokoškolské akademické obce. Počátek tohoto procesu pravděpodobně tkví v tzv. masizaci této vysokoškolské entity, která započala již na počátku devadesátých let minulého století. Početní růst akademických obcí ruku v ruce s finančními problémy českého vysokého školství vyvolává uvnitř akademických obcí nejrůznější partikulární zájmy a třenice, které přerůstají v utilitární využívání akademické samosprávy nejrůznějšími vnitřními zájmovými skupinami, či dokonce v její nepokryté zneužívání a korumpování vnějšími klientelistickými sítěmi. Těmto skutečnostem napomáhá jak nezájem akademických obcí o správu věcí akademických, tak zjevná afinita některých členů akademických obcí využít klienteistické sítě k vlastnímu prospěchu. „Příběh“ právnické fakulty v Plzni budiž příkladem nanejvýš varovným.

V tomto ohledu neméně alarmující poznatky přicházejí od české kontrarozvědky (Bezpečnostní informační služby). Ta ve své poslední výroční zprávě pod názvem interpretovaným „špionským“ newspeakem jako Dysfunkce a zneužívání vysokoškolského vzdělání, upozorňuje zejména na „některé projekty v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost“, které jsou „předmětem zájmu vlivových skupin, podnikatelských subjektů, potencionálních investorů, profesních sdružení atd., jejichž cíle nemusí vždy korespondovat s veřejným zájmem“.

Je více než zarážející, že vnitřní zpravodajská služba klade realizaci vysokoškolských projektů na roveň korupci provázející rozhodování politických struktur na komunální, regionální a celostátní úrovni.

Ponechme ale stranou případné jednání vysokoškolských institucí a soukromých subjektů, které může být předmětem trestněprávního šetření. Uvnitř vysokoškolských organismů, které s přispěním evropských financí realizující rozsáhlé investiční projekty, se poměrně vášnivě diskutují (byť podle mého názoru především kuloárně) otázky spojené s kofinancováním výstavby badatelských center, s jejich finanční i vědeckou udržitelností i s postavením těchto vznikajících subjektů uvnitř více méně tradičně pojímaných vysokoškolských organismů.

Na straně jedné bude smysluplná inkorporace těchto nových vědeckých institucí do vysokoškolských organismů nemálo „tvrdým oříškem“, na straně druhé mohou vysoké školy přesvědčivě dokázat, že i tento problém dokáže české terciární školství řešit mimo jiné „zdravým rozumem na principu slušnosti, tolerance a respektování přirozených, demokraticky zvolených autorit“, jak charakterizoval zesnulý ombudsman Otakar Motejl podstatu existence akademické samosprávy.

Pavel Urbášek
ředitel Archivu UP v Olomouci