Blog

Žurnál UP zde informoval o středečním jednání Akademického senátu nad dělením univerzitních financí. Zmiňuje, že jsem tam měl nejdelší slovo, a pak ve zkratce o jednom z mých bodů. Mohlo by z toho vyznít, že jsem jen zdržující kverulant, dovolím si proto  zde svůj postoj vysvětlit.

K podkladům, které senát dostal, jsem v požadovaném termínu poslal svých patnáct připomínek. Očekával jsem, že na ně odpoví předkladatel návrhu na jednání Ekonomické komise, senátoři pak dostanou na papíře všechny připomínky důkladně vypořádané. To znamená - u každé připomínky bude zřejmé, zda byla akceptovaná či nikoliv a u odmítnutých bude uveden důvod odmítnutí. Na vlastním jednání senátu se pak nemusí zdržovat, každý se může rozhodovat na základě toho, zda jeho či jiné námitky byly uspokojivým způsobem zodpovězeny.

Protože na Ekonomické komisi o mých připomínkách nepadla ani zmínka, trvalo mé vystoupení o něco déle. V první řadě vycházím z toho, že bychom měli ctít odpovědnost, kterou za veřejné finance máme. Stále jsou dost silné hlasy, že vysoké školy by měly být řízeny jinak, že akademické senáty složené ze studentů a zaměstnanců nemohou nést odpovědnost za peníze daňových poplatníků, že by se měla posílit role správní rady zastupující zájmy vnějších aktérů. Kontrovat můžeme jen tím, že ukážeme, že tíhu této odpovědnosti dokážeme nést a rozhodujeme o veřejných financích lépe, než kdyby to bylo třeba na místních politicích.

Co to znamená? Pro mě to, že než zvednu ruku pro nějakou tabulku s čísly, musím vědět, co znamenají a odkud se vzala. Měl bych se rozhodovat podobně, jako by šlo o mé vlastní peníze a ne jen o čísílka v excelovských tabulkách. Rád bych viděl, na co se vlastně na univerzitě skládáme, co která služba stojí a jak se k jejímu ocenění dospělo. Ještě raději bych viděl v důvodové zprávě rozepsané, že to, co na univerzitě platíme společně, je podrobně zanalyzované - jak by ty služby mohly vypadat v alternativních situacích - co kdyby se na ně přidalo o 20 %, co kdyby se musely seškrtat o polovinu (takový malér klidně může přijít a budeme jako univerzita také muset přežít). 

Místo toho jsme dostali tabulku, v níž na jednom řádku bylo například „Udržení chodu CJ a CP 180 milionů“ - bez dalšího vysvětlení. (Podle ŽUP se pan rektor ohradil „proti krátkému termínu, protože základní data měli senátoři k dispozici deset dnů před jednáním“ - toto tedy byla ta základní data). Důvodovou zprávu jsme dostali tři dny před jednáním, z čeho se přesně skládá těch 180 mil. tam není, pouze se dočteme, že „dle výpočtů p. kvestora je ke komfortnímu financování rektorátu, centrálních jednotek a centrálních služeb potřeba 200 000 000 Kč“. A až na vlastním jednání dostali senátoři na papíře vytištěné tabulky z nichž se dozvěděli údaje, které nyní uvádí ŽUP - tedy kolik na knihovnu a kolik na CVT. Kromě toho spoustu dalších tabulek a grafů velmi různé relevance. O nutnosti zvýšit rozpočet CVT se argumentovalo tabulkou s vypočteným průměrným počtem IT pracovníků připadajícím na jednoho studenta na různých univerzitách. Protože UP je v tomto parametru na konci, je zřejmě  třeba rozpočet zvýšit. Po mém dotazu, zda tam jsou započítáni i ajťáci, kteří mohou být na katedrách či ústavech placení z jejich katederních rozpočtů, jsem se dozvěděl, že zřejmě ne - čili jde o srovnávání nesrovnatelných položek. 

Jedna z mých připomínek se týkala způsobu alokace financí, které nám MŠMT posílá podle tzv. koeficientu K. Tabulka, kterou senátoři dostali, obsahuje dle mého názoru chybný výpočet - typickou školáckou chybu při práci s procenty (zájemcům na požádání pošlu detaily). Když jsem to zaslal jako jednu ze svých připomínek, nikdo nereagoval. Na Ekonomické komisi stejnou námitku přednesla kolegyně, ale odbyli ji s tím že „je možné, že ve výpočtu ukazatele je určitá chyba a že není zcela korektní, dvakrát procentovat jednu částku – 2 – 3 mil. Kč ale nejsou zase až tak moc zásadní“ (viz zápis z EK). Skutečnost je taková, že použitý vzoreček oceňuje jeden z indikátorů o dvacet procent méně zatímco jiný téměř sedmnáctinásobně vyšší hodnotou, než jak k nám z MŠMT přiteče. Rozdíl u fakultních rozpočtů oproti správnému počítání je až 9 milionů. 

ŽUP také zmiňuje jednu z mých připomínek - dotaz: „jaká je vlastně filozofie centrálního dofinancování investic, které „patří“ konkrétní fakultě? Ve kterých případech se mají na projekty jedné fakulty skládat fakulty ostatní a proč?“ Místo konkrétní odpovědi jen všeobecná pravda: „Budovy nejsou fakultní, ale univerzitní. Zrovna tak peníze. Vše je společným jměním, jsme jedna univerzita a navenek jedna právnická osoba...“.  Ano, to všichni víme, ale na to jsem se neptal. Univerzitní je každá zkumavka i každý počítač, který máme na stole. Mnohdy je ale efektivnější, když se o některých věcech rozhoduje na nižší úrovni než centrálně. O tom, zda se má výtah na fakultě X, server na fakultě Y nebo nová budova fakulty Z finančně řešit na centrální nebo fakultní úrovni, je legitimní vést debatu a odpovídat věcně, bez káravého podtónu a mentorování o jedné právnické osobě. 

Jsou chvíle, kdy je lepší se rozhodovat dobře než rychle. Tlak na urychlené schválení financí je známá věc - leckdo se cítí tlačen do pozice, že způsobí nepříjemnosti, když tu ruku nezvedne. Přesto jsem byl jeden z těch, kdo se nepřidali.

Tomáš Opatrný
PřF, místopředseda AS UP