Blog

Kdo zná trochu Olomouc, určitě si vybaví restauraci U Zlaté koule na rohu třídy Míru a Škrétovy. Původně neorenesanční dům č. 15 změnil historickou fasádu z 19. století za křiklavý šat lasvegaského typu. Čeho si běžný chodec asi nevšimne, ale co je možná ještě alarmující, je odstranění domovního znamení, které dotvářelo domu jeho nezastupitelné místo v olomoucké architektonické historii.

Člověk má v této chvíli vždy chuť spílat. Tu památkářům, tu stavebnímu úřadu, prostě institucím, které by z titulu své funkce měly dohlížet na to, aby nedocházelo k prznění našeho společného žitého prostoru. Byl jsem však poučen, že legislativní páky jsou v tomto případě bezzubé, ne-li bezmocné a že jedinou možností je apel na zdravý rozum majitelů.  Nepříjemně mě tedy mrazí při pomyšlení, co by se mohlo stát s rozprodanými domy v centru historického jádra Olomouce. Naštěstí je centrum Olomouce součástí památkové rezervace.

Ale vraťme se k nešťastnému domu č. 15.  Barevnost v architektuře má bezesporu svůj význam z mnoha důvodů. Ne náhodou zaměstnával Gropius v desavském Bauhausu Klea a Kandinského. Venkovské domy s unifikovanou brizolitovou omítkou a leckdy vyšňořeny „vkusným“ sgrafitem s lidovým motivem, asi nebyly také to pravé. Nicméně si při procházení kolem domu U Zlaté koule vybavuju větu z kultovního českého filmu: „To není možný. Jeho rodina zničí v podstatě architektonickou památku a postaví na její místo tank.“

Klidný začátek semestru všem.

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie