Blog

Když jsem minulý týden ve středu pospíchal na setkání akademické obce s vedením univerzity, v duchu jsem si lál, že přicházím na poslední chvíli. „Zase budu stát někde vzadu posluchárny, tísnit se mezi stejnými opozdilci a chytat každé druhé slovo,“ honilo se mi hlavou. Při příchodu na pedagogickou fakultu jsem však zjistil, jak hluboce jsem se mýlil a jak zbytečné byly moje obavy. Aula byla zaplněna pouze zpola a já si mohl vybrat dobrou strategickou pozici.

Na jednu stranu jsem byl spokojený, na druhou mě tento fakt mírně zamrzel. Auditorium posluchačů a následných diskutujících bylo tvořeno zejména zaměstnanci univerzity a podle věkové struktury, doktorandy. Je škoda, že většina akademické obce, a to zejména studenti, nevyužili jedné z mála příležitostí diskutovat s rektorem. Hlasy, že je třetí hodina popolední příliš časná, by obstály možná u studentů lékařské fakulty. Ale i tak, termín setkání byl znám dostatečně dlouho dopředu. Nechci působit jako staromilec a zpátečník, ale někdy mám pocit, že v záplavě všech možných sociálních sítí se vytrácí potřeba obyčejného lidského setkávání, a to hlavně u mladší generace.

Přestože je filipika synonymem pro veřejnou útočnou řeč, nerad bych, aby takto můj příspěvek vyzněl. Rozhodně se nejedná o řeč útočnou, ale spíše o řeč s příchutí povzdechu.

Příjemné dny sklonku letošního roku přeje

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie