Blog

Nad úvahou z roku 1999

U příležitosti 10. výročí listopadových událostí z roku 1989 jsem v příloze Žurnálu UP 12. listopadu 1999 publikoval úvahu s názvem Vyhráli jsme, nejsme však vítězové. Pro název této úvahy jsem použil aforismus maďarského spisovatele Petera Esterházyho. Tehdy se mi jevilo, že tento aforismus „…odpovídá nespecifikovanému zklamání  zachvátivšímu deset let po ‚sametu‘ podstatnou část české, moravské i slezské populace. Zklamání je vždy reakcí na nesplněná očekávání, a těch bylo během deseti let ‚poté‘ víc než dost.“

Připomeňme si historický kontext tehdejších oslav výročí 17. listopadu 1999 včetně následných událostí. V zemi zavládla tzv. blbá nálada, jak charakterizoval celospolečenskou krizi vyvolanou zpackanou privatizací tehdejší prezident Václav Havel ve svém proslulém rudolfinském projektu z roku 1997. V předčasných volbách v roce 1998 zvítězila sociální demokracie. Té se však nepodařilo vytvořit většinovou exekutivní koalici, přičemž v tomto ohledu selhaly i pravicové a středové politické subjekty (Občanská demokratická strana, Unie svobody a lidovci). A tak se ustavila menšinová sociálně demokratická vláda tolerovaná pravicovými občanskými demokraty prostřednictvím tzv. opoziční smlouvy. Blbá nálada však neopadla, ba právě naopak.  A v této atmosféře se 16. listopadu 1999 v pražském Rock Café – u příležitosti prezentace knihy Milana Otáhala a Miroslava Vaňka Sto studentských revolucí (akce jsem se zúčastnil jako jeden z participantů tohoto projektu) – sešli bývalí studentští lídři z listopadu 1989, aby den nato zveřejnili výzvu Děkujeme, odejděte. Lidé vyšli do ulic a protestovali proti opoziční smlouvě a jejím protagonistům Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi.

Ať už se díváme na tyto události a následné krizové jevy uplynulých 15 let jakkoliv, mám dojem, že měly něco společného. Odehrávaly se totiž na našem českém – byť silně zapáchajícím – „dvorečku“. A bez ohledu na to, že krize postupně podlamovala důvěru v systém (politická demokracie a tržní hospodářství, tj. – chcete-li – kapitalismus), jako společenský celek jsme živili naději, že přece musí přijít lepší časy. Jenže pak přišla hluboká a komplexní krize z roku 2008, která srazila naše naděje takřka „do kolen“, a nejen u nás, ale v celém euroatlantickém prostoru. Rozhodně nejsem příznivcem historických paralel, ale srovnání s ději, které následovaly po hospodářské krizi z 30. let minulého století, je až nepříjemně aktuální.

Mám také neodbytný pocit, že krize z roku 2008 silně narušila některé dané entity, které prokazovaly jistou univerzální platnost minimálně od konstituování kapitalismu a demokratického systému. Např. jsem byl přesvědčen, že tržní hospodářství a demokracie existují ve vzájemné a synergické korelaci. Teď s překvapením sleduji, že hospodářsky nejúspěšnější země současně vykazují deficit demokracie.  Při vší možné kritice Evropské unie a Spojených států jsem tento prostor pokládal za „svůj“. Pamatujete na těsně polistopadové heslo „Zpátky do Evropy!“? Tak si tuto touhu završenou naším vstupem do EU srovnejme s názory exprezidenta Václava Klause a jeho famulů, či s obdivným vzhlížením k putinovskému Rusku… A co politické a intelektuální elity? Politiky a politické strany rádi nemáme (mírně řečeno) a vrháme se do náručí náhle se objevivším spasitelům, abychom je posléze opětovně odmítli a hledali dalšího mesiáše. Intelektuální analýzy se samovolně vytrácejí v klipovitosti dnešní doby a zkratkovitých sděleních, které nám zprostředkovávají sociální sítě. A když v Olomouci nasloucháme „face to face“ veřejnému světovému intelektuálovi č. 1 Noamu Chomskému, pak se mi zdá, že jeho poselství pro mne není autentické a zavání jednostranností a stranickostí usilující primárně spíše o „intelektuální entertainment“. Připadá mi, jako kdyby se vytratily letité jistoty a danosti, které nahradila neuchopitelná nejistota. Jistotou se mi tak stává pouze soukromý svět – moje rodina, práce, koníčky a několik nejbližších přátel. Ale to už tady bylo, nemyslíte!? Co s tím? Před časem jsem s několika svými kamarády diskutoval u sklenice piva s filozofem Erazimem Kohákem.  V tomto kruhu padla otázka, zda vůbec má smysl se angažovat ve veřejném či politickém prostoru. Copak můžeme vůbec něco měnit, my obyčejní človíčkové? Pan profesor upřel na tazatele své moudré oči a odvětil: „A znáte jinou iniciativu než osobní?“

PhDr. Pavel Urbášek
ředitel Archivu UP
nyní náměstek primátora města Olomouce