Blog

Ve svých předešlých dvou blozích na téma nástropní fresky v zasedacím, též slavnostním sále rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci, na níž moravský barokní malíř Karel Ferdinand Tepper (* 10. 1682 Chrudim – † 14. 11. 1738 Velké Meziříčí) zobrazil roku 1730 Rodinu perského krále Dáreia III. před Alexandrem Velikým, jsem uvedl, že se tento umělec opíral při komponování fresky o grafické zpodobení lunety se shodným výjevem, kterou ve florentském paláci Pitti vytvořil italský barokní malíř, štukatér a architekt Pietro da Cortona, původním jménem Pietro Berrettini (* 1. 11. 1596, Cortona – † 16. 5. 1669, Řím). V minulých dnech navštívili Florencii kolegové PhDr. Barbara Pokorná, Ph.D., a doc. Lubor  Kysučan, Ph.D., z katedry klasické filologie Filozofické fakulty UP, přičemž pořídili fotodokumentaci Cortonovy lunety – mohu tedy nyní díky laskavosti uvedených kolegů jeden z těchto snímků čtenářům Žurnálu UP prezentovat.

Pro genezi „olomouckého Alexandra Velikého“ je podstatná otázka, proč kapitulní děkan hrabě Oedt dal na stropě svého refektáře vyobrazit právě makedonského dobyvatele. „Nevíme. Dobový kontext může odkazovat například na tehdejší turecké války. Není tam přesná vazba a není to popsáno ani nikde v literatuře,“ uvedl Ladislav Daniel v Žurnále + Univerzity Palackého v Olomouci (2013, s. 18). Klíčem k objasnění Oedtovy pohnutky by však mohla být skutečnost, že v letech 1709–1710 nechal uměnímilovný vídeňský biskup a salcburský arcibiskup František Antonín kníže von Harrach zu Rorau (* 2. 10. 1665 Vídeň – † 18. 7. 1727 Salcburk) velkým nákladem upravit arcibiskupskou rezidenci v Salcburku. Jak je zřejmé, byl arcibiskup Harrach fascinován osobností Alexandra Velikého. Malíř Johann Michael Rottmayr (* 11. 12. 1654 Laufen an der Salzach – † 25. 10. 1730 Vídeň) tehdy na Harrachovo přání ozdobil strop rytířského sálu rezidence freskou zobrazující Alexandra, jak  předvádí svého hřebce Bukephala svému otci, králi Filipovi II. Makedonskému, a dalšími výjevy z Alexandrova života. V konferenčním sále rezidence je umístěna olejomalba Martina Altomonteho (* 8. 5. 1657 Neapol – † 14. 9. 1745 Heiligenkreuzerhof u Vídně) Alexander Veliký v bitvě u řeky Gráníku (v dnešním Turecku, květen 334 př. n. l.). Strop antecamery (předpokoje) pokrývá freska Martina Altomonteho Alexander Veliký roztíná gordický uzel, strop audienčního sálu krášlí pět fresek Johanna Michaela Rottmayra v pozlacených štukových rámech, z nichž prostřední freska představuje hold Alexandrovi Velikému ve městě Byblos (332 př. n. l., nyní Džubaji v Libanonu), týž umělec je autorem nástropních fresek v retirádě (pracovním pokoji), z nichž centrální freska znázorňuje Alexandra Velikého, jak obětuje v jeruzalémském chrámu (331 př. n. l.), a na jedné ze čtyř doprovodných fresek je vyobrazen Alexandrův sen, v němž dobyvateli jeho nejvyšší kněz slibuje získat vládu nad Persií. Nástropní freska v kabinetu sloužícím k ukládání peněz a cenností (Schatullenkabinett), dílo Martina Altomonteho, zobrazuje Skythy holdující Alexandrovi, jenž neopouští salcburského arcibiskupa ani v jeho ložnici, neboť se zde nachází obraz Alexandra odpočívajícího na loži, namalovaný Johannem Michaelem Rottmayerem.

Nechybí ani scéna setkání Alexandra Velikého s rodinou perského krále Dáreia III., pojednaná jako štukový medailon v rezidenčním sále.

Olomoučtí kanovníci, velkou většinou příslušníci rakouské šlechty, vždy tíhli k salcburskému arcibiskupství, ač olomoucké biskupství do roku 1777, kdy bylo povýšeno na arcibiskupství, náleželo k pražské arcidiecézi. Dva příklady za mnohé: v roce 1745 byl olomoucký biskup Jakub Arnošt hrabě z Lichtensteina-Kastelkornu (1690–1747) zvolen salcburskou kapitulou arcibiskupem salcburským a koncem roku 1767 hostil olomoucký kapitulní děkan a nesídelní kanovník salcburský Leopold Antonín hrabě Podstatský (1717–1786) ve své rezidenci salcburského arcibiskupského kapelníka Leopoda Mozarta, jeho manželku a děti – Annu (Nannerl) a Wolfganga Amadea, uprchlé z Vídně do Olomouce před epidemií neštovic. Je tedy velmi pravděpodobné, že se olomoucký kapitulní děkan František Ferdinand hrabě Oedt inspiroval pro výzdobu svého refektáře „alexandrovskými motivy“ v salcburské arcibiskupské rezidenci, jejichž původce, arcibiskup František Antonín kníže von Harrach zu Rorau, zemřel necelé tři roky před vznikem Tepperovy fresky v olomoucké proboštské rezidenci. Děkan Oedt ve snaze následovat a snad i předčít svého inspirátora si vybral z programu výzdoby salcburské arcibiskupské rezidence téma dokládající milosrdenství a velkorysost makedonského krále a válečníka a rozhodl se je uplatnit způsobem nemajícím jinde obdoby. Třebaže je Tepperova freska Rodina perského krále Dáreia III. před Alexandrem Velikým podle Ladislava Daniela (c. d., s. 19) „kvalitní malba, i když to není vrcholný projev barokního malířství“, předčí veškerá jiná vyobrazení této epizody Alexandrovy anabáze svými rozměry.

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP