Blog

Svůj předešlý blog jsem věnoval nedávno restaurované nástropní fresce (o rozměrech 12 × 15 m) v zasedacím, též slavnostním sále rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci, na níž moravský barokní malíř Karel Ferdinand Tepper (* 10. 1682 Chrudim – †  14. 11. 1738 Velké Meziříčí) zobrazil roku 1730 Rodinu perského krále Dáreia III. před Alexandrem Velikým. Uskutečnil tak bezpochyby přání probošta olomoucké dómské kapituly Františka Ferdinanda hraběte Oedta, pána na Götzendorfu a Helffenbergu (* 24. srpna 1673 Nöttig, Rakousko – † 2. 8. 1741 Olomouc), jenž byl téhož roku zvolen kapitulním děkanem, neopustil nicméně svou proboštskou rezidenci (nyní sídlo rektorátu UP v Olomouci) a nechal vyzdobit její refektář (jídelnu) freskou ilustrující příslušnou pasáž v Životopisech slavných Řeků a Římanů, jež sepsal starověký historik Plútarchos (* asi  46 Chaironeia – † asi 127, tamtéž). Plútarchos píše, že po vítězné bitvě u řeky Issu (nyní na jižním pobřeží Turecka) 5. nebo 6. listopadu 333 př. n. l. se makedonský dobyvatel zachoval nanejvýš ohleduplně vůči matce, sestře a současně manželce a dvěma dcerám poraženého perského velkokrále Dáreia III. Na rozdíl od jiných antických historiků tažení Alexandra Velikého do Orientu se Plútarchos nezmiňuje o zajetí Dáreiova nezletilého syna a následníka, popírá, že by se Alexander Veliký osobně setkal s Dáreiovou rodinou, a prezentuje Alexandra jako vzor ušlechtilosti, zdrženlivosti a cudnosti. Kapitulní děkan hrabě Oedt tak poskytoval svým spolustolovníkům, většinou římskokatolickým prelátům povinným zachovávat celibát, vyobrazení krásných žen (vedle Peršanek i čtyř polonahých římských bohyní), současně je ale implicitně nabádal, aby po Alexandrově vzoru je pokládali – slovy Plútarchovými – „za neživé krásné sochy“. 

Uvedl jsem rovněž, že Karel Ferdinand Tepper se při komponování fresky opíral o grafické zpodobení lunety se shodným výjevem, kterou ve florentském paláci Pitti vytvořil italský barokní malíř, štukatér a architekt Pietro da Cortona, původním jménem Pietro Berrettini (* 1. 11. 1596, Cortona – † 16. 5. 1669, Řím). Dodejme ještě, že Cortonova freska je opatřena latinským nápisem „In Alexandri pectus pudicitiae munimento Persicis oculorum tormentis inexpugnabile“ (v překladu Lubora Kysučana: „Do Alexandrova srdce nepřemožitelného hradbou ctnosti a perskými mukami pro oči“). 

Srovnáme-li Cortonovo a Tepperovo vyobrazení Dáreiovy rodiny před Alexandrem Velikým s jinými výtvarnými ztvárněními této scény, je zřejmé, že jejich tvůrci se přidržovali těch antických historiografů, kteří dodávají k Plútarchově výkladu další podrobnosti. Například Arriános (* kolem 86 – † po 146) v Tažení Alexandra Velikého reprodukuje vyprávění Ptolemaia I. (* 367/366 př. n. l. † 283/282), Alexandrova generála, později egyptského krále, a Aristobúla z Kassandreiy (* 1. pol. 4. stol. př. n. l. – † po 301 př. n. l.), v podstatě shodné s líčením Plútarchovým, a pokračuje (cit. překlad Jaromíra Bělského, Praha 1972, s. 86–87): „Podle jiné verze přišel druhého dne do stanu žen sám Alexandr a s ním pouze člen jeho družiny Héfaistión; Dáreiova matka, jež nevěděla jistě, který z obou je král, poněvadž oba byli oblečeni se stejnou nádherou, předstoupila před Héfaistia a hluboce se mu uklonila, neboť se jí zdál větší. Když však Héfaistión poodstoupil dozadu a kdosi z její družiny ukázal na krále a řekl, to že je Alexandr, tu ona plna rozpaků nad svým omylem couvla zpět: Alexandr však řekl, že se nezmýlila, neboť i onen je Alexandr.“ Hojně čtený Quintus Curtius Rufus (40. a 50. léta 1. stol. n. l.) navíc tvrdí, že Alexandr vzal do náručí Dáreiůva nezcela šestiletého syna, jenž položil nebojácně své ručky kolem Alexandrova krku; dobyvatel nato řekl Héfaistiovi, že by si přál, aby Dáreios obdržel alespoň část synovy povahy. 

Vzato chronologicky, je prvním známějším vyobrazením rodiny perského krále Dáreia III. před Alexandrem freska italského renesančního malíře Giovanniho Antonia Bazziho, přezdívaného v souvislosti s jeho erotickou zálibou v nezletilých chlapcích Il Sodoma (* 1477 Vercelli, Piemont – † 15. 2. 1549 Siena), vzniklá roku 1517 (o výšce 3,7 m, délka není udána, odhadem činí cca 5,6 m) a dekorující stěnu ložnice v římské vile Farnesina. Za perskou královnou matkou Sisygambis, klečící před Alexandrem, stojí Dáreiův syn Ochos, sestra a současně manželka perského krále Stateira a jeho dcery Stateira a Drypetis; své efebofilii dal Sodoma průchod vyobrazením nahého chlapce – řeckého bůžka lásky Eróta (resp. římského Amora), jenž se přidržuje prstu polonahé ženské postavy, řecké bohyně lásky a krásy Afrodity (římské Venuše), další dvě ženské postavy v popředí fresky představují řeckou bohyni manželství Héru (římskou Junonu) a řeckou bohyni úrody Démétér (římskou Cereru). Plochu zdi v sousedství krbu dekorují obnažené postavy – na obr. vlevo bůh ohně a kovářství Héfaistos (římský Vulkán) a vpravo tři amoreti.

Následuje olejomalba na plátně (o rozměrech 2,36 × 4,76 m) italského renesančního malíře Paola Caliariho, řečeného Paolo Veronese (* 1528 Verona – † 19. 4. 1588 Benátky) z let 1568–1570, jenž ilustruje Arriánovo či Rufovo líčení dotyčné scény, lokalizuje ji však nikoli do stanu, ale do palácové architektury (jak učinil též Karel Ferdinand Tepper v olomoucké proboštské rezidenci) a zobrazené postavy neoblékl do antických oděvů, nýbrž do přepychové garderoby bohatých Benátčanů své doby. (Veroneseho olejomalba se nyní nachází ve sbírkách National Gallery v Londýně.)

Dvorní malíř francouzského panovníka Ludvíka XIV. (1638–1715) Charles Le Brun (* 24. 2. 1619 Paříž – † 12. 2. 1690 tamtéž) zhotovil pro „krále Slunce“ sérii olejomaleb zobrazujících bitvy Alexandra Velikého, jakož i Alexandrův slavnostní vjezd do Babylonu. Le Brunův nedatovaný obraz Královna Persie u Alexandrových nohou, nazývaný rovněž Dáreiův stan (2,98 × 4,53 m, Martův salon v zámku Versailles), byl stranově obrácen využit jako předloha tapisérie (zhotovené v bruselské dílně Jana Franse van den Hecke mezi léty 1661–1695 z vlny, hedvábí, a stříbrných nití, o rozměrech 4,51 × 6,9 m, nyní ve fondech Státního muzea Ermitáž v Petrohradě). Tak bychom mohli pokračovat tematicky relevantními díly dalších malířů italských (Antonio Bellucci, 1654–1726; Giovanni Battista Tiepolo, 1696–1770; Gaspare Diziani, 1689–1767; Francesco Trevisani, 1656–1746; Francesco Fontebasco, 1707–1769), francouzských (Nicolas Poussin, 1594–1665, François Xavier Fabre, 1766–1837, jenž zřejmě jako jediný zpodobil perskou královnu matku jako vetchou stařenu) či nizozemských (Essaias van der Velde, 1587–1630) – všechna tato výtvarná díla lze dnes zhlédnout prostřednictvím internetu.

(Příště dokončení)

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP