Blog

Když jsem kdysi psal o tom, že krása je věc subjektivní a že co je pro jednoho krásné, může být pro druhého ošklivé a naopak, nevěděl jsem, jak hluboce jsem se mýlil. Nedávno jsem narazil na zajímavý článek o kvantifikaci krásy (viz ZDE). Na jednu stranu se mi zhroutil celý svět. Zanikla teorie architektury, pryč s Vitruviem! Alberti do starého železa! K šípku s celým Christianem-Norbergem Schulzem, celá estetika je mrtva. Na druhou stranu se mi ulevilo. Proč zabíjet čas nesmyslnými debatami nad krásou v architektuře? Vždyť je to tak prosté. Stačí dosadit do vzorce a cituji: „Na základě počtu dosažených bodů, lze usuzovat, že podle mého mínění je katedrála sv. Víta (při vnějším pohledu) krásná. Tato krása, ale není v žádném případě dech beroucí.“  Ušetřím spousty času, který mohu plodně využít k vymýšlení dalších vzorců a zdárně aplikovat.  Konečně se vyřeší kauza Šantovka Tower, řeč čísel je nekompromisní a matematika je tak exaktní. 

Vnímavý čtenář jistě pochopil, že silně ironizuji. Přestože jsem sám zastáncem interdisciplinarity vědy a umění a mám rád jejich přesahy, je na mě článek o kvantifikaci krásy příliš. Tropí si z nás autor šprýmy?, nejedná se zábavné vydání e-logosu?, napadlo mě nejprve. Spíše ne. Navíc mě zarazilo to nešťastné spojení formulací na začátku věty: „Na základě počtu dosažených bodů, lze usuzovat, že podle mého mínění…“ které vyznívá jako pythická věštba. 

Jak se mám tedy s článkem vyrovnat? Přece jen budu předpokládat, že autor článek a závěry ke kterým došel, nemyslel vážně. Chtěl pobavit a to se mu podařilo. Nakonec mě napadají jen dvě drobné poznámky. Za prvé, že (protože jsme v době moderní) ne papír, ale internet snese všechno a za druhé „komu nebo čemu to prospělo?“

Příjemné téměř podzimní dny přeje

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie