Blog

Návštěva Noama Chomského v Olomouci vzbudila hodně vášní. Nebyl jsem přítomen na žádném jeho vystoupení, takže bych se nerad vyjadřoval přímo k němu. Debata, která se v souvislosti s jeho proslovy a komentáři rozvířila, však přece jenom přináší stanoviska, k nimž bych se rád velmi stručně vyjádřil.
Chtěl bych se letmo dotknout jen tří problémů, možná mediálně nejvíce přetřásaných.
Chomsky, pokud se nemýlím, ospravedlňuje svá (často velmi jednostranná) politická prohlášení potřebou kritizovat především zemi, v níž žije a se kterou má své zkušenosti. Proč by měl kritizovat třeba Rusko (dříve Sovětský svaz) nebo Sýrii? Tento jeho názor u části veřejnosti nachází pochopení. Já si myslím, že ale správný není. Politika není přece věcí izolovaných aktérů. Je banálním faktem, že vše je a bylo propojené a že postoje a akce jedné země nutně musejí být posuzovány akcemi nebo postoji jiné země. Těžko proto politicky hodnotit třeba korejskou nebo vietnamskou válku jenom z pozice USA a nevzít potaz agresi komunistických režimů v těchto oblastech, která angažmá Ameriky předcházela, těžko hodnotit podporu problematického režimu v Salvadoru ze strany USA a nevzít v potaz dlouhodobou expanzi komunismu do Střední a Jižní Ameriky, ostatně vedoucí počátkem šedesátých let (nikoli vinou USA) k hrozbě třetí světové války. Politika nebyla nikdy snadným výběrem mezi jasným dobrem a jasným zlem, ale zpravidla obtížnou volbou většího nebo menšího zla – a k jejímu hodnocení je proto zapotřebí brát v potaz nejen politiku USA, ale právě i Sovětského svazu, Číny, Sýrie atp.
Chomského nešťastné zlehčování pozice východoevropských disidentů si možná nezasluhuje velké pozornosti. Trochu více mě však zaráží výron komentářů mnohých našich intelektuálů, kteří se s úlevou chytají možnosti zlehčit roli těch, kteří měli odvahu (ať už jakkoli velkou) postavit se režimu a nerozejít se se svým svědomím. Společně s roztěkanou částí mladé generace, která totalitu nezažila, a s těmi, kteří si potřebují ve stínu Chomského opatřit alibi za své přežívání v minulém režimu, se tu může dát dohromady velmi nebezpečný myšlenkový proud. Rád bych věděl, kdo z těch, kteří jej tvoří, by byli ochotni riskovat třeba pětileté vězení v komunistickém žaláři a perzekuci celé rodiny za veřejné proslovení několika nevinných vět nebo podpis obyčejného občanského protestu? Nemyslím si (až na výjimky), že by disidenti toužili být prohlašováni za hrdiny, ale zároveň si je třeba uvědomit, že sami nemohli vědět, do čeho jdou. Přes zdánlivě klidná léta normalizace jim pořád reálně hrozilo, že komunistický žalář nepřežijí. A navíc: když tedy rizika nebyla tak velká, proč těch, kteří zvedli hlavu, bylo tak málo? Když se nikomu nic tak zásadního nedělo, proč ostatní mlčeli i v banálních záležitostech? Ex post se leccos zdá snadné.
Třetí poznámka je obecnější: i ti, kdo Chomského argumentaci neuznávají, prohlašují, že je přesto užitečné naslouchat takovým filosofům, protože přece hlavním úkolem filosofa je otřásat, provokovat, vytrhávat z pohodlných schémat myšlení. Já si to, s dovolením, nemyslím. Chomsky (teď mám na mysli nejen jeho vystoupení v Olomouci) je toho odstrašujícím příkladem. Filosof by měl podle mého názoru být daleko spíše uvážlivý, měl by starostlivě promýšlet alternativy, kriticky hledat kontexty. Právě v dnešní době, plné dogmatických výkřiků, jednostranných prohlášení, neobjektivních diskusí, bulvárních myšlenkových zkratek musí otřásající role filosofa spočívat paradoxně v uvážlivosti a v předkládání souvislostí, na jejichž kritickém zhodnocení se teprve může tříbit smysluplné myšlení.

Ivan Blecha
Katedra filozofie FF UP