Blog

Předem mého textu předesílám, že uvádím pouze svůj vlastní osobní názor, který si neklade nárok (už sama ta formulace se mi nelíbí) na jakoukoli komplexnost či pravdivost, nýbrž pouze vybízí k diskusi… Nechci se nikoho osobně dotknout, „nicméně co jsem napsala, napsala jsem,“ jak už říkal biblický Pilát…

Takže nejprve ta o elitách, pak ta o Šípkový Růžence: uvádí se, že elity bývaly vždy úzkou skupinou obyvatel, odděleny od ostatních něčím, co měly navíc. Původ, znalost písma, jiné náboženství, bohatství, a tak a vůbec… Elity byly vzorem, přitahovaly k sobě neelity a řídil se podle nich svět. Občas jim nějaká revoluce bagančaty zašpinila bílé schody Zimního paláce, aby vytvořila po svém elity nové, aby byly popřeny potřebami elit jiných a had se kouše do ocasu a to už jest života běh… Elity, jak uvedeno, znaly nejdříve písmo, četly knihy a byly vyvýšeny, přičemž tu a tam nějaký nadšenec typu Konstantina Filozofa chtěl zpřístupnit vzdělání širokým vrstvám… Tak či onak se to dařilo, přičemž ale vzdělanostní primát elitám zůstal… Promiňte mi zjednodušení … Tak či onak se onen vzdělanostní primát předpokládá po dnes a podobně jako se vyčítalo Konstantinovi, že přinesl písmo Moravanům, vyčítá se periferii, že si dovoluje dosahovat po věcech příslušející centrům velikým a kamenným jako zámek Šípkové Růženky… To bylo, jest a bude…

Psát a číst tak nějak umíme v centru i na periferii, ale elity nám nezanikly… I vyčítá se, že mnohé není, jak bývalo, a že se vzdělání banalizuje a stává masovým… Třeba. Zaslechla jsem opakovaně a přečetla názor o tom, že (nepíši, pro jaký jazyk, ono je to koneckonců jedno a kdo chce, názor si utvoří)… proti elitní (v oněch textech, co jsem přečetla a vyslechla – míněno pozitivně) a trošinku orchidejně-skleníkové filologii, té pravé a se vším všudy stojí masová, ekonomice podléhající aplikovaná filologie… Tedy proti sobě filologie aplikovaná a neaplikovaná a ani jedno nepíši schválně do uvozovek…

Už je to tady. Zase elity a neelity. Zase ta správná a nesprávná strana…

Ono něco podobného už tady bylo… Protože jsem dlouho učila renesanční literaturu, pamatuji si, že už před hodně dlouhou dobou vznikaly texty, kde proti sobě stála ta „správná“ a ta „nesprávná“ strana. Církev versus Synagoga, protestantské ovce versus katoličtí vlci, krásná kališnická Praha versus škaredá papeženská Kutná Hora, hezký katolík Václav a proti němu odporný husita Tábor, který jí v rozvalinách kostela vepřovou pečeni… Dostávám se k meritu věci, kdy nechci upírat nikomu právo na komplexní rozbor textů ve všech jazykových a literárních souvislostech… Jen mi vadí, že najednou je něco elita a něco „neelita“… A proč a jakým právem… Jistě: pro toho nebo onoho je možná krásnější hledat vztah mezi Nietzschem a Goethem – než se učit dialog, jak po telefonu vedeme obchodní jednání… Ale kde je to absolutní měřítko určující, proč je aplikovaná filologie „neelitou“?! Protože je (to jsem jaksi neměla tu možnost poznat, ač bych byla jako zástupkyně „malého jazyka“ i ráda a myslím to vážně) údajně „masová“?! Netuším. Či spíše sama pro sebe tuším, ale stále odpověď neznám anebo ani znát nechci… Ovšem místo toho, abych zbytečně vedla esej klauzurního typu teze, antiteze a syntézy na konci, položím jen dvě otázky do vzduchu:

1. Proč je vůbec vztah k hospodářství vnímán jako „cesta do pekel“, když svět potřebuje obé? Jak ora, tak labora, jak ekonomiku, tak filologii?! Protože „ekonomický diktát“ utlačuje „svět ducha“?! A opravdu?! Už Kateřina Lutherová, žena mj. ovládající psanou latinu, uměla vařit pivo a byla žena hospodárná, aby mj. její muž mohl psát své traktáty?! Něco musí člověka uživit. Nektar a ambrózii ještě jíst neumíme… Nebo to někdo umí a já to nevím a jsem závislá na pohybech trhu… Možná proto, že nejsem na „správné straně“?! Coby sama z velké části „aplikovaná filoložka“, kamž patří i translatologové?!

2. Je lepší či dobré – vzdělat osobu, která umí v češtině či lámaně cizojazyčně kvalitně rozebrat literární a jazykové nuance cizí řeči svého studia, ale v zemi této řeči není schopna si objednat v restauraci jídlo, protože na podobné vzdělání nebylo místa – anebo osobu, která se uplatní jako dobrá cizojazyčná korespondentka a třeba jednou dojde i k otázkám vedoucím k literatuře a jazyku a k přemýšlení – či nedojde, ale aspoň kvalitně zvládá svou práci?! Jistě argumentuje se už po léta a při všech změnách úrovní ve vzdělání, že vysokoškolské studium jazyka není jazyková škola, ale nezměnila se trochu doba, podobně jako dnešní maturanti neovládají klasickou řečtinu a před 60 lety ano,?! Podotýkám, že případ filologa neschopného se prakticky domluvit v zemi cizí je mi osobně znám, podobně jako i „dálkařů z praxe“ došlých až k doktorskému studiu a upřímnému zájmu o obor… a že ač osoba věkem starší než jakého se dožil Kristus Pán, ale ne ještě snad „stará“ jsem vzdělala pestrou paletu absolventů – od asistentky europoslance přes filology, tlumočníky, germanisty, katolického kněze a doktoranda v Římě, řeholní sestru po osoby sedící v účtárnách a vařící kávu v menších a středních podnicích, takže si snad onu otázku mohu dovolit…

Třeba se mýlím a je to všecko jinak. Kéž by. Ono, jaksi mi vadí, ba mne leckdy štve, že se aplikovaní filologové chápou ze strany oněch neaplikovaných jako osoby druhé kategorie a osoby je vzdělávající někdy taktéž… Ono, kdyby se takto choval Harvard či Oxford – pak to chápu, byť coby rovnostářka povahou a politickým smýšlením asi se skřípáním zubů, ale pochopím – ovšem on není všude ten Harvard nebo Oxford a o to tady běží… Ono, nebudu se zlobit, nikam to nevede…

A přicházím k mé otázce třetí, protože jak praví jedno německé přísloví, veškerých dobrých věcí troje jest. Miloš Raban, filozof, religionista, děkan fakulty a teolog, člověk, který uměl propojovat teorii a praxí na mnoha úrovních a úspěšně a – dovolím si trochu býti osobní – také člověk, kde není dne, abych si na něj nevzpomněla a nezalitovala, jaká škoda, že už není mezi námi, napsal v jisté souvislosti následující slova o vztahu vědy a filozofie:

Filozofie a věda se uvažují ve své reciprocitě překonávajíce radikalizující opozice a přitom upřednostňujíce přínosy a obohacení, která může jedna druhé nabídnout, ať ve své zodpovědnosti vůči pluralitě, filozofických nebo vědeckých vizích.

Ptám se, jestli podobnou reciprocitu a dialogičnost nemohou mezi sebou zažívat i aplikovaná filologie s tou neaplikovanou…

Nejenom proto, že život by byl hezčí, ale i a proto, že „správných“ a „nesprávných stran“ by již mohlo být taky někdy dosti… když už se aplikované a neaplikované filologii říká „filologie“ a obojí odvozeno od řeckého filein a logos, tedy milovat slovo?!

Eva Maria Hrdinová
Katedra germanistiky FF OU Ostrava a Katedra německého jazyka PdF UP Olomouc