Blog

Na začátku zimního semestru 1965/1966 jsem se jako každý student 3. ročníku všech fakult Univerzity Palackého, jenž se nedokázal zaopatřit modrou knížkou (tj. průkazem trvalé neschopnosti vojenské služby), dostavil do Wurmovy ulice č. 7, kde sídlila vojenská katedra UP. Mezi přírodovědci, filozofy a pedagogy – medici byli jakožto budoucí vojenští lékaři v záloze připravováni ke službě na válečných polích odděleně – se vyskytoval vyšší štíhlý blonďák s tváří eféba, student Přírodovědecké fakulty UP, oborů biologie – tělesná výchova. Příroda na něm vskutku nešetřila, neboť mu k líbivému zevnějšku nadělila tenorový hlas schopný konkurovat samému králi tehdejšího i dnešního popu – permanentně zlatoslavičímu Karlu Gottovi. Byl to začínající popový zpěvák Pavel Novák, řečený Čuňas, jemuž v hromadném lámání srdcí jeho vrstevnic, studentek i nestudentek, bránila pouze skutečnost, že ač teprve dvacetiletý – narodil se 10. března 1944 v Přerově a 10. března 2014 by se dožil sedmdesátky – byl již ženat a navíc otcem syna Pavla, narozeného 3. října 1964.

V roce 2000 byla tuzemská i zahraniční popularita Pavla Nováka – Bronzového slavíka z roku 1967 dávno za svým zenitem, obezita neuvěřitelně proměnila jeho kdysi vysportovanou postavu a podrobil se dvěma těžkým operacím, při nichž mu byl odstraněn zhoubný nádor prostaty. Téhož roku vydal Pavel Novák obsáhlou knihu s názvem Vyznání, upomínajícím na jeho stejnojmenný hit z roku 1966 (http://www.youtube.com/watch?v=ePg6ej_ZMRg), natočený s hudební skupinou Synkopy.

Jsou to beletrizované paměti – na rozdíl od memoárů v pravém smyslu slova jejich autor rekonstruuje přímou řečí dávné monology, dialogy i polylogy, což na jedné straně dovoluje pochybovat o autentičnosti Novákových memoárů, na druhé straně ale nemálo přispívá k jejich čtivosti. Hudební skladatel a hudebník Jaroslav Wykrent, „dvorní textař“ zpěvačky Marie Rottrové, poznamenává k Novákově knize Vyznání: 

Pamatuji si, jak jsme měli synkopácký sraz, tak přijel i Pavel Petruška, který žije od roku 1968 v Německu a řekl mi: „Všiml sis, jak si Pavel v té knížce houby pamatuje?“ 

Musel jsem být koncem září roku 1965 v oné zatuchlé posluchárně ve Wurmově ulici č. 7, kde se podle Pavla Nováka odehrálo toto: 

V pondělí nás uvítalo důstojnictvo. Sám podplukovník a výš.

„Studenti! Budete navštěvovat vojenskou katedru. V momentě, kdy si obléknete uniformy, jste vojáky. A podle toho se také budete chovat. Žádný bordel na ulici. Abyste věděli, co vás čeká, hned dnes si vyfasujete uniformy a příslušenství. K tomu patří i vojenský řád.“

Plukovník přehlédl třídu, v níž seděli společně přírodovědci, filozofové, malíři a další vojny chtiví jedinci.

„Jste přiřazeni ke zdravotníkům. Prostě budete lapiduši. A pokud to zvládnete, budete vyřazeni jako podporučíci a velitelé praporního obvaziště naší armády.“

„A co z toho?“ ozval se vzadu jeden z malířů.

„Vaše jméno.“

„Ženožička,“ řekl středně vysoký mládenec, aniž povstal.

„Tak, Ženožička,“ povšimli jsme si slovenského přízvuku. „Budete mať zlaté gombíky. Ale jak sa tak na vás dívám,“ zkombinoval češtinu se svou mateřštinou, „vy budete mať kulový.“

Rozesmáli jsme se. Na našem veliteli bylo vídět, že je zatím shovívavý. 

Netuším, zda si je nynější olomoucký výtvarný pedagog v důchodu a malíř hlásící se k surrealismu Vladimír Ženožička (narozený 17. července 1943), tchán vedoucího katedry žurnalistiky FF UP PhDr. Petra Orsága, Ph.D., vědom, že figuruje v Novákových pamětech. Citovaný plukovník byl bezpochyby podplukovník Josef Girtl, ženista Svobodovy armády, jenž přežil boje u Dukly a jehož vojenští katedristé vzhledem k jeho válečným zásluhám i střepinám z min v jeho mohutném těle ctili a obdařili ho láskyplnou přezdívkou papá Girtl. Také dále Novákem zmiňovaný plukovník je myslím identifikovatelný: 

„Příští pondělí se dostavíte ve dvě hodiny řádně ustrojeni, oholeni a ostříháni. Pro umělce to platí také.“

Tentokrát nemyslel mě, ale spíše mazaly, kteří měli na rozdíl od nás sportovců vlasy poměrně dlouhé.

„Ať si nasere,“ ozvalo se z kroužku mladíků.

„O tom si řekneme až příště,“ řekl důstojník, který vše slyšel. Na dveřích měl napsáno pplk. MUDr. a jméno. Pochopil jsem. Měl to na háku.“ 

Zde je třeba vysvětlit, že na rozdíl od předchozích generací vojenských katedristů Univerzity Palackého, kteří byli – ovšem opět kromě mediků – cvičeni na velitele dělostřeleckých baterií a při ostrých střelbách kdesi na Slovensku se málem trefili do dělostřeleckého štábu, jsme ohledně vojenské odbornosti nedopadli špatně; dlouho to však netrvalo a místo lapiduchů se na vojenské katedře UP školili budoucí velitelé motostřeleckých čet pod velením pověstného „khakimozku“ – majora Strmiska. Ty jako „absíky“ (svobodníky až četaře absolventy) čekala tvrdá vojna u bojových útvarů, zatímco „absíci“ – zdravotníci měli po dobu jednoroční povinné vojenské služby celkem „leháro“ na armádních ošetřovnách, a také na vojně získané medicínské znalosti a zkušenosti jim byly v civilu docela užitečné. Oním vojenským lékařem byl nejspíše plukovník MUDr. Heger, jenž stejně jako ostatní vojenští lékaři přidělení vojenské katedře UP působil ve vojenské nemocnici na Hradisku a kromě výkladů z anatomie a jiných lékařských disciplín nás bavil po dva roky zdravotnického školení humornými příhodami ze své vojenské lékařské praxe, v Žurnále UP ovšem vzhledem k jejich značně obscénnímu obsahu nereprodukovatelnými. 

Do třetice ještě jedna příhoda z vojenské přípravy na UP, zaznamenaná ve Vyznání Pavla Nováka, v níž hraje hlavní roli obrovitá hromada uhlí složená na nádvoří bývalé kanovnické rezidence (scholasterie), vytápěné v zimě vlastní kotelnou:  

Vojenská zima byla v plném proudu a ta skutečná také. Coural jsem se z nádraží sněhem, kterého bylo tak dvacet čísel. Dorazil jsem až na dvůr katedry, kde už podupávali někteří jedinci a dýchali si do zmrzlých dlaní. Hromada uhlí se sice trošku zmenšila, ale teď zas vyrostla pokryvem sněhu.

„Dnes udělám dobrej fór,“ řekl pro dnešek určený velitel čety.

„A co chceš dělat?“

„To je překvápko.“

Mezitím se sešli všichni a hodiny odbily druhou. Podplukovník byl přesný. Přicházel po balkonu, a než stačil sestoupit se schodů, ozvalo se: „Četo, na můj povel! Četo, v trojřad nastoupit!“

„Co blbne ten magor? Vždyť se postavil tak, že bychom museli stát přes tu hromadu uhlí!“

Teď mi to došlo. Tak to je ten fór. V duchu jsem viděl papá Girtla, jak zbrunátní, až sestoupí na plac a uvidí nastoupenou jednotku.

„Dělejte, blbouni, ať to stihneme!“

Teď pochopili všichni a stavěli se do trojřadu. Přesně přes tu obrovskou hromadu uhlí. Mnohým sice dělalo potíže udržet se na umydleném sněhu, ale nakonec se to povedlo. Stojící četa vypadala jako píďalka v pochodu. Stihli jsme to přesně. Papá právě vcházel na nádvoří. Přehlédl jednotku a lehce zakroutil hlavou.

„Vpravo hleď! Soudruhu podplukovníku, student vojín Marek. Četa nastoupena k výuce.“

Papá mu zasalutoval stylem ruských generálů Byl silnější postavy, a tak salutující ruku neohnul do patřičného úhlu. Špičky prstů končily asi dvacet centimetrů od spánku. Převzal velení a nečekaně zavelel: „Četo, čelem vzad!“

Dostal nás. Snažili jsme se usilovně udržet na nohou. Ale rozkaz je rozkaz. Jeden z kluků pod vrcholem oblouku housenky ztratil při obratu rovnováhu. Zachytil se za ním stojícího kolegy za kabát, přičemž mu ujely nohy a podrazil prvního pod sebou. Následovala řetězová reakce a v momentě se válela celá četa na zemi. Podplukovník přehlédl boje neschopnou jednotku a v klidu řekl veliteli čety: „Velte: Na učebnu rozchod!“   

Po promoci v červnu 1967 jsme my všichni vojenští katedristé – zdravotníci UP až na Pavla Nováka strávili následujících pět týdnů na soustředění a poddůstojnických zkouškách v záložních a tou dobou pustých kasárnách v Uherském Hradišti. Jak nám sdělili Čuňasovi dosavadní kolegové, Čuňas, ze soustředění vyreklamován, odletěl s orchestrem Karla Krautgartnera na turné po Sovětském svazu.

Před pěti lety, 11. února 2009, podlehl Pavel Novák v přerovské nemocnici rakovině prostaty. Nenáleží ovšem k nejvýznamnějším absolventům alma mater Olomucensis, ale nepochybně díky své muzikálnosti – vedle Jiřího Pavlici a Emila Viklického – k jejím absolventům nejpopulárnějším.

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky