Blog

Na rektorském stolci druhé nejstarší univerzity v českých zemích se od roku 1946 do dnešních dnů vystřídalo celkem 13 vědců a pedagogů, z toho 11 mužů a jen dvě ženy: Josef Ludvík Fischer, Jiřina Otáhalová-Popelová, Josef Hádlík, Jaromír Hrbek, Eduard Manďák, Josef Metelka, František Gazárek, Václav Švec, Jaromír Kolařík, Josef Jařab, Lubomír Dvořák, Jana Mačáková a Miroslav Mašláň. Zdůrazněme, že J. Popelová-Otáhalová byla vůbec první ženou, která zastávala rektorský post na území českých historických zemí.

Nejdéle rektorskou funkci zastával F. Gazárek (1969–1980), pouze jeden rok vedl Univerzitu Palackého Josef Hádlík. Přitom doposud není jasné, zda J. Hádlík zastával rektorskou funkci jako prorektor a statutární zástupce rektora (po odchodu J. Popelové-Otáhalové do Prahy), či proběhlo jeho úřední jmenování předepsané vysokoškolských zákonem z roku 1950. Bezkonkurenčně nejmladším rektorem v dějinách obnovené olomoucké univerzity je J. Hrbek, který obdržel nejvyšší akademickou funkci ve věku čtyřiceti roků. Dalšími rektory‑čtyřicátníky byly pouze J. Otáhalová-Popelová (45 roků) a J. Hádlík (47 roků). Věk všech ostatních rektorů Univerzity Palackého se v době nástupů do funkcí pohyboval v pomyslné věkové kategorii „padesátník“. Šest rektorů byli či jsou lékaři (J. Hádlík, J. Hrbek, F. Gazárek, V. Švec, J. Kolařík a J. Mačáková), dva filozofové (J. L. Fischer a J. Otáhalová‑Popelová), tři přírodovědci (matematik J. Metelka, fyzikové L. Dvořák a M. Mašláň), jeden literární historik – amerikanista (J. Jařab); E. Maňdák byl profesionálním „aparátníkem“ ve stranické a státní struktuře. Dvanáct olomouckých rektorů završilo svou vědeckopedagogickou dráhu titulem profesora, pouze E. Manďák dosáhl toliko titulu docentského. Pouze pěti rektorům bylo dopřáno vykonávat svoji funkci částečně (J. L. Fischer) nebo zcela (J. Jařab, L. Dvořák, J. Mačáková, M. Mašláň) v rámci demokratické společnosti garantující akademické svobody fundované akademickou samosprávou. Tři nejvyšší představitelé UP opustili rektorský úřad více (J. Metelka, J. Kolařík) či méně (J. L. Fischer) nedobrovolně v důsledku politických změn v Československu.

První rektor Univerzity Palackého J. L. Fischer byl funkcí nejvyššího představitele olomouckého vysokého učení pouze pověřen. Bezprostředně po vzniku UP totiž nedošlo (vzhledem k postupnému konstituování pedagogické sestavy nově vzniklé univerzity) k plnoprávnému ustavení profesorských sborů vytvářejících senát (grémium určené k volbě rektora). Vysokoškolský zákon z roku 1950 volbu rektora neumožnil. A tak vůbec první rektorské volby na Univerzitě Palackého v Olomouci proběhly v roce 1966. Podle dobově liberálního vysokoškolského zákona z téhož roku rektora (a také prorektory) volila univerzitní vědecká rada. Volby z roku 1966 však ve skutečnosti svobodnou volbou v dnešním slova smyslu nebyly. Kandidáty na akademické funkce stranické orgány „předžvýkaly“ do té míry, že vědecká rada nominanty určené komunistickou stranou pouze potvrdila. Stranická ingerence do průběhu voleb akademických funkcionářů se ještě prohloubila v letech 1969–1980, kdy se tyto volby přeměnily v politickou frašku, která pouze formálně uskutečňovala dikci legislativní normy z roku 1966. Vysokoškolská legislativa z roku 1980 volbu akademických funkcionářů opětovně znemožnila. A tak první svobodné volby rektora olomoucké Univerzity Palackého v jejích dějinách proběhly až v roce 1990.

Pavel Urbášek
ředitel Archivu Univerzity Palackého