Blog

Těžko říci, co je takzvaně „normální“… V následujícím blogu chci představit dvě situace, s nimiž jsem se setkala a které byly normální obě. Anebo ani jedna. Jak se to tak vezme a každá svým způsobem.

Situace prvá. Potkala jsem se v jedné olomoucké kavárně s postarší dámou, kterou znám tak plus mínus z kulturních akcí. Jako „akademičky“ se mne ptala na řešení jakéhosi sporu „akademického“, její nějaká příbuzná studovala na Univerzitě Vídeň, kdosi z rodiny její známé – v Londýně a došlo k disputu, zda je lepší Uni Wien nebo ta londýnská instituce, na jejíž jméno si nyní nevzpomínám, za rozhovorem „chuťový vocas,“, ne spíše „envoi“, jsme v kavárně města arcibiskupského – že tady u nás bez toho studium je na nic, tři tečky za větou… Snažila jsem se rozhovor nějak kočírovat smírně, že je dobré, že děti a vnuci atd. studují, že se zajímají o zahraničí, ale že ani u nás to není všude špatné a že mnozí studenti si na studium vydělávají sami (tam u dětí toho sporu vše platily rodiny) a jsou rádi, že jsou doma atd., a mnozí – opět další frazeologismus – pod vší tou tíží „lezou po zdi“ neboli „padají na ústa“, promiňte, nic více nóbl mne nenapadá… Prostě chtěla jsem ten diskurs vrátit někam k „normálnímu světu,“ ve vší jeho těžkosti, jak jej definujeme…

Normální svět se objevil, nebo aspoň to slovo „normální“ v kostelním kázání v jiný den toho týdne. A jaksi doplnilo i událost číslo dva, o které bych chtěla taky napsat, protože i ona s tím vším jaksi souvisí. A teď to bude vypadat zase jako reklama – nicméně už jsem v jiném blogu psala o opeře La Traviata a jmenovala divadlo a režii, pěvce asi ne…, takže snad mohu. Bylo to v Ostravě, v katedrále Božského Spasitele, v pátek na večerní mši od 17:00. (Pro další podrobnosti odkazuji na vlastní konzultační hodiny.)

K dané události předznamenávám, že jako taková svádí k mnoha interpretacím. Například k problematice bezdomovectví v Ostravě a nejen tam (tři takoví lidé tam byli). K rozepisování se o romské menšině (jedna z těch dívenek měla snědší tvářičku) opět tamtéž a nejen tam. K rozepisování se o situaci náboženství v České republice a jinde (nota bene, když kněz byl slovenský a publikum předpokládám české)… Studenti z mých literárních seminářů by mohli udělat nyní paralelu k filmu Zapomenuté světlo, který jsme rozebírali ve výuce… a tak dále… Žádnou z těchto „cest“ se nechci vydávat, již proto, že mi to nepřísluší. Popíšu jen, co se mi líbilo a jaké věci mi – i vzhledem k výše uvedené události první – běžely hlavou.

Tedy byl všední den a mše pro děti a mládež, ale na téma Marie Bolestné (určitě si aspoň trochu ikonograficky dokážeme představit ty obrázky Panny Marie se sedmi meči v srdci). Krom kněze a dvou ministrantů a varhaníka tam bylo celkem asi 15 osob, z toho tak vesměs dospělí lidé, spíše starší (z toho tři bezdomovci, jež jako takové znám, neb žebrávají v okolí fakulty, jež je s katedrálou v těsném sousedství), nějaké děti plus dvě děvčata, která bych označila jako teenagerky. Kněz rozebíral těch sedm bolestí jako věci, co se lidem stávají – problémy s dětmi, jejich ztráta, emigrace, nejistota plus různé další obtíže... Každé z dětí dostalo jeden papír (jako symbol meče Panny Marie), kde bylo vždy pár vět ke konkrétnímu „meči“. Každý ten výklad pak kněz doplňoval otázkami těm dětem (od školy po různé informace k tomu svátku) a děti odpovídaly (vylezl mezi lavice s mikrofonem), konec promluvy pak vedl sám. Moc pěkně se k nim choval. Tři z těch dětí (různého věku) předčítaly dost nejistě, zajíkavě, ne zcela vše srozumitelně. Nějaký metodik a didaktik by třeba i věděl proč. Ale nechal je předčítat a světe div se, aspoň z mého subjektivního pohledu děti vypadaly šťastně. Všimla jsem si konkrétně jedné holčičky a ta zářila tak, že by od jejích očí mohli zapálit celé Sarajevo jako v jedné bosánské lidové písni. Tak jsem uvažovala o všem možným. Že se někde řeší, jestli lepší Londýn nebo Vídeň, což je samo o sobě dobré. Ale že někde nějaké dítě přijde domů šťastné z kostela, protože předčítalo ostatním a že mu to šlo (byť z hlediska rétoriky až ne tak) a že (jsem idealistka a vím to o sobě) si třeba na tu věc vzpomene, když ho někdo bude ponižovat nebo srážet z nejrůznějších důvodů… že si třeba něco přečte a třeba jednou nezapomene na Pána Boha. A že je to strašně důležité.

Samotné kázání nebyla filozofická přednáška typu Halíkova „Zachea“ nebo Váchových „Argentinských nocí“, ale sdělení řečené normálními slovy. Ale všimla jsem si, že jak byla řeč o těch bolestech, dva ti bezdomovci se přestali hrabat v igelitkách a poslouchali až do konce. Panna Maria z toho vyšla jako obyčejná žena, která měla dost starostí (srovnejme Nohavicovu koledu Maria Panna), ale s pomocí Boží to zvládla… Juj a teď to vypadá přímo na evangelizační agitku, neboť jsem si přitom najednou začala uvědomovat vlastní různé věci (jak už to bývá, ale nikdy jsem si je neuvědomovala v souvislosti s Pannou Marií), jak ráno vstávám k vlaku, dojíždím do Ostravy, jak kolikrát sháním do bytu řemeslníky, jak do noci publikuju a překládám atd… a dodalo mi to optimismu…

A ještě jedna zajímavá věc: V promluvě byla řeč o obrazech Panny Marie Bolestné na poutním místě Cvilín (nebyla jsem tam, a tedy neviděla). Jsou tam údajně dvě verze jednoho obrazu. Ten první malíř maloval, když měl těžce nemocnou dceru a Maria má v očích slzy a svírá až křečovitě ruce. Druhou verzi malíř namaloval, když se dcera uzdravila a Maria má klidně ruce sepjaté a oči sklopené a je tak nějak smířená se vším, ale ne smutná k nezvládnutí.

Tak jsem myslela na všelicos – na různé zvraty osudu, na změny, na paradoxy doby, života a všeho možného. A protože se ty věci odehrály vlastně v rozmezí dvou dnů po sobě, měla jsem co přemýšlet i o té události první. Došla jsem k následujícímu:

Zaprvé – že vysokoškolský ranking je nutný a že je třeba, pokud jsou čas a kompetence a peníze – se pro studium v zahraničí rozhodnout a je ho třeba podpořit. A že se aspoň prostřednictvím stáží (jej, teď to vypadá i jako reklama na Erasmus) každý někam podívá a rozšíří si obzory… že ale protrápit život nad šťastnou či nešťastnou planetou, že ne my na Harvardu – není taky asi smysl celé věci, podobně jako vychloubání se vzdělanějším či nejvzdělanějším… Zadruhé abych nesklouzla do nějakého laciného kazatelství – nechávám tu situaci otevřenou, jedné každé a jednomu každému k zamyšlení…

A přeji nám všem na začátek akademického roku – mít obě ty situace tak nějak na očích… A ať se dobré děje, jak zpívala zpěvačka Szidi Tóbias. A abychom zůstali normální. Podobně jako ta Panna Maria. A aby to vydrželo co nejdéle i v semestrálním provozu.

Eva Maria Hrdinová
katedra germanistiky (externistka)