Blog

Před dvěma lety jsem pracovně strávil několik měsíců ve vestfálském Münsteru, univerzitním městě, které je velikostí, historickým významem i počtem ulic s dlažebními kostkami srovnatelné s Olomoucí. Jeden rozdíl byl ovšem patrný na první pohled. V Münsteru jezdí doslova VŠICHNI NA KOLE. Do práce, z práce, na rande i do hospody. Studenti se svými ruksaky, dámy v sukních a kostýmech, stejně jako manažeři v oblecích. Cvrkot je natolik hustý, že radnice zřídila cyklistickou policii, která umravňuje neukázněné kolaře, avšak zároveň vybavila ulice stojany, kompresory na vzduch (použití zdarma) a úschovnami kol a podpořila vznik levných půjčoven jak pro turisty, tak pro studenty.

Protože se považuji za náruživého cyklistu a kolo vozím na zahraniční pracovní cesty vždy s sebou, přizpůsobil jsem se místní kultuře bez problémů. Mnohokrát mne napadlo, jestli Münster nepředstavuje již realizovanou budoucnost kvalitního městského života. Zatímco zvuk českého (a moravského) města je neodmyslitelně spjat s řevem motorů, hlukem tisíců automobilových pneumatik a smradem výfukových plynů, v rozlehlém centru Münsteru panuje nádherné ticho přerušované pouze cyklistickými zvonky a mísí se v něm vůně květin, kávy a skvělého německého chleba.

Když jsem se zajímal o počátky münsterského cyklistického šílenství (vzhledem k množství kol mne nenapadá jiný výraz), dozvěděl jsem se, že iniciátorem byla v 60.–70. letech 20. století především místní univerzita, jejíž budovy jsou rozptýlené po celém městě a mnoho z nich stojí na (pro auta) málo přístupných místech.

Protože jsem povahy snivé a romantické, začal jsem snít o průkopnické, osvětové a civilizační roli Palackého univerzity v kontextu Olomouce. Výhody cyklistické kultury jsou nesčetné a negativa nicotná. Ekologická Olomouc a ekologická univerzita, ušetřené peníze za neprojetý benzín, absence hluku a smradu, méně zabraného prostoru ve srovnání s auty, nezdolná fyzická kondice vědců i studentů, útlé zadečky dívek a dam, mohutné stehenní svaly mužů, více vypitého piva a jako bonus zvýšená atraktivita univerzity nabízející lákavou alternativu v konkurenčním zápase s jinými akademiemi.

Jako muž (občasného) činu jsem se spojil s partou nadšenců a průkopníků městské cyklistiky provozujícími ve Wurmově ulici prodejnu, servis a půjčovnu ojetých kol pod názvem Bajkazyl Olomouc. Jak ovšem změnit zažité stereotypy a mentalitu studentů, akademiků a Olomoučanů a naučit je přijmout kolo jako nedílnou součást životního stylu?

Mám několik iniciačních nápadů. Tady jsou:

1. Každý student nastupující do prvního ročníku by měl ve složce s ostatními materiály najít leták upozorňující na možnost koupě či levného pronájmu ojetého kola.
2. Plošná reklama v univerzitních a olomouckých médiích.
3. Využití zkušeností Bajkazylu a s jeho pomocí v samém centru univerzity (rozlehlé nádvoří Zbrojnice) zřídit půjčovnu a servis, které budou všem na očích.
4. Umístění informačního banneru na hlavní webové stránce UP.
5. Zavedení značky UPBIKE, upozorňující na spojitost s univerzitou.
6. Organizování pravidelné burzy kol (hlavně na začátcích semestrů)
7. Ve spolupráci s městem a krajem postupné dobudování městské cyklistické infrastruktury (pouliční kompresory, cyklistické stojany, úschovny kol, pruhy pro cyklistickou dopravu atd.).
8. Vytrvalé troubení do světa o pokrokovém a ekologickém přístupu UP v Olomouci.

Z výše napsaného je jasné, že projekt UPBIKE by vyžadoval ochotu a spolupráci samotné univerzity. To by v tom byl čert, abychom nepřesvědčili masy o výhodách městské cyklistiky a nezískali nad auty rozhodující početní převahu.

Jaroslav Miller
vedoucí Katedry historie FF UP