Blog

znamená v jazyce latinském „umění číst“, ale také „umění přednášet“, neboť i na Univerzitě Palackého v Olomouci ještě docela nedávno bývali – a možná ještě jsou – pedagogové předčítající své výklady z hromádky papírů. Tak tomu původně bylo všeobecně, jak dokládají latinský výraz pro univerzitní přednášku – „lectio“ (počeštěně lekce, dosl. „čtení“), jakož i jeho anglický ekvivalent „lecture“ a německý „Lektion“. Německé označení univerzitní přednášky ­„Vorlesung“ znamená doslova „předčítání“; české substantivum „přednáška“ vzniklo patrně jako obdoba německého substantiva „Vortrag“ s významy „přednes“, „výklad“ či „přednášení“. V německé Wikipedii, nad jiné důkladné, se dočteme, že „termín ,přednáška‘ pochází z počátků středověkých univerzit, kdy knihy ještě nebyly tištěny. Přednáška spočívala hlavně v tom, že docent předčítal studentům svá vlastní nebo cizí díla a komentoval je. Také dnes ještě docent čte ze skript nebo z fólií.“

Docenti čtoucí z fólií se prý vyskytují hlavně na technických vysokých školách a studenti je nazývají „slajďáci“ – zde ovšem bývá nutno prezentovat při přednášce rozličná schémata, grafy, půdorysy, bokorysy, řezy atp., zhotovené mnohdy v dobách, kdy ještě neexistovaly videodataprojektory a powerpointové prezentace, a nadále tradičně užívané (i když je třeba připustit, že tzv. zpětný projektor a umělohmotné fólie mají také své didaktickotechnické přednosti).

I dříve ovšem záleželo na předmětu výkladu (v polštině se ostatně rozumí termínem „wykład“ vysokoškolská přednáška) – přednáška matematická se nutně lišila a liší od přednášky literárněhistorické, jak dokládají následující dvě pasáže – první z 1. dílu románové pentalogie Aloise Jiráska F. L. Věk (1891–1892; příslušný díl stejnojmenného televizního seriálu je k dispozici na internetové adrese http://www.hellspy.cz/search/?q=f+l+vek) a druhá ze vzpomínek Alberta Pražáka Vrchlickému nablízku (1945), jenž básníkovým univerzitním přednáškám (od roku 1893 byl Jaroslav Vrchlický profesorem „přirovnávacích dějin světových literatur“ na Filozofické fakultě Karlo‑Ferdinandovy univerzity v Praze) věnoval celou kapitolu.

P. Stanislav Vydra (1741–1804), matematik

– – – „Prudký hlomoz vzniklý náhlým povstáním všech posluchačů přerušil proud Věkových myšlenek. Mladý filozof [posluchač filozofické fakulty fungující tehdy jako povinná přípravka pro studium na fakultě lékařské, právnické či teologické, přednášely se zde i přírodní vědy] vstal také jako všichni a upřel jako všichni zrak svůj na profesora, který se bral ode dveří k pódiu a odtud ke katedře. Byl to exjezovita páter Stanislav Vydra, slavný matematik. Přišel v černé sutaně kněžské, do níž se vždycky oblékl, kdykoliv šel do koleje přednášet.

Byl muž ani ne padesátiletý, nevysoké postavy, suchý, vysokého, lysého čela, tváře výrazné. Na ní sobě každý hned zpovzdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjezovitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.

Ukloniv se posluchačům, nezasedl ke katedře, nevytáhl z kapsy psaných přednášek, aby z nich jednotvárně četl nebo diktoval, jak to profesoři většinou činívali, nýbrž ozbrojiv svou pravici křídou, postavil se u katedry. Zrakem svým přeletěl četné shromáždění jako pěna ztichlé, usmál se vlídně a pronesl mírně a srdečně po latinsku: ,Carissimi!‘

Pak spustil německy. Mluvil zvolna a bylo zřejmo, že není na ten jazyk navyklý, že mluvě uvažuje, aniž jím plynně a bezvadně vládne. Latině, jak donedávna přednášel, bylo by mu šlo lépe, jako po česku. Ale nesměl nyní latinsky, neřkuli česky. Vykládal o matematice zvolna, určitě, jasně, srozumitelně. Dlouho však u katedry nevydržel. Stanul u stojanu s černou tabulí a hned jala se jeho pravice malovati cifry, nejprve volně a pravidelně, čím dále tím rychleji. Vtom měnil také tempo řeči. Mluvil zvučněji, rychleji, tvář všechna oživla, oči zářily.

Posluchači dole naslouchali jako v kostele, hleděli na něj pozorně a zase zapisovali, čím dále tím rychleji, neboť profesor se dostával do ohně. Pravice se mu jen kmitala po tabuli, cifry a litery se tam množily a množily, tabule zvučela od úhozů, kousky křídy drobíce se stříkaly kolem a uletovaly, génius německé řeči čím dále tím více se zasmušoval, nejvíce pro německá substantiva, jejichž rodu učený profesor skoro nic nedbal a členy nepatřičně, až k smíchu rozdával, anebo zase až hříšně jimi šetřil.

Ale géniovi německé řeči se pak uvolnilo, když profesor, všechen jsa v ohni, přeskakoval do latiny, v níž byl mistr, když v ní sem tam vzkřikl něco po česku, a vydechl si, když ozvalo se profesorovo: ,Quod erat demonstrandum.‘

Ruka sklesla, tabule utichla a profesor všechen zardělý a zpocený vytáhl si šátek a počal si utírati čelo, spokojen, usmívaje se a přehlížeje posluchače, expliky chvatně po něm dopisující, až brková péra hlasně skřípala.“ – – –

(P. Stanislav Vydra náleží mezi dvaasedmdesát významných osobností, jejichž jména jsou napsána pod okny budovy Národního muzea v Praze – Vydrovi věnovaný díl televizního seriálu Dvaasedmdesát jmen české historie je k dispozici na internetové adrese http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169539755-dvaasedmdesat-jmen-ceske-historie/209572232200009-stanislav-vydra/).

II. Jaroslav Vrchlický (1853–1912), básník, dramatik a překladatel

– – – „Vrchlický začínal přednášeti pozdě, když byl běh již v proudu, většinou koncem října, ale pak četl soustavně a nevynechával čtení bez podstatné příčiny. Přednášíval nejraději v klementinské jedničce a čtyřce [tj. v posluchárnách č. 1 a 4 v budově Klementina, nyní sídla Národní knihovny ČR v Praze-Starém městě], ráno v zimě od osmi do devíti, v létě od sedmi do osmi, pro širší obecenstvo jednou týdně v sobotu. Své hlavní tříhodinné kolegium míval pak třikrát týdně, zpravidla od čtrnácti do patnácti hodin, v pondělí, ve středu a v pátek. Jinak přednášíval večer dvakrát týdně od osmnácté do devatenácté hodiny v úterý a ve čtvrtek. Z klementinského nádvoří vcházel do fakultní budovy pružným krokem. Někdy bral do prvního poschodí dva schody najednou a takto vkročil do posluchárny. Byl vždy zdraven povstáním, úklonou a úsměvem. Pokynul přívětivě rukou na poděkovanou, usmál se, svlékl havelok, odložil hůl a klobouk a usedl za katedru. Rozhlédl se po posluchačích, uspokojen, bylo-li jich dosti, v melancholických rozpacích, bylo-li jich velmi málo. Vyňal pečlivě složené čtvrtky růžového papíru, na nichž měl hlavní přednášková hesla. Jimi se řídil i neřídil, podle povelu svého vždy většinou improvizujícího ducha. Počátek přednášky připadával vždy velmi učeně a metodicky pečlivě zaměřen, ale pevný rámec osnovy začala prudčeji a bezohledněji rozbíjet improvizace a fantazie. Přenášely jej v svou nejvlastnější oblast a nutkaly je spíše k zpovědem osobních dojmů z básníka, jejž začal učeně vykládati, než aby dovedl pokračovati v stylizacích a kadencích odborného vědce. Přednášející velmi rád odbočoval k reminiscencím a souvislostem. Na rty se mu hrnul příval citátů a veršů, jak si je zapamatoval z četby. Nebránil se mu ani mnoho, aby ho cele nesvěřil posluchačům a aby jim na často uváděných ukázkách neprokázal prakticky básnické kouzlo vykládaného básníka. Pro tento citační a improvizační ráz čtení Vrchlického začali někteří pokládati za málo učeneckého a odbornického a s výmluvou na tuto povahu jeho čtení začali jej brzy po zápise opouštět. Myslím však, že by ho byli opustili i tak, protože i za mých časů mnoho studentů studovalo jen ke zkouškám, a jak zjistili, že Vrchlický nezkouší u státních zkoušek, přestal míti pro ně většinou přitažlivost. ,Svatými‘ na fakultě stali se pro většinu studentů jem profesoři zkoušející. Kdo nezkoušel, byl jakoby méněcenný. Vrchlický byl přes lákavou osobnost řazen k těmto profesorům, a proto návštěva v jeho přednáškách klesala a klesla často až na povážlivou číslici blízkou onomu rozhraní, o němž se pro útěchu říká ,tři tvoří shromáždění‘. – – –

(Dokončení příště)

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP