Blog

Cílem mé dnešní úvahy je otázka popularizace nebo chcete-li medializace, protože mi tyto pojmy poslední dobou tanou čím dál tím více na mysli. Popularizovat můžeme „někoho“ nebo „něco“. Zpravidla spolu tyto dva předměty popularizace úzce souvisí, ale nemusí to být pravidlem. Typ popularizace „někoho“ hojně využívají celebrity pofiderního charakteru a nástrojem jsou jim bulvární média jako výsledek kanalizace pseudonovinářského ega. Všiml jsem si (a není to ani nijak intelektuálně náročné), že mezi prostorem, který dopřává bulvár těmto „umělcům“ a jejich uměleckou kvalitou bývá nepřímá korelace.

Na druhou stranu popularizace „něčeho“ vyžaduje náročnější myšlenkové pochody. Protože je tento příspěvek věnován zejména kolegům majícím co do činění s akademickou sférou, je nabíledni, že mé myšlenky směřují k popularizaci vědeckého poznání. Můžeme popularizovat to, co bylo objeveno již dávno a v záplavě exponenciálně narůstajícího množství nových objevů zapadlo v prach, nebo se jedná o zpřístupnění nových objevů na poli, které je mimo dosah chápání „mainstreamové“ populace. Bravurními sdělovateli těchto poznatků jsou například pánové Cílek a Grygar. Vedle toho můžeme veřejnosti zpřístupňovat výsledky práce, která nabízí přímo využitelné komerční aplikace.

Proč by měly být výsledky vědecké práce sdělovány veřejnosti, má tři hlavní důvody. Vedle čistě pragmatického, že daňový poplatník by měl mít informace o tom, k čemu jsou využity jeho odvedené daně, je to snaha o posílení obecné vzdělanosti. Třetím (s jistou mírou nadsázky tento důvod nazývám cimrmanovský) je, že se vědec musí občas pochválit, protože to za něj nikdo jiný neudělá.

V poslední době jsem však svědkem medializace objevů, o jejichž serióznosti lze pochybovat. Vycházím z premisy, že z mnoha důvodů je vhodné popularizovat výsledky práce, které jsou podloženy publikačním výstupem. To zaručuje, že byly „přetřásány“ odbornou vědeckou komunitou a v jejím náročném hodnocení obstály. Pokud tomu tak není, stává se vědec (byť ověnčený nejvyšší vědecko-akademickou hodností) obchodníkem s deštěm a jeho sdělení jarmarečním výkřikem s jepičím životem. V tomto případě se z vědce stává spíše eskamotér, který zdatně využívá obecných sdělovacích prostředků ke své seberealizaci. Nejhorší na tom celém je však etický rozměr. Naštěstí není těchto „nositelů dobrých zpráv“ mnoho a tvoří naprosto zanedbatelnou minoritní složku vědecké obce a jsem rád, že u nás máme převahu Cílků a Grygarů.