Blog

Výročí naší fakulty bych chtěl využít především jako příležitost poděkovat všem, kteří přispěli k tomu, kde se dnes nacházíme. Naše fakulta je zcela jiná než ta, která tu před 60 lety vznikla v rámci vysoké školy pedagogické, velmi se liší od té, na které jsem před čtvrtstoletím vystudoval, a je též značně odlišná od té, jejíž padesátiny jsme oslavovali před 10 lety. Přesto je to pořád naše Přírodovědecká fakulta, ke které se – alespoň většinou – stále rádi a hrdě hlásíme.

Kam jsme se dostali, je především zásluhou těch, kteří tu byli před námi – a jejichž příspěvek k této fakultě započal dřív, než se většina z nás narodila.  Kolegové, kteří tuto školu a její katedry založili a předávali vzdělání studentům, pro které to byla v poválečné době velmi vzácná a žádaná hodnota. Před pěti lety jsme se při Zlaté promoci setkali s vůbec prvními absolventy naší školy a nesmírně nás těší se dozvědět, že se k nám stále rádi hlásí. Vzpomeneme-li pak na prvních 36 let života naší fakulty, chtěl bych zvláště poděkovat těm, kteří s fakultou dokázali prožít nelehkou dobu minulého režimu, aniž by před ním ohnuli hřbet. Třebaže je to často stálo kariérní postup a vysloužili si řadu překážek ve svém akademickém působení, jejich žebříček hodnot byl jiný, než aby se podíleli na něčem, s čím v principu nelze souhlasit. Chtěl bych říci, že si jejich postoje velice vážím a jsem jim za něj vděčný. Velmi bych si přál, aby nikdo z nás podobným dilematům nemusel čelit – ale aby tomu tak bylo, nestačí si to jen nečinně přát.  Svobody, které máme, nesmíme brát jako něco samozřejmého – pokud o ně nebudeme pečovat, přijdeme o ně. I na to si vzpomenu, když děkuji těm, kteří s fakultou prožili první polovinu jejího života.

Nedlouho po převratu si naše fakulta vytkla za cíl stát se výzkumnou školou. Jsem velmi vděčný těm, kteří jí pomohli výrazně se posunout tímto směrem. Kolegům, kteří leckdy v prostředí, kde pojem „výzkum“ zněl skoro jako cizí slovo, začali budovat nové výzkumné týmy, přinášeli nové poznatky a zvyklosti ze svých zahraničních cest, a pustili se do díla v tvrdém faradayovském rytmu „work, finish, publish“, tedy „pracuj, dokonči, publikuj“. Nárůst našeho vědeckého výkonu za uplynulé dvě dekády je naprosto zřejmý, ať si vezmeme kterékoliv měřítko – počty doktorských absolventů, impaktovaných publikací, množství i objem řešených výzkumných projektů, počty přijíždějících zahraničních expertů, a nakonec i počty občas vysmívaných a občas adorovaných kafemlejnkových bodíků. Je za tím obrovské nasazení, dřina bez ohledu na denní či noční dobu. O zákoníku práce teď raději pomlčím. Chci ale vyjádřit velký dík těm, na jejichž práci a úsilí současné postavení naší fakulty jakožto výzkumného pracoviště spočívá.

Nejsme ovšem jen výzkumný ústav a neméně důležité je naše poslání vzdělávat mladou generaci. Být dobrým pedagogem není nic samozřejmého, zvláště když kromě výuky musí dnešní vysokoškolský učitel plnit tvrdá kritéria kladená na vědecké pracovníky a navíc v poslední době bohužel i čelit stále rostoucí byrokracii. Jsem velmi rád, že přesto je tu mezi námi řada těch, které by ani nenapadlo šidit výuku, svým studentům předávají to nejlepší, co předat lze, a jsou jim kdykoliv k dispozici radou či pomocí. Především díky nim se studenti mohou cítit jako rovnocenná součást naší akademické obce. Tak jako my dodnes s vděčností vzpomínáme na své nejlepší kantory, díky nimž umíme svou profesi, věřím, že stopa, kterou zanechají naši nejlepší učitelé v absolventech této fakulty, bude trvalým přínosem jak pro ně, tak pro celou naši společnost. Většinou na to nezbývá čas, ale dnes bych chtěl využít této příležitosti a za jejich úsilí, obětavost, péči a nasazení jim ze srdce poděkovat.

Za to, že můžeme plnit své poslání, které bychom si mohli také nalepit na dveře v podobě dvouslovného hesla „vzdělávat a bádat“, vděčíme i řadě dalších kolegů a kolegyň, kteří nejsou akademickými pracovníky, ale kteří nám vytváří nezbytné zázemí. Jsem velmi rád, když k nám – často vrtošivým akademikům, přistupují s nadhledem, ochotou a vstřícností. Bouřlivé nárazy spojené s projektovými cykly i režimem akademického roku se přenášejí i do jejich života. Chtěl bych poděkovat našim paním sekretářkám, úřednicím i technickým pracovníkům a pracovnicím, že pomáhají držet hladký chod fakulty a umožňují jí nadále se posouvat tam, kam míříme.

Dnešní fakulta ale zdaleka není nějaké uzavřené těleso a její činnost je propojena nesčetnými vazbami s okolním akademickým světem. Reprezentanti dalších institucí jsou mezi dnešními hosty a já bych chtěl jejich prostřednictvím poděkovat jejich pracovníkům za to, jak přispívají k formování nezbytných aspektů této školy – jako členové vědecké rady, jako oponenti disertačních  či habilitačních prací, členové odborných komisí či jako spolupracovníci na mnoha společných projektech. Okolní přírodovědecké fakulty vnímáme jako partnery s řadou společných zájmů, jako pracoviště, která nás nutí neustále si srovnávat svou úroveň a neusínat na vavřínech, a která nám umožňují i leccos chytrého odkoukat. Jak jim, tak i dalším partnerským institucím bych chtěl poděkovat za jejich přínos k našemu životu.

Akademickými vazbami to ovšem nekončí – jsme součástí i našeho krásného města i regionu. Jsem rád, že mohu z tohoto místa poděkovat představitelům obce, kraje i státní správy za to, že se velmi vstřícně podílejí na vytváření nezbytných podmínek pro naše působení. Uspokojit všechny požadavky našeho košatého akademického života není vždy jednoduché a velmi si cením toho, když se venku setkávám s ochotou a snahou najít společnou řeč. Ani bez nich bychom dnes nebyli tam, kde jsme.

Třebaže výročí bývají obvykle příležitostí vzpomínat, chtěl bych se nyní pokusit o pohled dopředu a vyslovit přání, jakou fakultu bychom tu měli chtít v příštích letech i desetiletích.

Začnu tím, co považuji za nejdůležitější aspekt našeho života – akademickou svobodu. Zvykli jsme si na ni tak, že nám už přijde jako něco samozřejmého. Můžeme velmi svobodně říkat své názory na cokoliv týkajícího se naší profese i pracovního prostředí, určujeme si zaměření i tempo své práce, vedení nám sem nepošlou „ti nahoře“, ale je dáno volbami. O svobody lze však poměrně snadno přijít, pokud o ně nebudeme dbát. Někdy je třeba je přímo aktivně bránit, většinou je však nutné je opečovávat méně nápadným způsobem. Ke svobodě nezbytně patří i odpovědnost a kdykoliv toto opomíjíme či bereme na lehkou váhu, přispíváme argumenty těm, kteří akademickou svobodu za kdovíjak přínosnou nevidí. Přece by se to všechno dalo udělat lépe, kdyby to šlo manažersky, efektivně na povel a bez nějakých dlouhých diskusí.... Přál bych si, aby na tomto pracovišti akademická svoboda pevně zakořenila, byla vnímána, jako hodnota, kterou je nutno ctít a pěstovat, a ke které každý přistupuje s maximální odpovědností.

Chci, aby naše fakulta dále pokračovala v započatém směru, stát se prvotřídním výzkumným pracovištěm respektovaným jak doma, tak i v zahraničí. Říct, že chci, aby tomu naši lidé podřídili všechno a stálo je to krev, slzy a pot, by asi bylo poněkud přehnané, nicméně oceňuji, že k tomu mnozí takto přistupují. Soutěž, ve které hrajeme, se neomezuje na závětří Čech a Moravy, ani na poněkud pohodlnou Evropu, ale účastní se jí i rychle se rozvíjející země, kde je takovýto přístup normou. Zároveň chci, abychom dokázali co nejlépe vzdělávat naše studenty, abychom jim s veškerou péčí dokázali předat to nejlepší, co máme, a abychom je co nejlépe připravili na jejich budoucí povolání.

Máme-li takto vysoké cíle, pokud se nám zadaří, je to důvodem k oprávněné hrdosti. Chci, abychom mohli být co nejčastěji hrdí, ale abychom zároveň dokázali svou ješitnost udržet na uzdě a naše hrdost aby nepřešla v pýchu. Ta, jak známo, přechází v pád. Chci, abychom v jakkoliv tvrdé soutěži vždycky hráli čestně. Abychom k pravomocím či funkcím, které během své kariéry získáme, přistupovali vždy s pokorou jako ke službě pro ostatní a nikdy jako ke hračce, na které si můžeme vyzkoušet svou sílu. Abychom se v případě nutnosti dokázali i zastavit, pomoci slabšímu, či dopřát čas a sluch tomu, kdo to potřebuje. Abychom si vždy dokázali uvědomit, že nekopeme jen za sebe, za svůj tým, katedru či pouze za fakultu – ale že jsme součástí celé univerzity i širší společnosti, pro kterou to všechno děláme.

A konečně – přál bych si, aby nám vždy zbýval nadhled. Abychom si vždy i při tom lopocení stačili uvědomit, že se vlastně podílíme na něčem krásném – vždyť málo věcí je krásnějších než odhalování dalších tajemství přírody. Přál bych si, aby nás to, co děláme, stále bavilo, a abychom to dělali rádi.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Projev ke slavnostnímu zahájení oslav 60. let Přírodovědecké fakulty UP
Juraj Ševčík
děkan