Blog

Psal jsem ve svém předešlém blogu o dvou olomouckých „havlíčkolozích“ – jazykovědci Jaromíru Běličovi (1914–1977) a literárním vědci Jiřím Skaličkovi (1922–1997) a o edici Jaromíra Běliče Karel Havlíček Borovský: Básnické dílo, vydané v Národní knihovně roku 1953. Nalezneme zde mj. epigram týkající se tělesného trestání žáků učiteli:

PREPARANDA

Výklady kantora Doubravy
snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy,
má-li jenom hřbet.  

K tomuto epigramu přičinil Jaromír Bělič následující komentář:

Preparanda (v rukopise Preperanda); otištěn v České včele 1844, č. 66.
Preparanda – přípravka pro studium na gymnáziu (3. roč. na tzv. hlavních školách před r. 1848). Havlíčka na preparandě v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě vyučoval kantor (učitel) Doubrava.

Co dodat k Běličovu komentáři?

K Běličovu komentáři lze dodat, že se jako preparanda označovala též přípravka pro učitelské povolání fungující při hlavních školách (od roku 1774 byly na vesnicích zřizovány tzv. triviální školy, v hlavních městech zemí habsburské monarchie vznikaly tzv. normální školy) a že Karel Havlíček Borovský (1821–1856) připomněl kantora Doubravu též ve svých Nejdávnějších vzpomínkách ze života v Borové, jež sepsal koncem roku 1842 ve Lvově, kde během své cesty do Moskvy čekal na cestovní pas:

V Německém Brodě v rocích 1831., 32., 33. III. klas a parva [první gymnazijní třída]. – V domácím životě těchto dvú let nelze dobře rozdíl činiti, protože jsem byl v jednom kusu u panen Berlíšových na stravě v brodském domě Dlabačově V třetím klase bydlel jsem s Rychtrem a Leopoldem i Ferdinandem Matějků dole v pokoji na rynk, v parvě pak nahoře v zadním velkém pokoji 2. poschodí s Černým, syntaxistou [studentem 4. gymnazijní třídy], a Rychterem, rétorem [studentem 6. gymnazijní třídy]. Dole byl Maršal a hrabě Pötting.
Tomuto domu mám velmi mnoho co děkovat, avšak i co naříkati. Dostal jsem tam v tom čase svůj směr ke čtení a vzdělání sebe, tam se rozvinuly moje schopnosti, všichni se mé hlavě divili. To a tušení jakési síly v sobě udělalo ze mne nevázance, měl jsem to za čest vyváděti divné kúsky a neustúpiti nikomu.
Rychter, sám bez vzdělání, měl dobrého profesora, nebožtíka Václava Divoka, podle jehož návodu někdy v prvním entuziasmu doma se choval. V takových chvílích měl velikú chuť čítati nám všem: ačkoli on sám ale brzy ochabl, ve mně jednú rozžatá svíce více neuhasla. Tak na mne dobročinný duch P. Divoka prostředkem tím účinkoval. Ve škole na normálce [spr. na hlavní škole] panoval tehda Dúbrava v celé majestátnosti svého katanského umění; jest to velmi horlivý sekáč (mrskáč) pedagog. Já mimo to prostředkem p. Dostalovým (katechetek s rozloženýma nožičkama) chodil jsem k panu Kareši, učiteli 1. klasy, a on mne připravoval do parvy. Na počátku roku tohoto byl jsem ještě bázliv jako v Jihlavi, zbytek to byl po přísném návodu v Borové na faře, kde jsem se jako dorostlý chovati musel. Brzy však jsem v uličnictví a jiných u našich studentů zvyklých kúscích velký pokrok učinil, a drže se vždy jakési slušné meze (doma jsem totiž pořád tak usedlého dělal před rodičemi), byl jsem ve všech věcech jak školních, tak v uličnictví z nejprvnějších. Pračky, kúpání atd. zůstalo mi všech sedm let v Brodě, až v Praze, v logice [prvním ročníku filozofické fakulty] opět nastala jiná perioda. Prvním všech takových svobodných umění býti, nedovolilo mi, protože jsem chtěl všem pánům najednú slúžiti, býti i ve škole mezi prvnějšími; přec jsem však dle možnosti o primát se ucházel.

Havlíček dále ještě vzpomíná, jak klukům od Doubravových štulců kotníkem do hlavy vyrážely na ní – orgány [boule?], jestli jich neměli.

Havlíček a hrabě Pötting-Persing

Nehodlám tu však rozvíjet úvahu o prospěšnosti, či škodlivosti školních fyzických trestů; ostatně sám Havlíček připouštěl tělesné trestání dětí „až do první krve“ a dosud jsou tělesné tresty ve školách, vykonávané řediteli škol rákoskami či tzv. pádly, zákonem povoleny v jedenadvaceti státech z 50 států USA. Jde mi totiž o spojitost brodského kantora Doubravy s historií Medicínsko-chirurgického ústavu v Olomouci, vzdělávajícího do roku 1871 ranhojiče (felčary) a porodní báby.

Vraťme se ještě ke Karlu Havlíčkovi, jenž – jak píše ve svých výše citovaných memoárech – navštěvoval třetí třídu – preparandu hlavní školy v Německém Brodě ve školním roce 1831/1832; preparanda se nacházela v adaptované kapli sv. Barbory. Bydlel v podnájmu u „panen“ (tj. neprovdaných sester) Berlišových (Berlischových?) v původně renesančním domě Hankovském, tehdy zvaném dům Dlabačovský (čp. 49) na brodském náměstí; dům je dnes označen Havlíčkovou pamětní deskou. Havlíčkova zmínka o hraběti Pöttingovi jakožto podnájemníku sester Berlišových může být zajímavá vzhledem k proslulému olomouckému kanovníkovi a mecenáši Emanueli hraběti Pöttingovi-Persingovi (1819–1898). Hrabě měl celkem deset sourozenců – sedm bratrů a tři sestry, byl nejmladší po meči a Havlíčkův vrstevník. Gymnaziální studia absolvoval v Brně, není však vyloučeno, že preparandu navštěvoval právě v Německém Brodě, nepříliš vzdáleném od zámeckého sídla svých rodičů v Budišově na Třebíčsku (nyní se v tomto barokním zámku nacházejí depozitáře přírodovědných oddělení Moravského zemského muzea v Brně, částečně zpřístupněné veřejnosti).

Lékárník a starosta Ferdinand Daubrawa

Ředitel brodské hlavní školy Vincent Doubrava – psal se ovšem ve shodě s tehdejším českým i německým pravopisem Daubrawa – sice usiloval o germanizaci Německého Brodu, za což obdržel roku 1834 zlatou záslužnou medaili, staral se však také o náležité umístění brodské školy, o rozmnožení její knihovny a vyučovacích pomůcek, založil ovocnou školku aj. S manželkou Kateřinou rozenou Berlichovou (Berlischovou?) měl ředitel V. Daubrawa syna Ferdinanda, narozeného roku 1825. Zájem o přírodní vědy přivedl Ferdinanda Daubrawu k povolání lékárníka – praktikoval od 10. října 1840 do 9. října 1844 u majitele lékárny U Sv. Anny v Jihlavě Josefa Benedikta Hellera, dne 9. října 1844 složil v Brně tyrocinální (učňovskou) zkoušku a ve školním roce 1846/1847 vystudoval na univerzitě v Budapešti farmacii. Jako polní lékárník sloužil v letech 1848/1849 v Uhrách a účastnil se tažení proti uherským povstalcům, ale již následujícího roku opustil vojenskou službu a pronajal si lékárnu v Poličce. Zde uzavřel sňatek s Jindřiškou Sanderovou, dcerou emeritního lékárníka ve Žďáru nad Sázavou a nájemce pivovaru v Poličce, a roku 1855 si otevřel lékárnu v Uničově. Věnoval se pilně farmakologickému a chemickému bádání, publikoval v odborných časopisech a 28. března 1858 dosáhl na Filozofické fakultě Univerzity Friedricha Schillera v Jeně doktorátu. Roku 1862 se F. Daubrawa podílel na vypracování jednotného lékopisu německých zemí.
Ve válečném roce 1866 ukončil své téměř čtyřicetileté působení v Olomouci Phil. Dr. Martin Ehrmann (1795–1870), dosavadní profesor chemie na zdejším Medicínsko-chirurgickém ústavu, a na jeho pracovní místo byl vypsán konkurz, do něhož se přihlásili uničovský lékárník Phil. Dr. Ferdinand Daubrawa, jeho švagr Med. et. Phil. Dr. Karel Sander, lékárník v Poličce a nájemce pivovaru ve Žďáru nad Sázavou, dále soukromý docent z Prahy Dr. August Hermann a Med. Dr. Richard Leo Maly. V konkurzu byl úspěšný Med. Dr. Richard Leo Maly, jenž ale setrval v Olomouci pouze tři roky. Po působení v Innsbrucku a ve Štýrském Hradci získal Maly v roce 1886 profesuru chemie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, zemřel v roce 1891 ve věku 52 let a je pohřben na Olšanských hřbitovech.   

Když byl v roce 1867 Phil. Dr. Ferdinand Daubrawa zvolen starostou města Uničova (po třicetileté válce zcela poněmčeného), rezignoval téměř na vědeckou práci a věnoval se plně až do své smrti tomuto úřadu – mj. se zasloužil o vybudování nových školních budov, zejména gymnázia, a založil tři nadace. Jeho portrét, vystavený v uničovském Muzeu U Vodní branky, prozrazuje, že svou loajalitu vůči císaři Františku Josefovi I. dával najevo „císařským vousem“, tj. knírem, vyholenou bradou a mohutnými licousy. Zemřel v Uničově 14. února 1883, tedy ve věku 58 let, na blíže neurčený „záchvat“ (Krampfanfall). Zda se kdy dozvěděl, že věhlasný český novinář a satirik Karel Havlíček Borovský karikoval jeho otce Vincenta Daubrawu v jednom ze svých epigramů, a tak se postaral o nesmrtelnost tohoto brodského kantora – „sekáče“ a germanizátora, není známo.

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP