Blog

Jako člen německé výzkumné nadace Alexandra von Humboldta dostávám pravidelně nadační časopis Humboldt Kosmos. V něm se kromě informací o tom, který Humboldtův stipendista opět obdržel Nobelovu cenu (do roku 2012 jich bylo 51), člověk dočte i o nejnovějších trendech v organizaci vědy, které dříve či později (obvykle v mírně degenerované formě) doputují i do česko-moravsko-slezské kotliny. Zpravidla však v okamžiku, kdy jsou ve světě již pomalu opouštěny. 

V posledním čísle zmíněného časopisu se českého akademického prostředí bytostně týká text Wolfganga Leiningera (TU Dortmund) v překladu nazvaný Kdo dřív přijde, ten dřív mele („Wer zuerst kommt, mahlt zuerst“). Jeho argumentace a hyperkritický tón jednoho nutí vzpomenout téměř s nostalgií na minulé časy sladkého, lehce dekadentního a poněkud ospalého života na univerzitě, jenž byl zcela prost scientometrie, pravidelného hodnocení vědeckých výkonů, nepřetržitého vymýšlení grantových projektů a honby za otravnými (leč pro naše přežití nutnými) RIV body.

Základní teze Leiningerova textu spočívá v konstatování, že univerzitní vzdělání se v západním světě stalo po 2. světové válce absolutně nejžádanější společenskou komoditou. Autor dovozuje, že lékem na chronickou nerovnováhu mezi poptávkou (potenciální počet uchazečů o studium) a nabídkou (počet míst na elitních univerzitách) se ve většině zemí stala ekonomická mantra o působení volného trhu v akademickém prostředí, v jejímž důsledku se dramaticky zvýšil jak počet univerzit, tak především konkurence mezi nimi. Permanentní tlak na publikační výstupy, vznik nejrůznějších hodnocení a nutnost znovu a znovu obhajovat své postavení ve vědecké komunitě jsou jedním z hlavních výsledků vyostřené konkurence. Boj však, upozorňuje poněkud idealisticky autor, není primárně veden o peníze, nýbrž o akademická uznání a vědeckou prestiž vyjadřovanou zpravidla počtem citací, impact faktorem časopisu, v němž dotyčný publikuje či (v českém prostředí) počtem vyprodukovaných RIV bodů. Akademické prostředí se tak pod vlivem trhu a nemilosrdné konkurence pomalu ale jistě stává ringem, v němž zuří nemilosrdná hobbesiánská bitva všech proti všem. Vítězi jsou bez výjimky alfa samci (pardon, alfa samice taky), publikačně nejplodnější, projektově nejúspěšnější a cenami ověšení jedinci, kteří se těší svému privilegovanému postavení do té doby, než jsou sesazeni z trůnu agresivnějším (rozuměj vědecky úspěšnějším) kolegou.

Čtenář tohoto blogu možná Leiningerův ponurý obraz reality vědeckého provozu pochopí jako žertovnou nadsázku s nulovou výpovědní hodnotou pro české akademické a vědecké prostředí. Nemylme se, ve skutečnosti však píše (aniž by to tušil) o nás. Leininger totiž upozorňuje, že nepřetržitý boj o prestiž, ostrá konkurence a hodnotící obsese produkují tři zhoubné nádory ničící samotnou podstatu akademie a vědeckého poznání. A všechny jsou jasně rozpoznatelné i ve spíše konzervativním českém akademickém a vědeckém světě.

Prvním z nich je sklon k falšování vědeckých výsledků, bezostyšnému plagiátorství a školáckému podvádění. Nejsme-li schopni v boji čestně obstát, v honbě za uznáním a penězi máme tendenci se uchylovat k faulům, které nám mohou dopomoci k vědecké reputaci a nepřímo k penězům. Nedávný příběh falzifikátora Karla Bezoušky, biochemika z Mikrobiologického ústavu ČR ukazuje, že symptomy problému bují i v české vědecké obci. Bezouškovo selhání je zřejmě pouze vrcholem ledovce. Pod ním, v temných vodách českého akademického rybníku, se odehrávají ještě mnohem větší dramata, v nichž může jít doslova o holý život. Jak dokládá téměř hororový případ brněnského profesora filozofie Břetislava Horyny, profesní rivalita přerůstající v osobní nenávist může vyústit ve výhružky smrtí dlouholetému kolegovi (o svérázném pojetí spravedlnosti svědčí v tomto případě bizarní skutečnost, že oběť musela z fakulty odejít, zatímco viník na ní zůstal).   

Druhý symptom současné vědy jako války můžeme vyjádřit úslovím známým na všech univerzitách západního světa jako publish or perish (publikuj nebo zhyň). Protože od tohoto systému se odvíjí jak ranking univerzit tak hodnocení jednotlivce, stává se hlavní motivací přetíženého akademika kvantitativní ukazatel, tedy častá publikační aktivita. Původní smysl vědy a akademie, tedy posunování hranic lidského vědění a rozšiřování obzoru dostupných znalostí, se přitom vytrácí v mlze a je odsunut na vedlejší kolej. Na první místo se dostává princip soutěže, v níž je pouze jeden vítěz.

V českém prostředí jsme za tímto bohulibým účelem vymysleli RIV. Problémem systému primárně není skutečnost, že semele (odtud kafemlejnek) různé vědecké výstupy a vyplivne příslušný počet RIV bodů, nýbrž samotná kvalita těchto výstupů. Především v humanitních vědách roste geometrickou řadou počet monografií, které formálně sice vykazují znaky odborné publikace (cizojazyčné resumé, dva tzv. nezávislí oponenti, poznámkový aparát atd.), avšak jejich vědecké kvality budí rozpaky a často nenabízejí nic jiného než duchamornou četbu mnohokrát potvrzených faktů či (v horším případě) přežvýkaný kompilát starších textů. Napadá mne, že v kontextu UP je největší obětí tohoto nezřízeného publikačního bujení nakonec zcela nevinná osoba. Chudák paní Foretová, provozující na Křížkovského 14 své knihkupectví převážně zaměřené na humanitní a sociální vědy, objednává (ve snaze uspokojit zákazníka) vše co RIVem uštvaná akademická obec vypublikuje. Výsledkem je beznadějně přeplněný prostor připomínající sklad a čítající stovky často zbytečných a nikoho neobohacujících titulů.

Posledním problémem vědy založené na principu konkurence je podle Leiningera roztříštěnost akademie do navzájem si konkurujících institucí, ústavů, kateder a jednotlivců. Nic proti zdravému principu soutěžení, ovšem na akademické půdě je jedním z jeho negativních důsledků nízké povědomí o tom, co zajímavého a vzrušujícího se děje na vedlejším pracovišti, a tudíž nízký stupeň provázanosti spolupráce ve výzkumu i výuce. Vzpomínám si na vyprávění dnešních nestorů mého oboru o pravidelných mezikatederních sezeních a četných aktivitách napříč fakultou i univerzitou. Všichni se shodují, že navzdory zlé době, byla v 60.–70. letech spolupráce i informovanost o akcích a aktivitách za hranicemi vlastního pracoviště mnohem vyšší než dnes. Leininger i moje maličkost si klademe otázku: Nevyléváme s vaničkou i ono pověstné dítě? Nenaplňovaly starší generace v některých ohledech lépe než my smysl toho, co nazýváme universitas?

Jaroslav Miller
vedoucí Katedry historie
Filozofické fakulty Univerzity Palackého