Blog

Byl jednou jeden nekrolog a autor tohoto nekrologu napsal tato slova: Za pár dní bude pohřben … Většina lidí na něj zapomene do roka, ostatní budou zapomínat pomaleji, podle míry svého vztahu k němu. Tak to skončí na tomto světě s každým z nás^[1]. A možná tato slova mne vyprovokovala po více než roce od napsání těchto slov napsat jiný text tohoto druhu…Možná proto, že mi ta slova jednoho dne do slova a písmene nedala spát.

Text, který nyní píši, není v pravém slova smyslu nekrologem, protože osobnost, o níž chci psát, již zemřela před více než rokem. Nejde ani o nějaké výročí, jež by si bylo lze připomínat právě teď a právě nyní kvůli nějakému konkrétnímu datu. Píši proto, že už uplynul ten  vzpomenutý rok a ještě něco navíc.

Chci připomenout osobnost člověka, který se habilitoval na Univerzitě Palackého, konkrétně na její Cyrilometodějské teologické fakultě. Ačkoli totiž nebývá zvykem habilitandy určité vzdělávací instituce uvádět jako alumny, myslím si, že by na něj mohla být Univerzita Palackého právem hrdá. A myslím si, že jistou hrdost by mohla mít ve svém srdci i Katedra germanistiky její Filozofické fakulty, neboť kde najít člověka, který, ač oborový negermanista shromáždí v jedné (teologicko-psychologické) monografii i odkazy na několik tak rozdílných a přece zajímavých autorů německé literatury, mezi něž patří například nejen klasik Goethe, ale také moravsko-německá autorka Marie von Ebner-Eschenbach a nebo německo-židovští autoři jako básnířka Nelly Sachsová nebo básník Erich Fried?

Kde najít autora, který v neněmeckojazyčném textu píše o „Markétčině otázce“? Pro negermanisty připomínám, že jde o otázku Faustovy milované, kde se ptala po Faustově vztahu k náboženství… Nemluvě o tisících odkazech na německojazyčnou scénu psychologickou, namátkou zmiňuji jména jako Freud, Jung, Adler, Frankl a mnozí jiní a jiní… Podotkněme, že kniha byla napsána věřícím člověkem určité denominace, ale není psána v nábožensky nutkavém nebo pobožnůstkářském duchu; může ji přečíst i nekatolický křesťan, osoba jiného vyznání a nebo bez vyznání… Může ji přečíst a potěšit se i vytříbeným jazykem textu.

Člověk německého jazyka, literatury a kultury, či filozofie a psychologie znalý pak může pociťovat  až Barthesovskou rozkoš z textu, případně litovat slovy jedné lidové písně, že Kdo ty koně maloval, ten barvy nešanoval, ten už tady není… A to nezmiňuji, že rozsah textu je kulturně mnohem širší, byť v německojazyčné oblasti ukotven. Mluví se v současné době o ekonomizaci a devalvaci vzdělání. O tom, že nejsme schopni psát vytříbené vědecké texty jako generace předchozí. Doplňuji, že tento text uvedený názor vyvrací. Kdybych jej měla přirovnat k beletrii, napadá mne jen Mannův „Josef a bratří jeho“, případně Musilův „Muž bez vlastností“…Vím, že příslovečná „laťka“  je to vysoká, ale na svém názoru trvám.

Tedy, kdo je to?

Pro všechny čtenáře připomínám, že se u připomínané osobnosti jedná se o docenta Miloše Rabana (1948-2011), pedagoga a emeritního děkana Technické univerzity v Liberci, dále rovněž filozofa, teologa a kněze církve římskokatolické. Dále člověka, který se aktivně angažoval v dialogu mezi Čechy a Němci a vybudoval duchovní centrum setkávání. Člověka velmi široké erudice a neprávem opomenutého významu, autora několika zásadních prací, například monografie Duchovní smysl člověka dnes (Vyšehrad 2008), kde se právě naleznou ona vzpomínaná jména včetně textových ukázek souvisejícím s hlavním tématem knihy, smyslem života tváří v tvář utrpení a smrti…

Miloš Raban byl člověkem nejen velkých znalostí, jiskřící inteligence, člověkem, který dokázal paralelně dělat věci mnohé a realizovat tyto věci dobře, s bravurou a s grácií jemu vlastní; tato schopnost ostatně v naší přespecializované době mizí. Byl také člověkem i pohnutého života, prožitého z části v německém prostředí. Na okraj vzpomínky podotkněme fakt, že dotyčný před svým vysvěcením na kněze žil život ženatého inženýra s dvěma dětmi, který se jednou a jednoho dne nevrátil z jedné služební cesty a od té doby se za hranicemi objevil kněz a teolog, který se po revoluci zvané Sametové vrací zpátky do Československa. Spletité životní reálie zde pouze uvádím bez jakýchkoli komentářů v rámci snahy o objektivitu informací.

Text, který nyní píši, není v pravém slova smyslu nekrologem. Ten skutečný a v mnohem osobnějším tónu se ztratil někde na virtuální cestě mezi Ostravou a Libercem. Zmizel a asi neměl být publikován.  

U textového druhu tohoto typu se ale nutně nabízí otázka, proč jako germanistka a neteoložka a osoba pohybující se leckdy v jiných kruzích než zemřelý, píši podobný text. Co se metaforicky řečeno skrývá za slovy. Tedy – píši především proto, aby se připomněla osoba širokého rozhledu a rozletu. A píši, protože nemohu zapomenout nejen proto, že i mně bylo učit religionistický seminář, podobný jaký jindy, jinde, jinak a zcela jistě lépe učil on. Bohužel nejsem jeho žačka a musela jsem jej učit po svém…I když vzhledem k mnoha názorovým rozdílům bych si asi i tak stála v lecčems za svým.

Po smrti dotyčného se v řadě posthumních článků psalo tu o království nebeském, tu o životě, kterým žije vědec ve svých dílech…Nevím, představuji se nebesa (jsou-li jaká) jinak a opět po svém a to sem nepatří. I když třeba? Představuji si ona nebesa, nebo aspoň jejich část (a nesmějte se) jako prostor, kde je místo i pro knihy, jako obrovskou studovnu v domě uprostřed zelené zahrady (teologové prominou)… A touto další metaforou se dostávám k jedné z nejhlavnějších intencí své vzpomínky. Přeji si, aby připomenuta byla jeho kniha Duchovní smysl člověka dnes, kniha, o které se již po jejím vzniku nenapsalo příliš recenzí a která by plným právem měla patřit k výbavě nejen studentů Katedry germanistiky. Za jiné obory mluvit nemohu a nechci.

Eva Maria Hrdinová, Ph.D.,
externí pedagožka na Katedře germanistiky
Filozofické fakulty Univerzity Palackého

[1] Podzimek, M., Nezařaditelný…, 10.1.2011, In Magazín ChristNet.cz.htm.