Máš se? Nemáš
Občas, když jsem potkal někoho známého, který se mě zeptal: „Máš se?“ zježily se mi všechny chlupy na těle. Bohužel mám poslední dobou pocit, že z „občas“ se stalo „obvykle“ a že se s touto bezobsažnou frází roztrhl pytel. Nehorší na tom je, že i když jsem se snažil vždy odpovědět nějak neotřele, postupem doby jsem nakonec i já sklouznul k podobně pitomému: „Ale jo,“ čehož jsem se docela vyděsil. Takže pseudodiskuse začala vpravdě nezávazně: „Máš se?“ „Ale jo.“ Pak už se nesla na vlně podobně nesmyslného tlachání o ničem. Je totiž jasné, že pokud se někdo zeptá: „Máš se?“ vůbec ho...
Jeden z hlasů proti
Žurnál UP zde informoval o středečním jednání Akademického senátu nad dělením univerzitních financí. Zmiňuje, že jsem tam měl nejdelší slovo, a pak ve zkratce o jednom z mých bodů. Mohlo by z toho vyznít, že jsem jen zdržující kverulant, dovolím si proto zde svůj postoj vysvětlit.
K podkladům, které senát dostal, jsem v požadovaném termínu poslal svých patnáct připomínek. Očekával jsem, že na ně odpoví předkladatel návrhu na jednání Ekonomické komise, senátoři pak dostanou na papíře všechny připomínky důkladně vypořádané. To znamená - u každé připomínky bude zřejmé, zda byla...
O užitečnosti humanitních studií
V Česku se pravidelně objevuje názor (dokonce z úst prezidenta republiky), že humanitní obory, jako např. antropologie, jsou k ničemu a produkují nezaměstnané. Jak jinak v zemi, kde hlavním odborníkem na islám je entomolog a kde skuteční odborníci buď nejsou, nebo mlčí? Na západ od našich hranic je ovšem odlišná situace. Např. britská tajná služba Secret Intelligence Service (známá také pod zkratkou MI6) právě shání jazykové specialisty na arabštinu, mandarínštinu a ruštinu. Lze si představit, že budou královsky placeni. Za co? Je to v Česku vůbec myslitelné, aby za kulturní,...
Výkřik barevné neorenesance
Kdo zná trochu Olomouc, určitě si vybaví restauraci U Zlaté koule na rohu třídy Míru a Škrétovy. Původně neorenesanční dům č. 15 změnil historickou fasádu z 19. století za křiklavý šat lasvegaského typu. Čeho si běžný chodec asi nevšimne, ale co je možná ještě alarmující, je odstranění domovního znamení, které dotvářelo domu jeho nezastupitelné místo v olomoucké architektonické historii.
Člověk má v této chvíli vždy chuť spílat. Tu památkářům, tu stavebnímu úřadu, prostě institucím, které by z titulu své funkce měly dohlížet na to, aby nedocházelo k prznění našeho společného...