Blog

V návaznosti na svůj předchozí blog „In silvis resonant dulcia carmina“ se vracím k novele Aloise Jiráska (1851–1930) Filozofská historie (1877) jako zdroje informací o zpěvním repertoáru českých studentů za národního obrození. Student Vavřena si od Lenky, schovanky aktuára (tj. nižšího vrchnostenského úředníka) Roubínka, vypůjčil Almanach aneb novoročenku vydaný královéhradeckým nakladatelem Františkem Pospíšilem roku 1823 (digitální faksimile tohoto almanachu je dostupné na internetové adrese https://books.google.cz/books?id=jJ9bAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false) a uvedený povídkou Václava Klimenta Klicpery Pindar a Korinna o soutěži a vzápětí horoucí lásce antické řecké dvojice – básníka Pindara a básnířky Korinny. Co následovalo, líčí Alois Jirásek takto:

„Probuzen ze svého snění, jal se Vavřena čísti povídku v čele almanachu umístěnou:

,Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.

Korinnu zplodila Tanagra, Pindara Théby.‘

Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem, který notuje sobě veselou písničku, vstoupil do tichého pokojíku.

,Četls, Vavřeno?‘

,Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil.‘

,Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?‘

,Hezká.‘

,Ó, vzácný dar! Přivoň si!‘

,Chci čísti.‘

,Zelenko, podívej se ty!‘

,Prosím tě, studuju.‘

,Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky.‘

Špína se byl již obrátil a se nadzdvihl, ale hned zase klesl do peřin, a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.

,I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!‘ a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil na kufr a strhl kytaru ze zdi.

Zelenka uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a sklonil se níže ke knize.

Plné akordy zazvučely a hned nato zapěl Frybort, sedě na posteli, zvučným barytonem:

,Když jsem svou Márinku

vyprovázel domů –‘

Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal se partii svou polonahlas odříkávat.

Ale Frybort nedbal, a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou, drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů vyprovázel.“

 Student Frybort, „zadrhující hanáčtinou“ (aniž by se to ale v jeho promluvách jakkoli projevovalo) a jehož otec je „poctivý, zachovalý Hanák“ (vzniká otázka, proč jeho syn nešel studovat na Filozofickou fakultu C. k. Františkova lycea v Olomouci, ale na vzdálenější filozofický ústav při piaristickém gymnáziu v Litomyšli), tedy zapěl za vlastního kytarového doprovodu píseň s prvními verši „Když jsem svou Márinku/ vyprovázel domů“. Jiráskem výše vylíčená scéna se stala s veškerou myslitelnou věrností součástí filmu režiséra Otokara Vávry Filozofská historie z roku 1937 (lze ji zhlédnout na internetové adrese https://www.youtube.com/watch?v=BLhjXx6SP7E).

Není obtížné zjistit zejména díky Českému národnímu zpěvníku, vydanému v roce 1940 olomouckými badateli Robertem Smetanou a Bedřichem Václavkem (2., doplněné vydání vyšlo roku 1949), že se jedná o skladbu Václava Hanky (1791–1861) Vyprovázení („Když jsem svou Lidušku/ vyprovázel domů“), publikovanou v roce 1815 v 1. svazečku antologie Dvanáctero písní, vydané „Nákladem posluchačů českého učení“, tj. díky finančním prostředkům shromážděným českými studenty Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze. Ještě téhož roku zhudebnil Vyprovázení Václav Jan Křtitel Tomášek (1774–1850) a zařadil je do partitury Šestero písní, vytištěné roku 1816.

Jenže Václav Truhlář zjistil a své zjištění publikoval v časopise Atheneum, ročník VIII, 1890–1891, že Hanka v podstatě opsal pět strof z patnáctistrofové kramářské písně s titulem Nová píseň mládencům a pannám pro obveselení mysle a s prvními dvěma verši „Když jsem svou Nanynku/ vyprovázel domů“, vydané v Pardubicích roku 1798. Dotyčnou píseň složil „Franc Jasenský,/ neb on rád miloval ve dne, také v noci“. Bohužel se Truhlářem citovaný kramářský tisk zřejmě nedochoval. Přetisk této kramářské písně, zhotovený bez uvedení jména tiskaře a vročení ve Skalici (nyní Slovenská republika), a to bezpochyby ve Škarniclovské tiskárně, se však nachází ve fondech Moravské zemské knihovny v Brně; za promptní pořízení digitálních faksimilí kramářského tisku děkuji řediteli MZK v Brně prof. PhDr. Tomáši Kubíčkovi, Ph.D., a jeho spolupracovníkům. Franc Jasenský smontoval ve svém opusu několik lidových písní nebo zlidovělých pasáží písní kramářských („Co je po studánce,/ když v ní voda není,/ co je po galánce,/ když k ní chuti není“; „Kola se dělají okolo měsíce,/ můj milej se hněvá,/ že nemám tisíce“ – tuto píseň si bručel opilý feldkurát Katz v románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1921–1923; „Jestli tě, má milá, nedostanu,/ já vyjdu na skálu“, „Já bych se vdávala,/ naši mi nedají“) s písní „Když jsem svou Nanynku/ doprovázel domů“. Důvodem této kontaminace různých písňových textů byla potřeba zaplnit celou plochu kramářského tisku – čtyři listy formátu šestnácterky (A6 – 150 × 105 mm). Zda Truhlářem citovaný tisk byl vskutku vydán v Pardubicích roku 1798, je otázka, poněvadž pokoutní tiskaři nezřídka uváděli fiktivní místo i vročení tisků, aby se vyhnuli jejich cenzuře.

Není proto nijak jisté, zda píseň „bodrého Hanáka“ Fryborta, jenž o „masopustě příštího roku“ (tj. v únoru 1849) „přijel si [do Litomyšle] s četnou družinou hanáckou pro Márinku, aby ji odvezl jako svou milou žínku“, je vskutku plagiátem z pera Václava Hanky, i když těch Hankových literárních plagiátů, falz a mystifikací není právě málo. Mimo jiné k nim náleží píseň Poděbradská („Moravo, Moravo, Moravěnko milá“), Hankou vydávaná za skladbu z doby vlády krále Jiřího z Poděbrad (*1420, český král v letech 1458–1471), vzniklá Hankovou adaptací českých vojenských písní z poloviny 18. století a kramářské písně Nový marš pro obveselení mysli na světlo vydaný o bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 a o následném bratislavském míru. Je totiž docela dobře možné, že Hankovu skladbu Vyprovázení naopak zplagoval Franc Jasenský, přičemž z Hankových decentně erotických veršů „Sklopila očičky,/ od jejích pak lící,/ jak byly zarděly,/ moh by rozžít svíci“ urobil hrubě smyslné sdělení: „Sklopila očičky/ pod svoje poklice [sic!],/ rozpálená byla,/ že moh rozžít svíce, tradlidlajtum.“

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP