Blog

Humoristický román českožidovského spisovatele Karla Poláčka (1892–1945) Hostinec U Kamenného stolu vyšel prvně roku 1941 v Knihovně Lidových novin (KLN) a ještě téhož roku v nakladatelství Františka Borového (s chybným označením „první vydání“), a to s ilustracemi Vlastimila Rady (1892–1965), jenž byl s ohledem na to, že za Protektorátu Čechy a Morava se nesměly vydávat knihy neárijských autorů, uveden i jako autor tohoto románu. Prvně pod Poláčkovým jménem byl Hostinec u Kamenného stolu vydán v témže nakladatelství 26. listopadu 1947, přičemž Vlastimil Rada napsal pro poválečnou edici vysvětlující předmluvu. Jak známo, optimistické romány končí svatbou, zatímco romány tragické svatbou zpravidla začínají – a tak se i závěru románu Hostinec u Kamenného stolu slaví svatba, a to dokonce dvojnásobná – dcer-dvojčat vrchního soudního rady Dyndery. Při velkolepé svatební hostině „paní radová Dynderová plakala, pan rada se smál. Rozjařil se a junácky zazpíval: ,Ó, jerum, jerum, jerum, quae mutatio rerum…‘ Dozpíval a fešná subreta ho hlučně políbila na čelo.“

Poněvadž v komentáři Jarmily Víškové, editorky kritického vydání Hostince U Kamenného stolu z roku 1998 jako 13. svazek Spisů Karla Poláčka vydávaných Nakladatelstvím Franze Kafky v Praze, není píseň rady Dyndery nijak osvětlena, činím tak v blogu Žurnálu UP online. Jedná o latinský refrén německé studentské písně, v německém akademickém světě značně populární a známé pod incipitem (prvním veršem) její první sloky – O alte Burschenherrlichkeit (Stará nádhero buršáctví, tj. života v buršenšaftech, německých studentských korporacích – viz k tomu můj předchozí blog Rajbování salamandra). V atmosféře Protektorátu Čechy a Morava lze výběr písně rady Dyndery interpretovat tak, že se Karel Poláček, krytý jménem Vlastimila Rady, snažil navnadit německou protektorátní cenzuru, aby povolila vydání románu (byť je zřejmé, že rada Dyndera omezil svůj zpěvní výstup toliko na citovaný latinský refrén). Z edičního programu KLN na rok 1941 obsahujícím dosti podrobnou anonci Hostince U Kamenného stolu plyne, že hostinský Šimon Tatrmuž se původně jmenoval Šimon Weyrostek a vrchní soudní rada Okenfus – podle Jarmily Víškové jsou to jména „podezřele neárijská“, jejich změna mohla být tedy též motivována ohledem na protektorátní cenzuru.

Jak se píše v hesle O alte Burschenherrlichkeit v německé Wikipedii (https://de.wikipedia.org/wiki/O_alte_Burschenherrlichkeit), v dotyčné písni o šesti slokách „ve smyslu klasického toposu ,Ubi sunt‘ staré časy pominuly a přítomnost je popsána jako tristní a rozporuplná“; první známý tisk písně se nachází v berlínském časopise Der Freimüthige oder Unterhaltungsblatt für gebildete, unbefangene Leser, (Upřímný [člověk] neboli Zábavní list pro vzdělané, nepředpojaté čtenáře) z 9. srpna1825 pod titulem Rückblicke eines alten Burschen (Ohlédnutí starého burše).

K tomu je nutno dodat, že jako topos se v literární teorii označuje ustálený, v literární tvorbě obecně se vyskytující a navracející se motiv, v tomto případě variace latinského rčení „Ubi sunt qui ante nos in mundo fuere?“ – „Kde jsou ti, kdo byli na světě před námi?“. Pro názornost ocituji první a poslední sloku s jejich českým překladem: „1. O alte Burschenherrlichkeit!/ Wohin bist du verschwunden?/ Nie kehrst mir wieder, gold’ne Zeit,/ So froh und ungebunden!/ Vergebens spähe ich umher,/ Ich finde deine Spur nicht mehr./ O jerum, jerum, jerum,/ O quae mutatio rerum! [pozdější dodatek]// 6. Drum, Freunde, reichet euch die Hand,/ Damit es sich erneue,/ Der alten Freundschaft heil’ges Band,/ Das alte Band der Treue./ Klingt an und hebt die Gläser hoch,/ Die alten Burschen leben noch,/ Noch lebt die alte Treue!“ – „Ó stará nádhero buršáctví!/ Kam jsi zmizela?/ Nikdy se mi nevrátí zlaté časy,/ tak šťastné a nespoutané!/ Marně se rozhlížím kolem,/ nenalézám více tvou stopu./ Ó jémine, jémine, jémine,/ jaká to proměna věcí!// 6. A proto, přátelé, podejte si ruce,/ aby se obnovil/ svatý svazek starého přátelství,/ starý svazek věrnosti!/ Zazvoňte sklenicemi a zvedněte je vysoko,/ staří buršové ještě žijí,/ ještě žije stará věrnost!“ Latinské citoslovce „jerumine“, popř. „jemine“, počeštěné na „jémine“, vzniklo zkrácením latinského zvolání „O Jesu Domine!“ – „Ó Ježíši Pane!“ vyjadřujícího úlek či žal.

Příležitostí, kdy studentské písně zaznívaly a doposud znějí, byla a je „Kneipe“ – výraz znamenající jednak hospodu či putyku, počeštěný na „knajpa“, jednak studentský svátek pořádaný v hospodě, ale i v přírodě. Neméně byl a je zpěvem oživován „Komers“ (z lat. substantiva „commercium“ – „provoz“), slavnostní sraz studentských korporací zvaných „Korps“. Účastník knajpy či srazu je vybaven zpěvníkem („Kommersbuch“), obsahujícím vedle studentských písní též četné písně lidové; desky zpěvníku chrání proti poškození rozlitým pivem „pivní hřeby“ („Biernägeln“).

Průběh knajpy popsal britský prozaik Jerome Klapka Jerome (1859–1927) v v humoristickém cestopise Three men on the Bummel – Tři muži na toulkách (1900). Cituji relevantní pasáž v překladu Jiřího Zdeňka Nováka (1912–2001), prvně publikovaném roku 1972:

 „Knajpa je něco takového, čemu my bychom řekli ,pánská jízda‘, a může být velice nevinná nebo velice rabijácká, podle toho, jak je sestavena parta. Jeden student pozve své spolužáky, deset nebo sto, někam do lokálu a poskytne jim tolik piva a laciných doutníků, o kolik si řeknou, aby se dobře poměli a aby to sneslo jejich zdraví; hostitelem může být i sám Korps. I zde, jako všude, se setkáte s německým smyslem pro disciplínu a pořádek. Jakmile vstoupí nějaký nový příchozí, všichni, kdo sedí kolem stolu, vstanou, srazí podpatky a zasalutují. Když je společnost kompletní, zvolí se předseda, a ten má za povinnost udávat čísla písní, které se mají zpívat. Tištěné knížky s těmito písněmi jsou rozloženy po stole, vždycky jedna pro dva muže. Předseda ohlásí třeba číslo dvacet pět. ,První sloka!‘ křikne a okamžitě všichni spustí; každou knížku mají mezi sebou dva a zpívají z ní zrovna tak, jak by dva věřící zpívali z jednoho zpěvníku v kostele. Po každé sloce je pauza, dokud předseda nedá povel k sloce další. Jelikož každý Němec je rutinovaný zpěvák a většina jich má slušný hlas, působí to dost pozoruhodně.

Způsob přednesu připomíná sice zpívání v kostele, ale slova těch písní moc často ten dojem zkorigují. Ať už jsou to však písně vlastenecké, nebo sentimentální balady, nebo odrhovačky, jaké by průměrného mladého Angličana hrozně šokovaly, všecky se od začátku do konce zpívají s přísnou vážností, bez jediného zasmání, bez jediného falešného tónu. Po poslední sloce zvolá předseda ,Prosit!‘, kdekdo odpoví ,Prosit!‘ a v příštím okamžiku jsou všecky sklenice prázdné. Pianista vstane a ukloní se a celá společnost se na oplátku ukloní jemu; a pak vstoupí Fräulein a znova naplní sklenice.

Mezi jednotlivými písněmi se pronášejí vzájemné přípitky, ale je při nich pramálo veselí a ještě méně smíchu. Mezi německými studenty se pokládá za vhodnější pouhý úsměv a vážné přikývnutí na souhlas.“

Incipit písně Rückblicke eines alten Burschen, tj. O alte Burschenherrlichkeit, nesou dva německé filmy, němý z roku 1925 a zvukový z roku 1930, píseň omezená na první sloku se uplatňuje též ve filmové adaptaci divadelní hry Alt Heidelberg (Starý Heidelberg) Wilhelma Meyera-Förstera (1862–1934); hra byla prvně inscenována 22. listopadu 1901 v dnes již neexistujícím Berlínském divadle v Berlíně-Kreuzbergu. Barevný film Alt Heidelberg rakouského režiséra Ernsta Marischky (1893–1963) byl natočen v roce 1959, v úplnosti je dostupný na internetové adrese https://www.youtube.com/watch?v=K1GfXtSGXLw, pasáž s písní O alte Burschenherrlichkeit lze zhlédnout na internetové adrese https://www.youtube.com/watch?v=XEjV3FNZWwc.

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP