Blog

Jak pravil kterýsi starý filozof, nic samo o sobě není velké ani malé – leda při vzájemném srovnávání. Platí to ovšem i o všelikém stěhování: migrace celých národů jsou bezpochyby daleko větší událostí nežli migrace univerzitní fakulty, a to zase kvalitativně i kvantitativně daleko předčí stěhování dětí od rodičů, přirovnávanému s oblibou k vylétání ptáčat z hnízd (byť se prý dnešní mládež v tom ohledu přidržuje disticha „Dokud fotr dává prachy, neodejdu, žádný strachy!“). České přísloví prohlašuje, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat – samozřejmě jen v případě, že jsme proti požáru dobře pojištěni. Obojí katastrofa má však ten pozitivní následek, že se zbavíme starých krámů, které nám až doposud bylo líto vyhodit.

Platí to nepochybně i o stěhování Filozofické fakulty UP z komplexu budov v ulici Křížkovského 10 do neméně rozlehlého objektu na třídě Svobody 26, završené koncem srpna tohoto roku přesídlením katedry bohemistiky FF UP. Do sběrných surovin tak putovaly stohy dávných prezenčních listin, referátů, seminárních prací, testů i pedagogických příprav vyučujících, též i brožované a vázané knižní publikace odsouzené do stoupy jakožto beznadějně zastaralé a zhola již nepotřebné. Z papírové siláže ve skříních a zásuvkách se však vynořily i vzácné spisy, jež díky profesionálnímu zájmu a neutuchající vstřícnosti pracovnic Archivu UP byly uloženy tam, kam patří, tedy do archivních krabic v depozitáři této paměťové instituce. Mám především na mysli strojopisný soupis postav vystupujících v románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, opatřený rukopisnými poznámkami zvěčnělého prof. Jiřího Skaličky, CSc., a též strojopisný sborník vědeckých statí členů katedry bohemistiky a slavistiky věnovaný v roce 1982 rovněž již zvěčnělému prof. Edvardu Lotkovi, CSc., k jeho padesátinám (tehdy ovšem z politických příčin odbornému asistentovi, a to až do roku 1990).

Když jsme již u strojopisů – z prostor katedry bohemistiky se myslím již nestěhoval žádný psací stroj; bůhví, kdy a kam zmizela „Zetka“, na jejíchž klávesách profesor Oldřich Králík hbitě a rovnou jako čistopisy vyťukával svá početná literárněvědná díla, přičemž do těch kláves hustě trousil cigaretový popel. Odepsány a zlikvidovány byly i několikeré generace osobních počítačů, jež svými textovými editory a přidruženými tiskárnami psací stroje nahradily. Rozměry i kapacita přenosných paměťových médií se měnily, takže na dnešních typech počítačů nepřečtete to, co jste měli uloženo na 3,5", natož 5,5" disketách, neboť tyto počítače již postrádají příslušnou čtecí mechaniku. Co s takovými disketami? Pokud je jejich vlastník pečlivě nepopisoval, už nezjistí, co se v jejich paměti skrývá, a dojde k závěru, že pokud disketu dobrých pár let nepotřeboval, je statisticky nanejvýš pravděpodobné, že už ji nikdy potřebovat nebude, a s lehkým srdcem ji vyhodí do směsného odpadu (jak vybízejí internetové stránky http://www.jaktridit.cz/cz/rady-a-tipy/otazky-a-odpovedi/kam-patri).

V následujících letech tedy bude „revitalizováno“ dosavadní sídlo FF UP v ul. Křížkovského 10, vzniklé v prvních dvou letech 20. století důkladnou přestavbou zemské nemocnice (do roku kláštera minoritů) vystěhovavší se do novostavby (řečené doposud „Francjosef“ podle vládnoucího rakousko-uherského císaře) na Tabulovém vrchu a výstavbou průčelního křídla pro účely tzv. Elisabethina (podle jména choti téhož císaře), německých dívčích škol a německého ženského učitelského ústavu. V téže době byla podle projektu městského stavebního úřadu postavena v místech demolovaných vnějších fortifikací olomoucké pevnosti, z nichž přetrvala jen Terezská brána, velkoryse koncipovaná „dvoubudova“ německého státního gymnázia a německého mužského učitelského ústavu (nyní třída Svobody 26).

Jak dokládá Program c. k. německého státního gymnázia v Olomouci, vydaný tiskem na konci školního roku 1901/1902, novostavbu gymnázia 20. října 1901 slavnostně vysvětil dómský probošt a generální vikář Johannes Weinlich a 2. ledna následujícího roku naposled zazvonil školní zvonek v dosavadním sídle gymnázia a současně C. k. teologické fakulty (nyní sídle Cyrilometodějské teologické fakulty UP, Univerzitní 5), s nímž se jeho pedagogický sbor a studenti taktéž slavnostně, leč nanejvýš radostně rozloučili, a poprvé se tento zvonek rozezněl ve „dvojbudově“.

Ředitelem c. k. německého gymnázia v Olomouci byl ve školním roce 1901/1902 Emil Seyss, narozený 29. listopadu 1841 ve městě Jarosławi v jihovýchodním Polsku a působící před příchodem do Olomouce v roce 1889 jako středoškolský učitel latiny, řečtiny a němčiny na německém c. k. vyšším státním gymnáziu v Jihlavě. S manželkou Augustou rozenou Hyrenbachovou přivedl na svět šest dětí – Hedwigu (* 1881), Richarda (* 1883), Irenu (* 1885), Henriettu (* 1887), Roberta (* 1891, zemřel již devět měsíců po svém narození) a Arthura (1892). V roce 1906 připojil Emil Seyss k rodinnému příjmení přídomek zemřelého bezdětného strýce své manželky, Johanna Heinricha rytíře von Inquart (1816–1896). Roku 1908 byl Emil Seyss-Inquart penzionován, odstěhoval se z Olomouce se svou rodinou do Badenu u Vídně a na přelomu let 1916–1917 do Vídně přesídlil, penze si však neužíval, neboť trpěl těžkými depresemi a 17. listopadu 1920 ve Vídni zemřel.

Emil Seyss-Inquart se tak nedočkal závratné politické kariéry svého nejmladšího syna Arthura, jenž byl zprvu žákem všeobecné pětitřídní chlapecké obecné školy německé v Olomouci a v letech 1902–1908 studentem c. k. německého gymnázia tamtéž, jenž řídil jeho otec. Maturoval v Badenu roku 1910, právnická studia ve Vídni ukončil doktorátem. Během 30. let 20. století se propracoval do čela rakouských nacistů, díky přízni a důvěře německého kancléře Adolfa Hitlera se stal na počátku roku 1938 rakouským ministrem vnitra, vzápětí rakouským spolkovým kancléřem, po připojení Rakouska k nacistickému Německu dne 12. března 1938 mu byl Hitlerem udělen úřad říšského místodržícího a hodnost obergruppenführera SS, v roce 1939 ho Hitler jmenoval říšským ministrem bez portfeje.

V roce 1940 byl Arthur Seyss-Inquart pověřen úřadem říšského komisaře pro Německem obsazené Nizozemí. Po Hitlerově sebevraždě měl být podle Vůdcovy poslední vůle jmenován ministrem zahraničí, nicméně nový říšský prezident admirál Karl Dönitz jmenoval místo něj Ludwiga Schwerina von Krosigk. Dne 8. května 1945 byl Arthur Seyss-Inquart zatčen v Hamburku, nato byl souzen v Norimberském procesu a za své válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a za spiknutí byl odsouzen k trestu smrti oběšením, jenž byl vykonán 16. října 1946 v Norimberku.

Při písemné maturitní zkoušce z češtiny na olomouckém c. k. německém státním gymnáziu konané 6. června 1902 odpoledne bylo studentům k této zkoušce se přihlásivším předloženo téma Setba a žeň, obraz života lidského, tedy varianta prastarého přísloví Co zaseješ, to sklidíš. Uplatnil to přísloví již apoštol sv. Pavel z Tarsu v epištole Galatským (6: 7), napsané buď v roce 50, nebo 57; v překladu Bible kralické z roku 1613 má relevantní verš podobu Nemylte se, Bůhť nebude oklamán; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti. Na život Arthura Seysse-Inquarta, tehdy primána uvedeného ústavu, se takový axiom vztahuje obzvlášť markantně.

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP