Blog

Nedávno jsem byl přítomen nominačním dnům pro Cenu Rudolfa Eitelbergera. Jedná se o cenu udělovanou za zdařilou realizaci v oblasti architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouckém kraji. Mezi 25 nominovanými byl i univerzitnímu a olomouckému prostředí dobře známý Atelier-r za svoji dostavbu pedagogické fakulty a Ječmen studio, které „dělalo“ UPoint.

Hodně se během dvou dnů rozebíralo, zda se staví dobrá nebo špatná architektura. Osobně nejsem zastáncem tohoto jednoznačného dělení. V tomto směru se shoduji s Peterem Collinsem, který říká, že povinností architektury není být dobrá nebo krásná, ale má být především ekonomická. A to si myslím, začalo být jedním z aspektů směrů stavění, zejména soukromých staveb. Ale samozřejmě nepopírám, že se o ekonomičnosti architektury mohou vést sáhodlouhé diskuze.

Vždycky, když přijde na přetřes kvalita stavění, vyvstane mi na mysl paralela mezi architekturou a společností. Jednomu by se chtělo dát mezi tyto dva termíny rovnítko, ale to by bylo velmi hrubé zjednodušení. Společnost ovlivňuje jedince, které je složkou. Podobně i architektura člověka ovlivňuje, a to pohříchu víc, než si je sám ochoten připustit.

Dalším spojovníkem mezi společností a architekturou je otázka morálky.  Každý člověk zastává určité morální principy. Během života jsem nepotkal člověka bez morálky. Každý ji má, někdo sice trochu atrofovanou, ale má. Stejně tak architektura. Le Corbusier hřímal: „Architektura je otázkou morálky, nepravdu nelze tolerovat,“ a v roce 1977 vydává David Watkin svoji nejznámější knihu Morality and Architecture.

Existuje sedm hlavních metodologických přístupů k popisu architektury (mně známých, asi jich bude víc). Obsahový, fyziopsychologický, formalistický, hermeneutický, psychoanalytický, sémiotický a fenomenologický. Doba ještě nedozrála k tomu, aby se princip morálního imperativu uplatňoval v architektuře. Zatím se budu jen hýčkat představou, že se uplatňuje mezi lidmi.

Příjemný zbytek letních dnů přeje

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie