Blog

Je dobré, že si to v Česku představit nedovedeme.

Boris Cvek řeší problematiku manželství na první pohled velmi citlivě – má upřímný zájem o lidi a na prvním místě mu jde o jejich svobodu. Na mnohé v jeho článku popsaný přístup může působit velmi atraktivně a nenajdou v něm chybu. Opak je však pravdou.

Fakt, že v některých zemích žijí „osvícení“ katolíci, kteří homosexualitu uznávají jako rovnocennou ve vztahu k manželství s „tradiční“ heterosexualitou, ještě nijak nedokazuje, že ji přijala celá katolická církev a už vůbec ne, že se jedná o biblický princip. I katoličtí kněží jsou jen lidé a mohou se mýlit, což nám minulost mnohokrát ukázala a připomínáme si to koneckonců i v dnešních dnech v souvislosti s upálením „arciheretika“ Jana Husa.

Instituce manželství je dle bible stará jako lidstvo samo. Z tohoto zdroje rovněž vyplývá, že manželství nevzniklo přírodním výběrem jako jakási „výhoda“ v rámci boje o přežití – bylo již od počátku člověku dáno Bohem. Podstata manželství je, v souladu s tímto tvrzením, patrně také antievoluční. Jako příklad uveďme fakt, že se člověk vstupující do manželství dobrovolně svazuje k životu (vč. pohlavního) s jedním a jen jedním partnerem. Evoluce, jak ji dnes chápeme, je naopak založená na velkém množství potomků vystavených neřízeným mutacím a na variabilitě, ze které může „přírodní výběr“ svévolně selektovat ty, kteří jsou nejpřizpůsobivější (filozofický a etický rozpor manželství a přírodního výběru je analogický k altruistické podstatě moderní medicíny, která - kromě toho, že je pro společnost ekonomicky hrubě neefektivní - podporuje např. kumulaci genetických defektů). V tomto kontextu byla citace Komenského Labyrintu ve Cvekově článku, dle mého názoru, použita dosti nešťastně. Cvek tak může čtenáře vést k nesprávnému závěru, že Komenský, jakožto velký obdivovatel, milovník a následovník Ježíše Krista, se zde pokouší pochybovat nebo přímo kritizovat tento základní biblický princip. Princip, který sám Kristus používá jako analogii vztahu mezi ním a jeho církví. Z kontextu Labyrintu vyplývá, že Komenský poukazuje spíše na dobové nepochopení a zneužití manželství (podobně jako bylo kdysi nepochopeno a zneužito Kristovo pojetí zákona nebo byla nepochopena a zneužita autorita církve rozhodovat – sama od sebe – o odpuštění hříchů a dalších věcech… ale to je na jiný, teologický diskurs).

Jako hlavní problém Cvekova článku vidím nepochopení dvou pojmů – lásky (vnímanou ve smyslu rozumného a sebeobětavého rozhodnutí, řecky agapé, které je nejvíce relevantní pro manželství) vs. zamilovanosti (projevující se zejm. láskou filia a eros, které mají v manželství hrát druhé a třetí „housle“). Přestože „zamilovanost“ člověk opravdu může někdy jen těžko ovlivnit, opravdově milovat se lze naučit. V této souvislosti bych řekl, že je dokonce nutné ke skutečné lásce dozrát, což vyžaduje nejenom pud a cit (který máme od narození všichni), ale také zkušenost přetavenou jistým vzděláním a rozumem (který některým lidem ve společnosti poněkud schází). Láska – jakou se nám snaží implantovat do podvědomí showbusiness („když ji miluješ, není co řešit“) – totiž není pouhé vzplanutí citů, které dnes partneři sdílí a zítra sdílet nemusí („we both know hearts can change“, Axl Rose z Guns ´n Roses v písni November Rain). Manželství z lásky je vědomé, uvážené a zcela dobrovolné rozhodnutí (udělané po dostatečně dlouhé době na podkladě souladu citu s rozumem i duchem), které se skutečně nemá rušit. Důvod rozvodu svého času farizeům Ježíš jasně vysvětlil – „Mojžíš vám to dovolil pro tvrdost vašeho srdce. Od počátku to však nebylo…“ (Bible, Matouš 19:3–9). City zde jistě hrají svoji důležitou roli, ale nejsou a nemohou být tím nejpodstatnějším. Pokud má vztah vydržet, musí být založen nejenom na nestálých a vnitřně těžko regulovatelných citech, ale také na rozumu, který je dokáže zvenčí korigovat, udržovat a kultivovat v souladu s duchem, který určuje životní priority a směr každého člověka.

Láska a manželství není ztrátou svobody ve (zvráceném) smyslu „svobodný“ vs. „ženatý“, ale její demonstrací ve smyslu „single“ vs. „married“. Je to jen jiná forma svobody, jež může být mnohem plnější a radostnější, pokud ovšem chápeme svobodu nikoliv v anarchistickém smyslu „míry možnosti dělat si co chci“ ale naopak biblicky jako „sílu k tomu dělat, co vím, že bych dělat měl“ (jak přesně člověk zjistí, co by dělat měl, by vyžadovalo další článek).

A konečně otázka pohlaví. V manželství hraje velmi důležitou roli. Pokud Bůh ustanovil manželství jako instituci mezi mužem a ženou, které stvořil, a nijak jinak, pak samozřejmě vše ostatní je pouhá lidská příměs, která věc jen deformuje. Pokud je manželství naopak výsledkem slepé náhody, či chcete-li „přírodního výběru“, pak (možná o to více) by mělo jít o spojení heterosexuální, vedoucí k co možno největšímu počtu potomků. Každopádně nechápu – a chybí to i v článku Borise Cveka – proč jde homosexuálům o manželství. Z mého pohledu jde o vesměs iracionální požadavek. Biblické to v žádném případě není – čili jejich „manželství“ Boha nijak neoslavuje (spíše naopak) a evoluci (ve smyslu přirozené a zdravé formy rozmnožování a výchovy) tento oficiální svazek také nijak nepodporuje. Snaha o legalizaci homosexuálních sňatků je o to méně pochopitelná, o co více heterosexuálních sňatků končí rozvodem – což u nás, nemýlím-li se, je kolem 50%! Díky Bohu mohou homosexuálové v dnešní společnosti svobodně žít, aniž by je někdo za jejich orientaci kamenoval (i když tuto orientaci nemusí vnímat jako zdravou a správnou bez ohledu na názor jakékoliv lidské – byť americké „autority“). Proč tito lidé chtějí vstupovat do posvátného svazku, jakým je manželství, je racionálně uvažujícímu člověku opravdu záhadou…

Díky Bohu za to, že v naší zemi, která si ledasčím v minulosti prošla a ze které vyšli takové osobnosti a velikáni víry jako Jan Hus, Jan A. Komenský či méně známý David Zeisberger, se ještě pořád najdou lidé se zdravým úsudkem, kteří s manželstvím homosexuálů přes velký tlak bezpáteřní, na písku postavené a vše tolerující společnosti nesouhlasí.

Norbert Cibiček

Ústav lékařské chemie a biochemie, LF UP

Děkuji za reakci

Naprosto rozumím Vašemu pohledu, který je dán Vaší náboženskou vírou a který argumentuje tím, že Bůh chtěl to či ono. Jistě Vás ani Vaši církev nikdo nebude nutit k tomu, abyste homosexuální manželství podstoupili, uznávali či slavili (i když některé protestantské církve na západ od nás světí homosexuální manželství). V každém případě manželství je v naší části světa už poměrně dlouho světskou institucí, kterou garantuje stát a nikoli církev. Tedy představy té či oné církve o tom, jak si představuje manželství Bůh, by měly být irelevantní. Podstatný by měl být obecný veřejný konsensus, který kupodivu v Irsku ukázal jasně svou preferenci. Mimochodem: z hlediska tradiční katolické nauky o manželství jsou přece i rozvody nepřípustné a dlouho byly zakázány. Vrátit se do "tradičního manželství", jak bylo třeba za dob středověkých králů (a v té době bylo manželství skutečně pojato právně i společensky tak, jak chtěla církev a její představy o Bohu), by znamenalo obrovské změny v pojetí role žen a dětí, které by dnes asi už málokdo chtěl akceptovat, včetně toho, že ženy neměly právo na vyšší vzdělání (první ženy mohly studovat na univerzitách a získávat akademické tituly až někdy v 19. století).

Žádná záhada

Na tom, proč tito lidé chtějí vstoupit do manželského svazku, není nic záhadného. Manželství je dneska především právní vztah. Věci jako společné vlastnictví, možnost dědit jeden po druhém... Vždyť když se nevezmou, tak v nemocnici lékař ani nesmí partnerovi, pokud nejde o manžela nebo blízkého příbuzného, sdělovat žádné podrobnosti o zdravotním stavu pacienta. Nebo pokud společně vychovávají dítě a ten z partnerů, který je biologickým rodičem, zemře? Má dítě skončit v ústavu, i když má blízkého, který je pro ně rodičem? Prostě praktické důvody.

K pojmu manželství, roli ženy a výchově dětí aneb Češi tváří v tvář sexuální revoluci 2.0

Děkuji panu Cvekovi za podnětný článek, ale v tomto klání se přikláním spíše na stranu pana Cibička. Osobně je mi celkem jedno, zda žije homosexuální pár volně nebo jestli si oba lidi nějakou formou řeknou své "ano" na radnici. Žijeme v době, kdy toto lze prosadit, pokud se na tom shodne většina poslanců a senátorů parlamentu. Používání pojmu "manželství" pro tento typ soužití mi však přijde jako značně zavádějící a nepatřičná praxe. O ztotožnění či rovnosti s klasickým heterosexuálním svazkem též nemůže být řeči. V následujícím traktátu bych chtěl vysvětlit proč.

Němčina používá pojem "Ehe", který se odvozuje ze starohornoněmeckého "ewa", což znamená "Ewigkeit", "Recht", "Gesetz", tedy věčnost, právo, zákon. Němčina tedy ve slově "Ehe" akcentuje právní stránku manželství, jako zákonného ustanovení regulujícího mezilidské vztahy. Zajímavý je též vývoj slova "Heirat" (sňatek, svatba), které se dříve vyskytovalo ve formě "Heimrat" (domácí rada) a původně označovalo způsob fungování domácnosti, jejíž členové vzájemně koordinují své úkoly. Pro nás však bude zajímavější zabrousit do slovanského světa a pátrat po etymologii českého výrazu „manžel“, od něhož odvozujeme samotný pojem „manželství“. Jedná se o zkomoleninu staročeského slova „malžen“ resp. „malženka“, které je duálovým tvarem s významem „muž a žena“. Duálovým tvarem je i staroslověnský výraz „bratsestra“, který označuje sourozenecký vztah chlapce a dívky. Vraťme se však k pojmu manžel. Tak např. v polštině ke zmíněnému přesmyku konsonantů „l“ a „n“ nedošlo, a proto Poláci i dnes pro mužskou část manželského páru používají slovo "małżonek". Po hlubším zkoumání lze konstatovat, že v případě výrazu „manželství“ půjde nejspíše o překlad starohornoněmeckého "malwip", přičemž v onom "mal" vidí mnozí etymologové germánské „man“, tedy "muž". Druhá část slova - "wip" - znamená "žena" (v literární němčině se pro ženu běžně používá označení "Weib", které se vyvinulo z onoho staršího slova „wip“). České "manželství" a polské "małżeństwo" nám tak představují pojmy označující institucionální spojení muže a ženy. Tento pojem „manželství“ je výlučný a nepřenosný na jakýkoliv jiný typ partnerského soužití a jak napovídá dávný tvar a význam dnešního německého pojmu „Ehe“, toto spojení je nezrušitelné, jelikož trvá až do smrti, až na věčnost (něm. „Ewigkeit“; vztah tohoto výrazu k pojmu „Ehe“ viz výše). Církevní pohled na manželství tedy není věcí slepé víry, ale vyjádřením hluboce racionální a logické skutečnosti, která se odráží i v řeči, v jazyce, kterým mluvíme. Je též velmi zajímavé, jak jednotlivé jazyky akcentují různé aspekty konkrétní skutečnosti (němčina klade důraz na právní povahu věci, čeština s polštinou se pak zaměřují na člověka jako subjekt práva a výslovně připomínají, že pro manželství je třeba dvou osob, muže a ženy), vzájemně se však doplňují a dohromady vytvářejí mozaiku skýtající hlubší pochopení člověka a světa, ve kterém žijeme.

Pod dojmem osvícenství a emancipačních hnutí jsme si možná zvykli dívat se na manželství jako na relikt minulosti, jako na jakýsi pozůstatek někdejšího žaláře lidí. Taková kritika je z jistého úhlu pohledu kritikou církve, která byla v minulosti výlučným garantem manželství. Realita života byla často velice trudná, nicméně samotná teorie Bible není vůči ženě nepřátelská, ale naopak jí vykazuje přesně to místo, které chrání její důstojnost a naznačuje její jedinečnost. V knize Genesis se praví, že byla stvořena ze žebra muže a nazývá se muženou, protože byla z muže vzata. (Gn 2, 18-25) Byla stvořena z jeho boku a po boku muže je i její místo. Smyslem tohoto poetického výkladu stvoření člověka je snaha poukázat na to, že žena nestojí o krok vzad, ani o krok napřed, ale nestojí ani na místě muže, neboť oba mají být jedno tělo. (viz c. d., tamtéž). V tomto ohledu je tisíce let starý biblický text velmi aktuální výzvou pro dnešní dobu všeobecného změtení hodnot a pojmů.

Co se samotného irského referenda týká, tady se přikláním k názoru pražské akademické elity, která je k otázce lidových referend skeptická. Výsledek referenda je totiž dán zpravidla charakterem předchozí dlouholeté mediální masírky, která utváří názor společnosti k obrazu svému. Přirozenou danost manželství jako svazku muže a ženy nelze podrobit všeobecnému hlasování, stejně jako nehlasujeme o tom, zda Newtonův gravitační zákon platí či nikoliv. Přesněji řečeno, nelze použít pojem manželství tam, kde se jedná o pouhý plagiát. Homosexuální páry ať si klidně říkají civilní „ano“ – prosím, když jim to usnadní život - ale manželství an sich to není. Neodpovídá to ani logice jazyka. Toho jazyka, který máme střežit a vážit si ho, protože jazyk je základem kultury, o které jsme si řekli, že je naším pokladem, jenž přetrvá i v těchto časech globalizace a evropské integrace. To, že jsme se po tisíci letech jako národ v Evropě nerozpustili, je dáno hlavně tím, že jsme si přes všechny obtíže uchovali svébytný jazyk, do jehož roucha halíme naše myšlenky, pocity a tužby, které pak sdělujeme ostatním. Jazyk je nástrojem utváření společenství a na světě je mnoho národů, které mluví svými jazyky. To je i smysl Velehradu a dědictví sv. Cyrila a Metoděje: Rozumět tomu, co mi druhý říká, posílat to dál a vytvářet společenství. K tomu je zapotřebí jasná, srozumitelná řeč, nikoliv relativizace pojmů, která vede k úpadku jazyka a tím v konečném důsledku i k erozi celého společenství.

Pokud bychom se bavili o výchově dětí homosexuálními páry, zástupci LGBT-komunity tvrdí, že v této věci nejsou žádné rozdíly v porovnání s tradiční rodinou. Tím bych si nebyl až tak jist. Přirozená rodina dítěti skýtá možnost dnes a denně pozorovat mužský a ženský vzor a jejich vzájemnou interakci v nejrůznějších životních situacích. Je to jako když máte na výběr mezi dvěma typy základní školy. V té jedné se vyučuje pouze perfektní němčina. V té druhé se děti na špičkové úrovni učí němčině a angličtině a spolu s tím i podobnostem a rozdílům a dalším vzájemným vazbám mezi oběma jazyky. Je celkem jasné, že druhá škola nabízí daleko pestřejší paletu možností a nemusí se spoléhat na babičku, dědečka či jiného příbuzného opačného pohlaví, protože otec, matka a dítě jsou spolu furt.

Propagátoři programu zestejňování homosexuálních a heterosexuálních institucí často mluví o jakési svobodě a potřebě rovnosti, ale podle mého názoru hlásají utopické rovnostářství. To, že Španělsko a země latinské Ameriky jsou v těchto otázkách oproti Česku „napřed“ je možná na první pohled vzhledem k jejich silné katolické tradici překvapivé. Nicméně podívejme se na celou věc z trochu jiného úhlu pohledu, optikou „tradice osvobozeneckého boje“, která je v této části světa silně zakořeněna. Španělé v 19. st. bojovali proti Napoleonovi, jihoameričtí osadníci ve stejné době využívají politické slabosti svých mateřských zemí a postupně získávají nezávislost na Španělsku a Portugalsku. V následujících desetiletích 19. století se Jiho- a Středoameričané postaví proti panamerickým ambicím USA a velmocenským aspiracím evropských koloniálních mocností a toto pnutí se projeví i ve 20. st., kdy mnohé, silně socialistické země jižní Ameriky vedou ideologický a ekonomický zápas s kapitalistickým systémem severoamerického kontinentu a západní Evropy. V té době v latinské Americe kvete tzv. teologie osvobození, podle níž byl Ježíš Kristus hlasatelem sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti. Jestliže tedy v těchto zemích slaví LGBT-agenda úspěch, je to dáno hlavně tím, že její program tzv. svobody a rovnosti souzní s onou tradicí osvobozeneckého boje a ladí tak s obecným stavem mysli společností Španělska a latinské Ameriky. Pokud se podíváme do Irska, prestiž místní katolické církve zlikvidovalo odhalení případů sexuálního zneužívání dětí duchovními, což se zcela jistě odrazilo i ve výsledku irského referenda.

To, že česká společnost není pro tuto módní vlnu příliš otevřená, má své mnohé příčiny. Myslím si, že jednou z nich je právě ono proklamované rovnostářství, které si v našich zeměpisných šířkách spojujeme spíše s dobou před listopadem 89. Značné části Čechů se možná příčí i ta kampaňovitost postrádající lidská měřítka, která za akt občanské společnosti vydává to, co je politickým programem vlivné globální, lobbystické struktury. Stačí vzpomenout na slova papeže Františka, který se s úctou sklání k homosexuálně orientovanému člověku, který poctivě hledá Boha a je dobré vůle. K tomu dodává, že homo-lobby naopak není v pořádku, protože lobbystické skupiny obecně nejsou v pořádku. (viz www.stern.de/panorama/gesellschaft/papst-franziskus--wer-bin-ich--ueber-homosexuelle-zu-richten---3369436.html) Papež František zde naráží na dva způsoby myšlení. Na jedné straně je individuální přístup a úcta k originalitě každého jednotlivého člověka, na straně druhé bezbřehý kolektivismus, který stírá rozdíly a vytváří anonymní dav jako prostředek k dosažení ekonomických či politických cílů. Pak není divu, že i pražský primátor odhodí své konzervativní přesvědčení (byl-li kdy vůbec přesvědčeným konzervativcem), aby zaštítil akci, která je všechno možné, jen ne konzervativní. Několikadenní pobyt mediálně zajímavé skupiny tisíců lidí v hlavním městě přece znamená prosperující turismus a prosperující turismus, to jsou miliony korun navíc do městské pokladny. A tak tu máme na jedné straně konzervativního politika, který se v zájmu městských financí chová jako stoupenec moderního socialismu a na straně druhé svobodomyslné hlasatele sexuální rovnosti, kteří se z nedostatku vlastní terminologie uchýlili k anexi vysloveně starosvětského pojmu manželství. Další vadou tohoto hnutí – a snad i příčinou proč se mu v Česku nedaří tak dobře jako jinde ve světě - je jakýsi nedostatek humoru. Stačí, aby se o homo-problematice někdo veřejně známý jen kriticky zmínil a hned tu máme uražené komentáře zainteresovaných skupin, jejich rozhořčené petice, rázná provolání zástupců diplomatických misí apod. Naposledy se to přihodilo Annegret Kramp-Karrenbauer ze sárské buňky CDU, když v souvislosti s výsledky irského referenda prohlásila, že po zavedení sňatků homosexuálů přijde na pořad dne oddávání blízkých příbuzných, skupinová manželství apod. Smršť kritiky na její hlavu následovala vzápětí. Kupodivu si nikdo nepoložil otázku, proč se tedy např. francouzská LGBT-iniciativa nazývá tak, jak se nazývá: La mariage pour tous. V překladu: Manželství pro všechny.

Zástupci duhového hnutí by si měli v první řadě ujasnit, co vlastně chtějí, následně vytvořit odpovídající terminologii a až potom předložit své požadavky. Jinak se jejich aktivity jeví jako násilná expanze do prostoru tradiční (lat. tradere – předávat; čili předávané z generace na generaci) rodinné kultury, která v současné době v Česku i ve zbytku Evropy prochází krizí. Je úkolem právě této generace se této kultury znovu ujmout a dát jí její autentický výraz. Když to neuděláme my dnes, v příští generaci už bude pozdě. Společenská dezintegrace dosáhne té míry, že naše společnost bude nahrazena jinou. Tou, která má hodně dětí, a proto nepřestala uvažovat klanově a teritoriálně…

Autor je historik a germanista