Blog

Není tak dlouho, co rozproudila laickou i odbornou debatu otázka tzv. olomouckého neředínského horizontu. Nechci na tomto fóru zabředávat do politických a urbanistických zákoutí, které ji rozvířily. Berte proto tento příspěvek spíše jako povzdech.

Jako člověka pevně svázaného se svojí půdou na jedné straně a původní profesí zemědělce na straně druhé, mě vždy zabolí pohled na (nejen) zastavující se půdní fond. Byly doby, kdy si lidé půdy vážili a nebrali ji pouze jako výrobní předmět a prostředek. Měli k ní vztah zejména jako k odkazu svých předků – pouto, které je s nimi svazuje. Z rozrůstání satelitních městeček, té metastázy, která bují v okolí měst a vesnic, je mi někdy až úzko.

Nejsem demograf, urbanista ani architekt, jen se trochu děsím toho, že za několik desetiletí budeme mít všude „pěknou“ zámkovou dlažbu, rovný, ale mrtvý anglický trávník a ptáka v kleci.

Existuje pěkné přísloví: Nekousej do ruky, která tě živí. Přestože bývá používáno v různých kontextech, v případě půdy platí dvojnásob.

Příjemné, skoro letní dny, přeje

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie