Blog

Občas, když jsem potkal někoho známého, který se mě zeptal: „Máš se?“ zježily se mi všechny chlupy na těle. Bohužel mám poslední dobou pocit, že z „občas“ se stalo „obvykle“ a že se s touto bezobsažnou frází roztrhl pytel. Nehorší na tom je, že i když jsem se snažil vždy odpovědět nějak neotřele, postupem doby jsem nakonec i já sklouznul k podobně pitomému: „Ale jo,“ čehož jsem se docela vyděsil. Takže pseudodiskuse začala vpravdě nezávazně: „Máš se?“ „Ale jo.“ Pak už se nesla na vlně podobně nesmyslného tlachání o ničem. Je totiž jasné, že pokud se někdo zeptá: „Máš se?“ vůbec ho nezajímá status quo. Takže se řeč stočí zpravidla na počasí. Někdo může namítnout, že v Anglii jsou podobné úvody k rozhovoru běžné. Ale já nejsem Angličan a Česká republika není Velká Británie. Samozřejmě nic proti Anglii a Angličanům.

Vedle aspektu čistě jazykového, který by určitě podrobil svého času zdrcující kritice Pavel Eisner ve své nedostižné knize Chrám i tvrz, je to i problém společenský. Někteří lidé mají potřebu něco říct, zapříst rozhovor za každou cenu. Je jim žinantní mlčet. Neuvědomují si však (nebo si ten fakt alespoň nepřipouštějí), že stokrát omílané fráze o počasí vyznívají mnohem trapněji, než mlčení. Semeništěm těchto pravd jsou výtahy. Malý prostor a těsný tělesný kontakt přímo vybízí k tomu, aby člověk něco řekl. Kolikrát za den si zdviž musí vyslechnout tu otřepanou větu: „Já jsem si vás/tě přivolal/a.“

Takže resultát mého zamyšlení je ten, že pokud nemáme co říct, tak raději mlčme. Vyhneme se tak trápení sebe i druhých. A zdaleka to neplatí jen o výtazích.

Klidné předjaří všem.

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie