Blog

Není to jednoduchá úloha: spousta různorodých pracovišť, která tvoří naši univerzitu, se má poskládat na společné výdaje zastřešované rektorátem. Jinak se to dělalo před deseti lety, jinak dnes a otázka je, jak to chceme dělat příště. Zanedlouho tato problematika přistane na stole univerzitního senátu; protože se ale týká nás všech, bude dobře, když se o ní od začátku povede co nejširší diskuse. 

Dle mého názoru by měl systém splňovat tři kritéria: měl by být transparentní, spravedlivý a motivační. Každý by měl být schopen rozklíčovat, jak se univerzitní rozpočet tvoří, nikdo by neměl na nikoho doplácet a jemné finanční stimuly by měly každého povzbuzovat k těm činnostem, které k univerzitě patří. Před lety, když k nám tekly peníze jedinou cestou, byl vybojován konsensus 21,6: přesně tolik procent z ministerských financí odváděla každá fakulta rektorátu.  Výzkumné peníze či granty byly minoritní a mávlo se nad nimi rukou. Poté, co se peníze za výzkumné výsledky či projekty staly významnou složkou univerzitního rozpočtu, už tento systém přestal být spravedlivý. Rektorát by financovali ti, kdo především učí, kdežto ostatní by se vezli. 

Zdanit úplně všechno stejně? Nemusí to být nejšťastnější - projektové peníze bývají často účelově vázány a prostor na financování centrálních výdajů tam není. Jsou školy, kde to zkusili. Teoreticky to bylo spravedlivé, ale znamenalo to, že pokud jste získali grant na vybavení laboratoře, museli jste z jiných zdrojů - většinou z peněz na studenty - odvést odpovídající procento rektorátu. Toto nemotivuje k získávání projektů. Nebo projekty nedanit vůbec? On ale není projekt jako projekt. Excelentní projekty Evropské výzkumné rady (ERC), které se v ČR počítají na prstech jedné ruky, by si to dle mého názoru zasloužily. Pak ale jsou třeba OPVK projekty, které tu vyrostly jako houby po dešti a leckdo je považuje za výnosnou živnost. Kromě hromad výkazů a papírů s nezbytnými logy z nich ale často moc užitečného nezbude. Měl by snad náš systém motivovat k něčemu takovému? 

Systém, který máme dnes, vznikl inspirací z pražské matematicko-fyzikální fakulty. Je to různorodá fakulta - někde potřebují jen tužku, papír a počítač, jinde nákladné experimentální vybavení. Někde víc učí (třeba didaktiku fyziky či matematiky), jinde víc bádají. Když se tam hledal nějaký společný jmenovatel, kterým spravedlivě poměřovat všechna pracoviště, dospěli k osobním nákladům. Ať jste teoretik nebo experimentátor, ať vaše zdroje pocházejí dominantně ze studentských peněz nebo z výzkumných projektů, výplaty poměrně dobře odrážejí, jak je které pracoviště velké, jak výkonné, a jak moc se asi podílí na čerpání společných užitků. 

Lze namítat, že to není příliš přesná míra. Na škále mezi absolutní velkorysostí a absolutní přesností se lze pohybovat ve značném rozpětí. Před pár měsíci byl na naší univerzitě dokončen velký OPVK projekt, který měl najít vhodnou full-cost metodiku na stanovení nepřímých nákladů. Jedním z výstupů byl i návrh možného způsobu rozpočítání celouniverzitních nákladů podle asi desítky různých ukazatelů. Čím víc ukazatelů, tím větší přesnost a spravedlnost, ale taky složitost. Jednoduchost a jistá velkorysost mi přišly jako hodnoty, jichž jsem si cenil u modelu zavedeného předchozím rektorem. I kdyby dělení podle full-cost metodiky bylo transparentní, spravedlivé a motivační, leckomu by mohlo přijít poměrně složité. Stávající metodice bych dal asi přednost. Uvidíme, jaké parametry bude mít systém, s nímž hodlá přijít nové vedení. 

Tomáš Opatrný
senátor AS UP za PřF