Blog

V rámci Dnů evropského dědictví 6. a 7. září 2014 byl veřejnosti prvně zpřístupněn po uskutečněných restauračních pracích zasedací sál rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci s nástropní freskou Rodina perského krále Dáreia III. před Alexandrem Velikým, dílem moravského barokního malíře Karla Františka Teppera (* 20. 10. 1682 Chrudim – † 14. 11. 1738 Velké Meziříčí) z roku 1730. O restaurování výmalby sálu, jež provedl akademický malíř a restaurátor Václav Holoubek se svými spolupracovníky, informuje tabulka umístěná před hlavním vstupem do sálu, nazvaného zde Slavnostní sál (původně se jedná o refektář, tj. jídelnu olomouckého kapitulního proboštství), a název Tepperovy fresky je zde uveden bez jakýchkoli dalších historických údajů týkajících se vyobrazené scény. Abychom tomuto výjevu náležitě porozuměli, bude užitečné pojednat o okolnostech, za nichž došlo k setkání makedonského krále (basilea) a vojevůdce, jenž vítězným tažením do Persie rozšířil své državy až na indický subkontinent, a rodiny perského panovníka. Na základě průzkumu děl starověkých historiografů, kteří pojednali o dotyčném tažení Alexandra Velikého (* mezi 20. a 30. 7. 356 př. n. l. v Pelle – † 10. nebo 11. 6. 323 př. n. l. v Babylóně) – jsou to hlavně Diodóros Sicilský (* asi 90 př. n. l. – † asi 27 př. n. l.), Quintus Curtius Rufus (40. a 50. léta 1. stol. n. l.), Plútarchos (* asi 46, Chaironeia – † asi 127, tamtéž), Arrianos (* kolem 86 – † po 146) a Junianus Justinus (3. stol. n. l.) – pak můžeme posoudit, jak Tepperova freska tato historická díla reflektuje. 

Jedná se o událost, k níž došlo po bitvě mezi armádami Alexandra Velikého a perského velkokrále Dáreia III. Kodomanna (* 380 př. n. l. – † v červnu 330 př. n. l. u Hekatompylu poblíž dnešního Damghanu v Iránu) 5. nebo 6. listopadu 333 př. n. l. na pobřeží zátoky Issos poblíž stejnojmenného města v maloasijské Kilikii (nyní turecké provincie Adana a Mersin). Dáreios III. z bitvy uprchl a Alexandrovi vojáci se zmocnili kromě jiné bohaté kořisti Dáreiovy matky Sysigambis, jeho sestry a současně manželky Stateiry, jeho dcer Stateiry a Drypetis, jakož i jeho nezletilého syna jménem Ochos. Jak bylo prokázáno, Karel František Tepper komponoval nástropní fresku pro olomouckou proboštskou rezidenci podle grafického listu z alba Heroicae virtutis imagines, quas eques Petrus Berrettinus Cortonensis pinxit Florentiae in aedibus sereniss. magni ducis Hetruriae in tribus cameris, Iovis, Martis et Veneris (Obrazy hrdinské statečnosti, jež rytíř Pietro Berrettini da Cortona namaloval ve Florencii v paláci nejjasnějšího velkovévody Etrurie ve třech pokojích, Jupiterově, Martově a Venušině), vydaného v Římě roku 1691. Barokní malíř, štukatér a architekt Pietro da Cortona, původním jménem Pietro Berrettini (* 1. 11. 1596, Cortona – † 16. 5. 1669, Řím), na rozdíl od ostatních malířů ztvárňujících Dáreiovu rodinu před Alexandrem Velikým nevyobrazil roku 1641 na lunetě ve florentském palácí Pitti, náležejícím tehdy florentskému vévodovi Ferdinandovi II. Medicejskému (1621–1670), zajatého Dareiova syna a následníka.

Cortona totiž vycházel z Plútarchova podání v Životech slavných Řeků a Římanů, jenž se o Dáreiově mužském potomku na rozdíl od jiných historiografů Alexandrovy anabáze vůbec nezmiňuje, a dokonce prostřednictvím citátu z Alexandrova dopisu Parménionovi, jednomu z Alexandrových velitelů, popírá Alexandrovo osobní setkání s Dáreiovou chotí. V nápise pod lunetou pak Cortona vyzvedá Alexandrovu cudnost a parafrázuje Plútarchem citovaný žertovný výrok Alexandrův, že „Peršanky působí bolest očím“. Plútarchos píše (cit. překlad Ferdinanda Stiebitze, Praha 1967, s. 323–324):

Když se [Alexandros] chystal jít povečeřet, hlásí mu kdosi, že matka a choť Dáreiova a dvě neprovdané dcery byly vedeny mezi zajatými, a že spatřivše vůz a luk Dáreiův, bijí se v prsa a naříkají v domnění, že Dáreios zahynul. I pozdržel se Alexandros, a pocítiv více účasti pro jejich osud než pro svůj vlastní, pošle Leonnata, nařídiv mu, aby oznámil, že Dáreios není mrtev a že ony nemusí mít strach z Alexandra; neboť že válčí s Dáreiem o panství, ale ony že budou mít vše, čeho se jim podle jejich důstojnosti dostávalo i za kralování Dáreiova. 

Zdála-li se tato řeč ženám vlídná a ušlechtilá, ještě laskavější byly činy, s nimiž se setkávaly. Neboť jim dovolil pohřbít, koho z Peršanů chtěly, a vzít si k tomu šatů a ozdob z kořisti; ani ze služebnictva a ze cti, jíž až dosud požívaly, neodňal jim nic, příspěvků pak se jim dostávalo větších než dříve. Ale nejkrásnější a nejkrálovštější milost jim prokázal tím, že urozené a mravné ženy, jež se octly v zajetí, nemusely ani slyšet nic nečestného, aniž se čeho takového obávat nebo to očekávat; jako kdyby ani nebyly v táboře nepřátelském, nýbrž byly hlídány v chrámech a posvátných panenských komnatách, žily uzavřeně pro sebe a chráněny před cizími zraky. A přece prý byla choť Dáreiova daleko nejsličnější ze všech královen, jako byl i Dáreios z mužů nejkrásnější a největší, a dcery prý se podobaly rodičům. […] Ale když viděl ostatní zajatkyně vynikající krásou a vzrůstem, říkal Alexandros žertem, že Peršanky působí bolest očím. A ukazuje tak proti jejich sličnosti krásu své zdrženlivosti a mravní čistoty, propouštěl je jako neživé krásné sochy. […] A když se dozvěděl, že Makedonci Dámón a Timotheos, sloužící mezi vojáky Parmeniónovými, zneuctili ženštiny některých námezdníků [tj. řeckých žoldnéřů sloužících v perském vojsku], nařídil Parménionovi v dopise, budou-li usvědčeni, aby je za trest zabil jako šelmy, jež přišly na svět na zkázu lidí. A o sobě v tom dopise napsal doslovně takto: „O mě se nejen nemůže shledat, že bych spatřil choť Dáreiovu, anebo jen měl úmysl ji vidět, ale dokonce jsem ani nepřipustil řeči těch, kdož mluvili o její sličnosti.“ 

Zatímco na Cortonově lunetě Alexandr Veliký pozvedá perskou královnu matku Sisygambis z pokorného pokleku, na Tepperově fresce se trůnící makedonský panovník a vojevůdce od klečící Sisygambis odvrací a cosi sděluje dvěma vousatým mužům. Ti se chápavě usmívají, takže můžeme soudit, že Alexandr Veliký – v diametrálním rozporu se svou Plútarchem citovanou epistolou Parménionovi – komentuje půvaby perské královny Stateiry a jejích dcer Stateiry a Drypetis, způsobující neméně, ne-li více nežli jiné sličné Peršanky „bolest očím“.

Musíme ocenit rafinovanost objednatele Tepperovy fresky – probošta a od roku 1730 děkana olomoucké dómské kapituly Františka Ferdinanda hraběte Oedta, pána na Götzendorfu a Helffenbergu (* 24. srpna 1673 Nöttig, Rakousko – 2. 8. 1741 Olomouc). Pro svou zhoršující se oční chorobu nově zvolený děkan Oedt nepřesídlil z proboštské rezidence (nyní sídla rektorátu UP v Olomouci) do rezidence děkanské (nyní sídla Arcidiecézního muzea v Olomouci), a nechal v zájmu reprezentace své církevní dignity okrášlit strop refektáře ve své dosavadní rezidenci. Svým hostům, většinou římskokatolickým prelátům vázaným celibátem, nabízel pak děkan Oedt v refektáři nejen vybrané pokrmy a nápoje, ale také vyobrazení krásných žen – kromě Peršanek na nástropní fresce též polonahých římských bohyň Junony, Flóry, Minervy a Diany ve štukových medailonech uprostřed fabionů (zaoblených přechodů mezi stropem a stěnami). Současně však stolujícím ctihodný hostitel předestíral slovutného antického monarchu a válečníka jakožto následováníhodný vzor vlídnosti, velkomyslnosti, laskavosti (clementia), pohlavní zdrženlivosti a cudnosti (pudicitia), neboť Alexander Veliký slovy Plútarchovými, „jak se zdá, pokládal ovládat sebe za královštější než vítězit nad nepřáteli,“ a proto „se nedotkl“ svých královských zajatkyň. 

Prof. Jiří Fiala, CSc.
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP