„Byla sem mezi žáky a mám z toho velikú čest“
Ve dvou předešlých blozích jsem prezentoval dva dopisy – hanácký z 2. poloviny 18. století a řecký psaný v helenizovaném Egyptě ve 2. století našeho letopočtu – v nichž otcové nabádají své studující synky, aby se pilně věnovali vzdělávání a vyhýbali se rozličným svodům, najmě vysedávání a popíjení alkoholických nápojů v krčmách. Že odrostlejší studenti dobře míněných rodičovských rad ne vždy dbali, dokládá „olomoucká skladba žákovská“, kterou pod tímto titulem roku 1941 prvně publikoval olomoucký archivář Václav Nešpor v Časopise vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Rukopis dotyčné skladby se nachází vlepený na zadním přídeští německy psaných Rychtářských register rukojemských a svědků, vedených v Olomouci v letech 1532–1533 a uložených ve fondu Knihy ve Státním okresním archivu Olomouc – Archivu města Olomouce pod inventárním číslem 2058 a signaturou 951.
V roce 1999 tuto skladbu v katalogu výstavy Od gotiky k renesanci – Výtvarná kultura Moravy a Slezska, III – Olomoucko znovu, a to pod titulem Údajná olomoucká skladba žákovská, editovali a komentovali Vladimír Spáčil (nyní emeritní ředitel Státního okresního archivu Olomouc) a Libuše Spáčilová (nyní profesorka katedry germanistiky FF UP v Olomouci). Tito editoři odmítli názor Václava Nešpora, že autorem dotyčné skladby byl olomoucký důchodní písař Valentin Hrný, neboť důchodní písař nepřicházel do styku se soudními knihami, mezi něž rychtářská registra náležela, také rukopis skladby je odlišný (méně vypsaný) a zřejmě i starší, nežli jsou autografy Hrného. Ani Nešporovo tvrzení, že tři německé výrazy uplatněné ve skladbě jsou dokladem olomouckého německého dialektu, podle Nešpora původem středobavorského, není průkazné – spíše se jedná o opis české skladby, jež nemusí mít kromě faktu, že je tento opis vlepen do olomoucké městské knihy, s olomouckým kulturním prostředím nic společného. Vladimír a Libuše Spáčilovi dále poukázali na příbuznost údajně olomoucké žákovské skladby se staročeským Mastičkářem – interludiem (mezihrou) vkládaným do velikonoční hry o třech Mariích nakupujících vonné masti k balzamování Kristova těla sňatého z kříže. Kromě mastičkáře mistra Severina a jeho pomocníka Rubína vystupuje v této satirické frašce ze 14. století, karikující šarlatány, student Pustrpalk (v dolní a střední němčině znamená Pusterbalg foukací měch, přeneseně je tak označován malý a tlustý člověk), jehož si mastičkář najímá jako dalšího pomocníka či učedníka, přičemž se Pustrpalk vychloubá: „[…] umiem krásti a svoditi,/ do školy krásné panie voditi.“ Navíc se v interludiu Mastičkář, pokládaném za českou adaptaci nedochované německé předlohy, objevují shodné německé výrazy jako ve frašce olomoucké. Mohli bychom též připomenout staročeskou báseň Podkoní a žák z konce 14. století, parodii středověké univerzitní disputace, odehrávající se stejně jako olomoucké skládání v krčmě. Připomeňme v té souvislosti, že jako žáci se označovali též univerzitní studenti; v Olomouci ovšem vznikla jezuitská univerzita až v roce 1573, ale na městských latinských školách, jakou byla olomoucká škola u kostela sv. Mořice, se vyskytovali i žáci starší dvaceti let.
Transkripci renesanční divadelní scénky z olomouckých rychtářských register, v níž vystupují kromě studenta Lukáše a studentského komparsu krčmář, jeho manželka Radpilka a krčmářova služebná, komplikují dvě nedešifrovatelná místa (jež označuji třemi tečkami v hranatých závorkách, v nichž rovněž uvádím překlad latinských didaskalií a německých výrazů); kvantitu samohlásek písař skladby nezaznamenával, je tedy doplněna podle současného úzu:
„Páni milí, vítajte k nám, by chtěla nás poslechnúti: Dajž a přimes [!] nám koláče, Nechceš-li ty ale, ať přinese dlúhá Káče!“ Tunc pincerna uxorem dicit [pak krčmář říká manželce]:] |  |
K této renesační scénce o studentech v krčmě připojme několik poznámek. Jméno krčmářovy ženy – Radpilka – je záměrně komické (nomen omen). Sdělení krčmářky „Byla sem mezi žáky a mám z toho velikú čest“ je třeba chápat jako ironii, což ostatně naznačuje krčmář apelem „Milá ženo, nech toho žertování“. Skladba je psána sylabickým bezrozměrným veršem sdruženě rýmovaným, její čeština se hlásí do 16. – 17. století, jak prokazuje ještě ne důsledně provedená tzv. přehláska tautosylabického (téžeslabičného) aj ˃ ej: dej, vejce (heterosylabického aj se ale tato změna netýkala: dají, vajec). Objevuje se zde zbožné přání „Buoh dej zdráva byla“ (s dvojhláskou uo ve slově Buoh, vzniklou diftongizací ó ˃ uo, tuto dvojhlásku odstranila monoftongizace uo ˃ ů – Bůh, kroužkované ů je tudíž pravopisným reliktem této hláskové změny), avšak v posledním dvouverší naší skladby bez ohledu na rým čteme: nemeškej / daj. Diftongizace ú ˃ ou se v textu skladby neprojevila (poslechnúti, dlúhá,velikú). Je ovšem třeba říci, že uvedené hláskové změny se zpravidla nedotkly moravských nářečí – pouze změna aj > ej (> é) – vajce > vejce (v hanáčtině véce) se uskutečnila i ve středomoravských nářečích.
Přejme tedy se začátkem nového akademického roku olomouckému studentstvu, aby olomoučtí restauratéři, číšníci a servírky byli k němu neméně laskaví jako jejich renesanční předchůdci a aby v restauračních zařízeních nejedlo a nepilo do té míry, že by muselo „těmi plášti zaplatiti“.
Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky
- 0 Komentář(e)
Pro komentování musíte být přihlášeni.Přihlaste/zaregistrujte se
