Důvěrné psání (...)
Důvěrné psání starostlivého otce hanáckého k svému v Holomouci študyrujícímu synu,
v řeči nevázané
Takovým nadpisem je opatřena epištola ve stylizovaném hanáckém dialektu, otištěná v prvním svazku obrozenské antologie Múza moravská, složená od Josefa Heřmana Galaše a poopravená od Tomáše Fryčaje – Oddělení páté na stranách 450–453; dotyčný svazek byl vydán roku 1813 péčí brněnského římskokatolického kněze Tomáše Fryčaje (novodobou edici Múzy moravské pořídil olomoucký literární vědec Jiří Skalička, ze Skaličkovy pozůstalosti publikoval tuto edici roku 2000 olomoucký a lublaňský literární vědec Petr Hora). Dotyčná epištola je jednak dokladem hrubozrnného vyjadřování (usilovně zastíraného romantickými sběrateli folkloru) hanáckého tatíka, pod jehož „ocáskovým“ kožichem1 však bije láskyplné rodičovské srdce, jednak vzácným svědectvím o studentu teologické fakulty (sic!) jezuitské univerzity v Olomouci (1573–1773), jenž pocházel z lidových vrstev a stal se – pokud ovšem dostudoval – příslušníkem moravského kléru. Zvláštní je, že editor Múzy moravské Tomáš Fryčaj pokládá za vulgarismus, jenž je nutno vytečkovat, pouze domácí výraz pro exkrement. Cituji dále dotyčné „důvěrné psání“ in extenso s nezbytnými úpravami najmě v kvantitě vokálů a v interpunkci. Autorem této parodie, navazující na předchozí literární „rady otce synovi“ (např. Smila Flašky z Pardubic, asi 1350–1453), je nejspíše napajedelský kantor a později kojetínský rektor Tomáš Kužník (1716–1786), jehož písňové chvály Hanáků a lamentace z časů tří slezských válek zařadil Tomáš Fryčaj do prvního svazku Múzy moravské. Hvězdičkami jsou označeny Gallašovy, možná ale, že Fryčajovy poznámky a vysvětlivky v závorkách, moje poznámky a vysvětlivky jsou průběžně číslovány.
Pan Boh ti dej štěstí, milé senko!
Ale abes černého čerta snědl, kakramentské čeledínko. Dostal sem, dostal, že pré cedolko, cos mě poslal. Ale, pse zlořečené, frfnivé,2 abe tě čert vzal a tvó hlavo nakrótil – jakó já zprávo o tobě sleším a pěknó nověno, keró mě naši kmocháček3 Ondra Klvoň povědale: že pré sobě chodíš pod kondrem* (kordem) a že nadóváš břoch jako nejaké kaprhal,4 a černého čerta homíš – abe tě vzal – a do té kondrové pochve abe tě nasral, a te pse steklé kakraholdské, abes to velézal. O te partykářo šlakovité,5 abe tě čert krk zlomil, alebo abes radč scépl jak ten náš staré Valach (Pferd) skrzo tvó parádo a s tém tvém kondrem. Copak není na tom dost, dež te nakřevo klobók nosíš? Ha! než mosé také k tomo béť ten nešťastné špečák.6 Hamalo,7 čerto, to tě naposlede povídám: zaneché mně to parádo, a také tě i matka zkazojó jakožto rozomná žena, že s kondrem není co hráť – že je neštěstě decke za krkem – nebo že pré se to kordisko někde náhle meze nohe zaplece a te že naň hopadneš a že sobě pořezáš létka, alebo oko některé vypejchneš – tak potom bodeš bídném žebrákem. To tě matka prorokoje jakožto módrá a já také jakožto staré a rozomné tvoj tatík. Tak teda poslechni rado, ať je z tebe něco k našemo potěšení, a ne k létosti – sec matka povidale, že pré tě hopečó hrobé h.... (abes ho snědl), a ne vdolke a bochte, šelmo kakraheldská.
Naší ledí také povídale, jak tam bele na trho, že pré to tam slešele od jednoho pana štodýrníka, co je také po první škole jako te, že pré jenom po holecách tóláš a střevíce i pončoche dereš. Počké, te lancocho!7 zjednám tě hrobé h...., a ne střevíce – než nechám tě choděť boske jako našeho Koraža (jméno domácího psa), šelmo vševá, parádnická. Počké jenom, čertas te snědl, aťs ho snědl, a abe tě vzal e s tem tvém kordískem – šak mě dá Pan Boh dočkať tveho patra profóza8 – meslím, že ti nasolím polévko, že tě zmejo špínu z řeti – až se pokáléš do plonder,9 sviňáko jeden, jak se sviňácké.
A také sleším o tobě, že pré, te hlopé holoto, jenší chapce hočíš** a sám že hrobé h.... homíš jako cep – a abes ho snědl. Mám já to s tebó potěšení: meslím, že ono z tebe bode černé čert, a ne pan falář. Meslím, že te v té štodyrni černého čerta nahočíš, a zlášť dež te tak hospodaříš, jak o tobě sleším: že dež tě pošlo stravo, tak že mírko kaše9 po dvouch patákách10 prodáváš. Ale počké, sakramente kakrmenské, pošlo ti podrohé hrobé h.... jak ta má čepice, a ne kašo. A se te hospodář, dež te sobě ani harcho papíro ani hengosta11 ani teho daremného posepátka12 nekópíš – a se všeckém se na mě spoléháš, abech já jenom decke posélal a dával. Copak te meslíš, kakramentské kloko, že mě peníze z řeti tečó – alebo že mně je naša stará kobela sere? Ó, na mó hřišnó došo, chlape! nečeké mě tam za sebó, ani mě dom nechoď – sece tě tak zmalojo, že se ani čertovi na podešve hodit nebodeš.
Ach, dočkám já sobě z tebe pěkného čerta: meslím, že te se v té štodyrni ani teho špatného ševcovstva nenahočíš – ne tak falářství. Ó, te nešťastné falářo! Bode on z tebe meslím falář, jak z mé chalope Jerozalem alebo Holomoc. Matka decke hádá na seto (Sieb)13 a divnéch pověr potřeboje, abe mohla vědet, co z tebe bode, a nikdá nic neohodne než to, že z tebe bode chlapisko škaredé a roztrhané v haleně s cepem. Tak teda máme pěknó čekanó,14 jak se to vpravdě vejevi.
To ti teda posledně na roko dávám: varoj se všeckého zlého a také světské marnosti se varoj. Šak já tě rozkoše nezapovědám: te sobě možeš, kde chceš, zazpívat svató (píseň ), ale jenom poticho, aby tě žáden neslešel – a do šenko k mozice také možeš jiť a poseděť, ale jen peněz nehotracovať – a dež se napiješ, tak di dom, abe tě žádné neviděl, lebo víš, že peněz škoda – že je jich málo.
Také tě napoměnám, abes te Verone Hrobařové do čerta nechal – deť víš, že je h.... po mrše staré, nebo ona jak chlapa zdaleka změrčí, tak zasmradí celo dědino prkem jak stará koza. Přetom tě také pozdravojó matka a přátelé15 a celá rodina – a Páno Boho tě poročím – a chove se mě po pansko: málo jez a potenko vekliď.16 A přendi na hody s tvém patrem profozórem. A dej ti Pán Boh dobro noc, jak sloši a patři. Amen.
Dáno v Rataji17 dne 20. srpna roko letošního.
To tě zkazojo jakožto tvoj milé tatik
Jora Plondrovské až do smrti.
1 Ocáskový kožich neměl „zapínání“, a oblékal se proto přes hlavu, na prsou míval často našité červené srdíčko, lemován byl liščinou a vpředu i vzadu míval liščí ocas. Pro všední nošení byl ocáskový kožich lemován pouze bílou beránčinou a vpředu i vzadu visel obyčejný ocásek z beránčí kůže – kožich byl sešit ze dvou ovčích kůží. Když někdo nositeli kožichu uřízl zadní ocásek, byl pokutován třemi zlatými, ale když se mu podařilo mimo vědomí nositele kožichu uříznout přední ocásek, pokutu nebyl povinen platit a nešťastný nositel kožichu byl pro to vysmíván a hanoben.
2 Zlobivý.
3 Kmotříček.
* Byl tehdáž obyčej, že studenti nosívali kordy
4 Voják v hodnosti desátníka, z něm. Korporal.
5 Zatrolený podvodníku.
6 Špičák, tj. kord.
7 Klacku, kolohnáte.
8 Pátera profesora gymnázia či univerzity Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci.
** Instrukzion geben.
8 Plundry – kratší pytlovité kalhoty původem z Flander (jinak Vlámska, nyní severní část Belgie).
9 5,8 litru krupice.
10 Po dvou pěťácích (deseti krejcarech).
11 Ani arch papíru ani inkoust.
12 Posýpátkem (jemným pískem nebo pilinami) se vysušoval inkoust během psaní.
13 „Jak čarovala babička Graeiková sítkem. V Petrovicích (u Hořic) žila osmdesátiletá babička Graeiková, vdova opuštěná, jako penzistka harrachovského dvora. Lidé k ní chodívali na radu, když jim někdo onemocněl, když se jim něco ztratilo. Stírala mze (souchotiny, úbytě), zažehnávala ústřele, pomáhala léčivými bylinami. Předměty ztracené a věci budoucí hledala a zkoumala hádáním se sítkem. Jednou byla všude jedna řeč, že bude konec světa. Čekali kometu. Babička, že tomu neuvěří, dokud se nepřesvědčí. Zašla do sousedství k šafáři ze dvora. Přinesla si síto a Nebeklíč (modlitby). Šafáře poslali do hospody, aby šel na mariáš; malého synka poslali spát. Babička dala na stůl síto, do něj švabachový Nebeklíč a do krajů zapíchla nůžky. Nad vším rozhodila štipec soli a něco říkala. Vyšla ven, snad aby viděla znamení na nebi a stále něco říkala. Když se vrátila, dokončila tajemné říkání. Uchopila nůžky na prsty a síto se otočilo, až padlo na zem. Babička zvedla síto a nahlédla do Nebeklíče. Úsměv jí zazářil na tváři. Dlouho něco potom s hospodyní šuškaly a opisovaly z Nebeklíče. Chlapec to na posteli všechno pozoroval. Vyšlo, že konec světa nebude a navlas se to vyplnilo.“ Cit. podle D. Filipa, Čáry a kouzla z Královéhradecka, Český lid XXIV, 1924, s. 65.
14 Očekávání.
15 Příbuzní.
16 Vyměšuj.
17 Nyní Rataje, část obce Těšetice ležící 9 km západně od Olomouce.
Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky
- 0 Komentář(e)
Pro komentování musíte být přihlášeni.Přihlaste/zaregistrujte se
