Blog

Jak připomněl prof. Jiří Fiala ve svém blogu Záhada právnického žezla, byly v roce 1870 čtyři žezla a rektorský řetěz pocházející z majetku zrušené olomoucké C. k. Františkovy univerzity zapůjčeny Leopoldo-Františkově univerzitě v Innsbrucku. Prof. J. Fiala také uvedl, že se snahy o navrácení těchto univerzitních insignií po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 nesetkaly s úspěchem. Připomeňme proto podrobněji tyto neúspěšné snahy usilující o návrat olomouckých univerzitních insignií do vlastnictví československého státu.

Již v roce 1919 se této záležitosti ujalo Ministerstvo školství a národní osvěty Republiky československé – státní školský orgán hodlal totiž využít jednotlivých článků saintgermainské mírové smlouvy o majetkové rozluce mezi ČSR a Rakouskem. Ve sporu, jenž se protáhl až do roku 1923, nedokázala československá strana vyvrátit argumenty rakouských vládních činitelů, že inkriminované univerzitní insignie jsou rakouským státním majetkem, tudíž podle příslušných ustanovení saintgermainské smlouvy připadají majetkoprávně státu, na jehož území se v den rozpadu mocnářství nalézaly – tedy Rakousku. Zdá se, že československá strana opomněla argumentovat stanoviskem Moravského zemského výboru z roku 1870, které vázalo zapůjčení olomouckých univerzitních insignií do Innsbrucku na podmínku, že insignie budou vráceny, bude-li na Moravě zřízena univerzita – tato podmínka se naplnila vznikem Masarykovy univerzity Brno v roce 1919.

Někdy na přelomu let 1945–1946 požádal děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno prof. MUDr. Josef Podlaha Ministerstvo zahraničních věcí ČSR, aby diplomatickou cestou projednalo vrácení insignie olomoucké lékařské fakulty (sic! – v Olomouci byla lékařská fakulta zřízena teprve se vznikem Univerzity Palackého 21. února 1946), která se podle mínění děkana J. Podlahy nacházela od roku 1874 (sic! – ve skutečnosti od roku 1870) v Innsbrucku.

Ministerstvo zahraničních věcí ČSR řešilo tuto žádost s francouzskou okupační správou, do jejíž působnosti spadalo město Innsbruck, prostřednictvím československé ambasády v Rakousku. Na sklonku roku 1946 obdržel děkan J. Podlaha z Ministerstva zahraničních věcí ČSR následující vyjádření:

Dle sdělení velitelství okupační armády v Rakousku jediná insignie z postříbřeného kovu byla prý v roce 1874 darována rakouským císařem univerzitě v Innsbrucku, kde se doposud nachází. Nebylo možné zjistit, jedná-li se o předmět, který kdysi patřil lékařské fakultě v Olomouci. I v tom případě, kdyby se jednalo o bývalý majetek lékařské fakulty v Olomouci, nespadal by tento předmět do kategorie „hodnot, které byly po čas této války uloupeny“, a proto francouzské okupační vrchnosti nemohly by jej zabaviti a vydati československé vládě. Z tohoto stavu je nutno, aby československá vláda se svou žádostí obrátila se přímo na vládu rakouskou.

Ministerstvo zahraničních věcí ČSR ještě podotklo, že případné další jednání mezi československou a rakouskou stranou je nutno vést z titulu reparačního – tj. zahrnout celou záležitost do „balíku“ celkových náhrad škod způsobených válkou Československu jako vítěznému státu.

Opětovná snaha o vrácení olomouckých univerzitních insignií byla z československé strany (tj. ze strany Masarykovy univerzity Brno) připravena velmi nedokonale. Iniciátor záměru – děkan brněnské lékařské fakulty J. Podlaha – netušil, které olomoucké univerzitní insignie se v Innsbrucku nalézají, a mýlil se i v datu získání těchto insignií innsbruckou univerzitou. S největší pravděpodobností nebyla také Podlahova iniciativa koordinována s olomouckými úředními činiteli. Innsbrucká univerzita se zachovala jako klasický „mrtvý brouk“ – z pochopitelných důvodů se nesnažila celou kauzu francouzské okupační správě náležitě objasnit a nepřiznala ani držení čtyř žezel a rektorského řetězu zrušené C. k. Františkovy univerzity v Olomouci.

Popsaná iniciativa brněnské Masarykovy univerzity je však nesporně jedním z mnoha konkrétních důkazů nezastupitelné role této „starší mladší sestry“ olomoucké alma mater při jejím obnovení v roce 1946.

Pavel Urbášek
ředitel Archivu Univerzity Palackého