Blog

Ve svém posledním blogu Mens sana in corpore sano (tj. Ve zdravém těle zdravý duch) jsem citoval shodně nazvanou píseň Jiřího Voskovce a Jana Wericha z jejich první divadelní hry Vest Pocket Revue (Revue z kapsičky u vesty), prvně uvedené na scéně pražského Osvobozeného divadla 19. dubna 1927. Zabrousil jsem v tomto blogu do hájemství historie sportu, a poněvadž se mi v něm docela zalíbilo, dovolím si pokračovat, a to opět pod titulem‑citátem z uvedené písně. Můžeme předpokládat, že se historie sportu přednáší na fakultách tělesné výchovy, sportu či tělesné kultury, a vskutku tomu tak je, jak mj. dokládá graficky docela pěkně vyvedená stránka Dějiny sportu | Přehled světových dějin sportu katedry společenských věd a managementu sportu Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity (http://www.fsps.muni.cz/impact/dejiny-sportu/). Mgr. Milena Strachová, Ph.D., a prof. PhDr. Ján Grexa, PhD., tu objasňují, že úlohou dějin sportu „je vědecky vysvětlit vznik a vývoj sportu, jeho organizačních forem, prostředků a metod ve spojení s celkovými podmínkami života společnosti“. Vůči jejich periodizaci evropské historie by se dalo leccos namítat: např. počátek novověku datují rokem 1500, nikoli obvyklým symbolickým rokem 1492, tedy první výpravou Kryštofa Kolumba k americkému kontinentu, a konec novověku rokem 1870, tj. rokem Pařížské komuny a prusko-francouzské války – obvykle se za konec novověku pokládá závěr 18., popř. 19. století, nebo se za novověk označuje i naše současnost. Závažnějším nedostatkem této „e-learningové pomůcky“ je však zamlčení epochy baroka – Strachová a Grexa provedli „skok daleký“ od humanismu rovnou k osvícenství (to mi připomíná onoho středoškolského profesora biologie, jemuž ředitel školy neudělil finanční odměnu, a biolog nato prohlásil: „Taky dobře – zamlčím hlodavce!“). Že by se za baroka „nesportovalo“, to ani zdání, ostatně dramatický pohyb je základním znakem barokního uměleckého stylu. Zanikly sice rytířské turnaje (zejména pod dojmem smrtelného zranění francouzského krále Jindřicha II. během turnaje 1. července 1559), přibývá ale jízdáren, míčoven a šermíren, budovaných již v renesanci.

Právě šerm se v baroku s nástupem lehkých chladných zbraní – nejprve rapírů, poté kordů, tulichů, fleretů či šavlí – stal bojovou disciplínou nejvíce pěstovanou, také s ohledem na nezbytnost sebeobrany při loupežných přepadeních a hájení šlechtické cti v duelech, panovníky ovšem zakazovaných a stíhaných. Oblíbili si ho zvláště vysokoškolští studenti, jak mj. dokládají dobová vyobrazení této společenské vrstvy i náplň činnosti dávných studentských sdružení a spolků (zejm. německých buršenšaftů).

Na olomoucké jezuitské univerzitě se studentům poskytovala zpravidla jednou týdně odpolední či celodenní „recreatio“, zotavená, v rektorských diariích se však nepíše, co bylo její náplní. Víme jen, že profesoři i studenti měli v oblibě „lusus pyramidae“, doslova „hra pyramidy“, což byl patrně nějaký předchůdce dnešního kulečníku. Situace se v Olomouci změnila se vznikem moravské stavovské akademie – šlechtické vysoké školy, na niž mohli být přijímáni, stačilo-li místo, i synové městské honorace, tzn. svobodných povolání, úředníků, bohatších měšťanů apod., později i příslušníci nižších společenských kruhů. Stalo se tak reskriptem císaře Karla VI. ze dne 26. března 1725; po vystavění budovy stavovské akademie (dodnes dochované, Křížkovského ul. 5) a jízdárny (v místech jižní části pozdější Tereziánské zbrojnice) započala dne 1. května 1727 na akademii výuka. Vyučovalo se právům, živým jazykům (francouzštině, od roku 1815 italštině, od roku 1831 češtině), ženijnímu (tj. vojenskému) stavitelství, všeobecnému zemědělství, od roku 1824 i přírodním vědám, jízdě na koni, šermu a tanci. Dne 19. července 1756 byla jízdárna akademii odebrána pro vojenské účely (byla zde zřízena vojenská pekárna a poté zbrojnice), nová jízdárna byla nato vybudována na Bělidlech (nyní Studentská ul. 576) – dochovala se dodnes, jejích prostor využívá prodejna použitého nábytku Archa). Po přeložení již státní univerzity z Olomouce do Brna v roce 1778 a s jejím návratem do Olomouce v roce 1785 potkal týž osud stavovskou akademii, roku 1787 však byla olomoucká stavovská akademie sloučena s vídeňskou stavovskou akademií – Theresianem, čímž zanikla. Obnovena byla 29. dubna 1791 v adaptovaném domě na Bělidlech (Sokolská ul. 21), roku 1847 byla opět přeložena do Brna, a stala se tak předchůdkyní nynějšího Vysokého učení technického v Brně.

Vraťme se ale k šermu, jemuž se na olomoucké stavovské akademii vyučovalo čtyřikrát týdně po jedné hodině. Prvním učitelem šermu se v roce 1727 stal Francouz jménem François de Livry – zdá se, že mu šel tělesný pohyb k duhu, neboť vyučoval této disciplíně až do své smrti v roce 1764, tedy sedmatřicet let. Jeho nástupcem se stal Lactantius de Serra, podle příjmení patrně Španěl či Portugalec, s tím, že bude navíc vyučovat čtyři hochy zdarma. Koncem roku 1767 náležel k jeho žákům jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart, neboť Wolfgangova sestra Nannerl vzpomíná, že Wolfíčka, když se uzdravil bez větších následků z onemocnění neštovicemi, učil šermu „olomoucký šermířský mistr“ (pokud ovšem nepůsobil tou dobou v Olomouci též nějaký privátní učitel šermu). Od roku 1791 je jako učitel šermu na olomoucké stavovské akademii uváděn G. Därpain, nato – v letech 1806 až 1831, tedy po pětadvacet let – se v seznamech přednášek objevuje v této funkci rytíř J. Curtieux (tzn. opět Francouz). Po zbývajících patnáct let vyučoval šermu na akademii Nicolaus Faraclo (podle příjmení zřejmě Ital), jenž míval šest až deset žáků, většinou studentů Františkovy univerzity, a projevoval se jako snaživý a obratný učitel. V roce 1840 Faraclo sepsal a stavům věnoval svoje rukopisné dílo Anleitung zur gründlichen Erlernung der Stossfechtkunst mit einem Anhange über das Hiebfechten – Mit 2 Übersichts-Tabellen, und 55 bildlichen Darstellungen für beide Fechtarten (Uvedení k důkladnému zvládnutí bodu v šermířském umění s přílohou o seku v šermu – Se dvěma přehlednými tabulemi a 55 obrazových znázornění pro oba druhy šermu) o 254 stranách, datované v Brně roku 1840 a uchovávané dnes v trezoru Vědecké knihovny v Olomouci; teoretické úsilí „veřejného učitele šermu“ stavové odměnili částkou 200 zlatých (pro srovnání: roční plat profesora filozofie Františkovy univerzity činil tehdy 1 000 zlatých, roku 1843 byla cena domu č. 27 na Horním náměstí v Olomouci odhadnuta na 32 tisíc zlatých). Ve čtyřicátých letech Faraclo těžce onemocněl, a třebaže se léčil v Luhačovicích, nezbavil se trvalého následku choroby, pro učitele zvláště nepříjemného, totiž vadné výslovnosti; moravští stavové proto Faracla roku 1846 poslali do penze, a to s plným platem (!).

Pod dojmem Faraclova spisu o bodech a secích v šermu (tzn. o šermu kordem či fleretem a o šermu šavlí) jsem zapátral, zda na Fakultě tělesné kultury UP v Olomouci vznikají diplomové práce tomuto sportu věnované. Vskutku se tak děje: s vročením 2013 je na internetu dostupná magisterská diplomová práce Lucie Špatenkové Strategie zvládání stresu ve vybrané sportovní disciplíně – šerm kordem (http://theses.cz/id/c1i6q2/DIPLOMOVA_PRACE-patenkov.pdf) a bakalářská diplomová práce Petra Lindušky Fenomén šerm (theses.cz/id/1qutyu/).

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky