Blog

V starém Římu
si léčili rýmu.
Jak?
Cvičili půl hodiny!
Zato měli těla
z bronzu jako děla
u šlechty, ba i spodiny.
 
Oni totiž znali:
Plavat, běhat,
boxovat a šplhat,
cvičit, střílet,
bruslit a šermovat
šavlí, kordem, dýkou,
pak mohli s pýchou
si na těla ukázat.
 
[…]
 
Ať jste z města, z nížin, z hor, tu
holdujte jen všude sportu,
korporací je dnes přebytek.
O takových věcech se vůbec netlachá,
do Vysokoškolského sportu vás rád přijme pan profesor Smotlacha,
proti sportu je jen dobytek.
 
A proto již zítřkem počínajíce, musíte začít:
Plavat, běhat,
boxovat a šplhat,
cvičit, střílet,
bruslit a šermovat
šavlí, kordem, dýkou,
pak možno s pýchou 
si na těla ukázat.

Pro nedostatek místa tu citujeme jen první a poslední sloku ze čtyř slok a první a poslední refrén ze čtyř obměňovaných refrénů vůbec první písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nazvané Mens sana in corpore sano, tj. ve Zdravém těle zdravý duch. Dotyčná píseň zazněla před oponou z úst bratří Publia Ruky a Sempronia Housky, ztvárněných V+W, jako druhý obraz první hry Osvobozeného divadla Vest Pocket Revue, tj. Revue z kapsičky u vesty, jejíž premiéra se uskutečnila 19. dubna 1927. Publius Ruka a Sempronius Houska „jsou clowni celé revue. Přestože oba jsou přesvědčeni o své genialitě, jejich blbost je bezmezná. Je tak veliká, že místy hraničí s vtipností.“ Zpívali na melodii foxtrotu Any Ice, please, Lady (Nějaký led či Nějakou zmrzlinu nebo také Nějaké brilianty prosím, paní), o němž se mi nepodařilo zjistit nic bližšího – spolupráci s Jaroslavem Ježkem, kmenovým skladatelem Osvobozeného divadla, navázali V+W až v následujícím roce.

V citovaném písňovém textu se objevuje jméno profesora Smotlachy, zakladatele tělovýchovné organizace Vysokoškolský sport, jakožto vzácný doklad sportovních aktivit na prvorepublikových pražských vysokých školách. Jedná se o Františka Smotlachu (1884–1956), známého více jako mykologa, jenž ve svém životním díle Atlas hub jedlých a nejedlých (1947) uvádí, že osobně vyzkoušel konzumaci 1 700 druhů hub (přesto se dožil 72 let). Řadu druhů hub považovaných do té doby za jedovaté Smotlacha „osvobodil“, tzn. přeřadil je k jedlým houbám, a současně varoval před houbami smrtelně jedovatými. O tehdejší chabé úrovni mykologických znalostí svědčí případ z roku 1946, kdy učitelka, řídící se školní pomůckou údajně zobrazujících sedm nejnebezpečnějších hub v Československu (na níž jen dvě houby byly skutečně jedovaté: hřib satan a muchomůrka červená, ze smrtelně jedovatých hub nebyla na tablu vyobrazena žádná), usmrtila pokrmem připraveným z muchomůrky zelené šest lidí. Pro srovnání: v roce 2010 zemřeli v ČR tři lidé na otravu houbami, v letech 2011 a 2012 nezemřel nikdo.

S nemenším zápalem jako mykologii se František Smotlacha věnoval organizaci akademických sportovních aktivit. Navázal na činnost Antonína Krištofa (1882–1910), když v roce 1910 nastoupil na Krištofovo místo „učitele sportovních her při české univerzitě v Praze“. V roce 1911 obhájil Smotlacha disertační práci z mykologie, složil rigorózní zkoušky ze zoologie, botaniky a filozofie, a získal tak titul doktora filozofie. Roku 1924 byl PhDr. František Smotlacha pověřen Ministerstvem školství a národní osvěty ČSR řízením Ústavu pro tělocvik a sport (tělesné výchovy) posluchačstva Karlovy Univerzity. Na počátku 30. let 20. století završil Smotlacha budování mohutné organizace Vysokoškolského sportu se sítí oddílů expandující i mimo Prahu. Dne 27. listopadu 1927 podal profesorskému sboru Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy žádost, aby mu byla udělena „venia legendi et docenti z oboru Nauky o tělesných cvičeních – o hře, sportu a tělocviku“. Příslušná komise ustavená k posouzení Smotlachovy žádosti však v lednu 1928 Smotlachou předložený habilitační spis Záliby člověka ve stoupání, šplhu, visu – Jejich vývoj a význam neuznala za dostačující a vrátila ho autorovi k přepracování. PhDr. František Smotlacha svůj habilitační spis do února 1930 doplnil a znovu komisi předložil, tentokrát pod názvem Biologické základy záliby člověka ve šplhu a visu. Komise nato ocenila Smotlachovy zásluhy o vybudování „tělesné výchovy vysokoškolského studentstva“, přihlédla ke skutečnosti, že řízení Ústavu pro tělovýchovu a sport natolik habilitanta zatěžuje, „že k vědecké práci vyžadující času a klidu“ mu „nezbývalo nikdy mnoho času a klidu“, doporučila, „aby jeho žádosti za venia legendi bylo vyhověno“, a navrhla, aby habilitace „byla udělena […] z metodiky a systematiky tělesné výchovy“. Dne 5. června 1930 proslovil PhDr. František Smotlacha habilitační přednášku před profesorským sborem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, jež byla „s uspokojením vyslechnuta“, a shromáždění profesoři jednomyslně rozhodli, aby PhDr. Františku Smotlachovi byla udělena habilitace v oboru navrženém komisí. Tak se PhDr. František Smotlacha stal prvním docentem tělesné výchovy v Československu.

Neznamená to však, že by se před Krištofem a Smotlachou na pražské akademické půdě tělocvik nepěstoval, dělo se to ale hlavně ve studentských spolcích. Němečtí studenti se od roku 1815 sdružovali v tzv. buršenšaftech, do 60. let 19. století zakazovaných spolcích horujících pro sjednocení Němců v jedné říši a pěstujících tzv. menzury (soubojové rituály s ostrými chladnými zbraněmi, zpravidla rapíry; název pochází z lat. výrazu mensura – odměřená vzdálenost, duelanti totiž museli během souboje udržovat mezi sebou stanovený odstup). V roce 1862 byly v Praze založeny nacionálně segregované tělocvičné spolky – Německý turnerský spolek v Praze (Deutscher Turnverein – DTV) a Tělocvičná jednota pražská (Sokol); zemský učitel tělocviku Jan Malypetr vyučoval tělesné výchově na Staroměstském gymnáziu a Českém reálném gymnáziu, působil rovněž na Karlo‑Ferdinandově univerzitě.

Tou dobou (postupně do roku 1860) přišla Olomouc o svou Františkovu univerzitu. První zprávy o olomouckém akademickém sportu jsou však daleko starší – o nich příště.

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky