Blog

V poslední době se množí hlasy, že se český systém terciárního vzdělávání sociálně uzavírá. Pokud jsou tyto názory dostatečně relevantní, pak terciární vzdělávání v České republice ztrácí jednu ze svých elementárních funkcí – totiž funkci sociálně mobilitní.

Na počátku šedesátých let minulého století se stabilizoval procentuální poměr mezi vysokoškolskými studenty s dělnickým a rolnickým původem na jedné straně a studenty z ostatních sociálních skupin na straně druhé (40 a 60 procent). Toto sociální rozvrstvení studentů vysokých škol se v zásadě nezměnilo až do roku 1989. A to bez ohledu na úsilí mocenského centra podstatně zvýšit počet studujících vysokých škol cestou pozitivní sociální selekce směřované vůči potomkům z dělnických a rolnických rodin.

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let počet vysokoškolských studentů z rozhodnutí „strany a vlády“ klesal. Edukační metou reálného socialismu se stalo střední odborné vzdělání včetně absolutoria učňovských oborů „povýšených“ do ranku sekundárního vzdělávání školskou reformou z roku 1976. „Těžká“ struktura československé ekonomiky totiž vyžadovala zejména kvalifikovanou dělnickou pracovní sílu. Babyboom z období tzv. normalizace (1969–1989) současně nutně alokoval finanční zdroje do prostředí předškolních zařízení a primárního školství.

Kvantitativní omezení terciárního vzdělávání v letech tzv. normalizace vyvolalo permanentní a postupně rostoucí poptávkový převis po vysokoškolském vzdělání. A právě tato skutečnost zvýhodňovala v přístupu k terciárnímu vzdělání potomky ze vzdělanějších skupin obyvatelstva zastoupených v sociálních skupinách s převahou nemanuálních profesí. Rodiny s vyšší vzdělanostní úrovní (a adekvátním profesním a sociálním zařazením) využívaly tak v deficitním systému distribuce terciárního vzdělávání svůj sociální a politický kapitál (včetně dobově chápané korupce a klientelismu) k dosažení kýženého vzdělání svých ratolestí – tedy ke své sociální reprodukci.

Pokud dochází k sociální exkluzi v prostředí dnešního masizovaného terciárního vzdělávání, pak je toto sociální vyloučení obzvlášť výrazným společenským problémem. V tomto ohledu se jeví jako nanejvýš pozoruhodné volání zaměstnavatelů a některých politických stran po větší podpoře učňovského školství. Samozřejmě – trh práce se dynamicky proměňuje a školský systém nedokáže „ze dne na den“ reagovat na momentálně aktuální potřeby trhu práce. Ale přesto – opravdu již přestává platit, že vyšší vzdělání současně přináší větší šance na získání pracovního místa? Odpovím na tuto otázku čísly ze statistiky nezaměstnanosti v Moravskoslezském kraji, kterou před časem publikoval Ondřej Šteffl (ředitel společnosti Scio). Mezi nezaměstnanými v tomto nanejvýš problémovém regionu je pouze 5 procent osob s vysokoškolským vzdělání; zato 17 procent nezaměstnaných disponuje středním odborným vzděláním bez maturity (absolventi učebních oborů).

Pavel Urbášek
ředitel Archivu Univerzity Palackého