Blog

Omluva kolegovi Stokláskovi

Omluva

V poslední větě svého blogu o „Páleších“ na našich univerzitách jsem postupoval ukvapeně a spěchám proto s omluvou. Ozval se mi totiž onen student, který psal zprávu o Pálešově kurzu, a vyjádřil rozčarování nad tím, že jsem jeho text považoval za „nadšenecký“. Jako student žurnalistiky se prý snažil být ve zpravodajské sekci Žurnálu maximálně objektivní a vyvážený, a domníval se, že to je z textu zřejmé a že si soudný člověk udělá názor sám. Když jsem si na základě jeho připomínky článek znovu přečetl, rád ze svého podezření slevím. Snad se mohu přiznat k tomu, že mě zmátl název článku, který je podle mého názoru poněkud nešťastný. Rovněž v zájmu objektivity mohl uvést i negativní ohlas na Pálešovo vystoupení, protože pozitivní citace jednoho z účastníků je v tom případě zavádějící. Studentovi Stokláskovi se nicméně rád omlouvám a naopak chválím jeho snahu o korektnost. To se u budoucího novináře bude hodit. Potěšilo mě navíc, že ve své replice na můj blog vyjádřil se vším, kromě oné poslední věty, souhlas. A tak ho spolu s prosbou o omluvu s velkou úlevou rád zařadím mezi ty, kteří se nenechají zmást bláboly a nemají rozmazané vidění světa. Dost to zmírňuje můj pesimismus. Zatím je snad hráz proti Pálešům docela pevná.

Ivan Blecha

Kdo mluví za katedru sociologie?

Dovoluji si pochybovat, zda profesor Blecha katedru sociologie nezneužívá, když mluví v jejím jménu. Za prvé, není pravda, že nevěděli, co jsem zač. Předem dostali kompletní znění mého konferenčního příspěvku a považovali ho za zajímavý a relevantní, ne okrajový, k témě konference, jíž byla "spiritualita ve vzdélávání". Za druhé, s Dr. Veselským jsme komunikovali přátelsky a on sám navrhl jenodrázovou spolupráci, abych přijel a přednášel. Pokud tedy Veselský (po intervenci Blechy) zjistil, že v mé práci je něco nevědeckého, za čož je potřeba vyloučit mě z univerzity - rád bych to slyšel z jeho vlastních úst, co to je! Pokud ne, považuji to jen za další Blechův podvrh.

Reakce Emila Páleše

Přes monoho slov, pan profesor Blecha zapomněl říct, co je (podle něj) na mé práci tak špatné. Ve starověku se věřilo v cykličnost dějin. Satisticky testuji nauku o kulturních cyklech, jíž se po tisícitletí na Západě věřilo. Desítky akademických prací z různých oborů dějin potvrdily, že tyto rytmy jsou v mnohém reálné. Babylóňané si je vysvětlovali vlivem andělů. Současní chronobiologové se domnívají, že může jít o nějaký periodický kosmofyzikální faktor. Rozhovory s psychology se zase přiklánějí k vysvětlením pomocí hlubinné psychologie archetypů a pod. Můžu za to, že se ty rytmy v dějinách nacházejí? Co je na tom zlého?

To já mám starosti o budoucnost vědy, o ztrátu kritérií racionálních i morálních. Jak může někdo tak prolhaný být vedoucím katedry filosofie? Blecha píše, jakoby angelologie byla moje teorie, a ne teorie starých Babylóňanů; spolu se skeptiky ze Sisyfa mi opakovaně falešně podsouvá tvrzení, že rytmy v dějinách dokazují existenci něčeho nadpřirozeného (za tohle podsunuté tvrzení jem dostal i bludný balvan). Mluví, jakobych historiometrii a její výsledky (že vliv Hegelův byl zhruba dvojnásobný v porovnání s Nietzschem) vymyslel já a ne lidé jako Charles Murray, Dean Simonton, abych jmenoval jen ty současné a nejznámější.

Ano, i Filozofický slovník, který sestavili Horyna, Blecha a další na Olomoucké univerzitě, jednoznačne potvrdil časové rozložení filosofů, v souladu s mou (či babylonskou) hypotézou, stejně jako i všechny ostatní filozofické slovníky na světě. Jde o velice výraznou korelaci, pro celé dějiny a různé civilizace. Pan profesor se nad tímto faktem rozčiluje, ale nedokáže ho změnit. Z naší diskuse odcházel jako „spráskaný pes“, když i studenti pochopili, že používá dvojaký metr: obecně uznávané statistické metody, které i on sám uznává, když se mu to hodí, neuznává v mém případě, kde se mu to nehodí.

Odpověď kolegovi Lobotkovi

Pane kolego,

pokusím se zareagovat na Vaše otázky a poznámky, ačkoli – přiznám se – na takové debaty nemám čas. Potřeboval bych dělat něco užitečnějšího. Mnohé z toho, na co se ptáte, jsem ostatně vyjevil i v úmorné diskusi s dr. Pálešem na jeho webových stránkách a o mnoho víc k celému problému říci neumím.

Ale budiž.

Zkusím svou reakci rozdělit do tří oblastí.

1. Není mi dost jasné, co chápete přesně pod pojmem „světonázor“ a jak mám rozumět tomu, že já také nějaký světonázor určitě mám a že bych se k němu měl přihlásit. Tento pojem kdysi používali komunisté, takže k němu mám bytostný odpor. Myslíte-li tím nějaký soubor (víceméně vyřčených, ale možná z větší části nevyřčených) přesvědčení o povaze světa, pak žádný takový světonázor nemám a nevím, proč bych ho nutně měl mít.

Domnívám se nicméně z diskusí s Pálešem, že zřejmě i Vy rámcově dělíte světové názory na nějaké ty materiální, přízemní a moderní vědou propagované, a pak na ty vznešenější, spirituální, duchovní, k nimž nás přivádějí alternativy, jimž zřejmě Páleš i Vy tak obětavě pomáháte na svět. Takové dělení mi připadá absurdní a ostatně stojí i na nepochopení toho, co je to věda a vědecké poznání (k čemuž se vyjádřím ještě níže). Chcete-li, pro mě je důležitý způsob, jak poznáváme svět, a nikoli jeho vlastní povaha: tu na základě vědeckého poznání rád přijmu za svou, ať už v ní bude vládnout matérie nebo duch. Je trochu legrační si myslet, že když zkoumám „hmotu“, že jsem přízemní, zatímco když zkoumám (a uznávám nebo předpokládám) v přírodě či kosmu „ducha“, jsem nepřízemní a že je to to, k čemu bychom se měli povznášet. Spirituálno, chcete-li, vidím v práci vědy: v nasazení kritického, skeptického myšlení a v dobrodružném objevování neznámého. Namáhavý a kritický vědecký popis je spirituální právě v této své povaze, takže pro mě může být velmi „duchovní“ činností i práce geologa nebo astrofyzika, ačkoli se zabývají „hmotou“. Zeptejte se astrofyziků, jak „povznášející“ a dechberoucí je zkoumání byť neživého kosmu: že mají za objekt tupou matérii je úplně vedlejší. Buďte skutečným vědcem a budete velmi spirituální.

2. Je ovšem otázka, co míníte vědou. Pokusím se předvést své pojetí. Myslím totiž, že v moderní diskusi o tom, co je věda, je mnoho zmatků.

Věda má svá témata (ta určují i specializaci věd) a metody k jejich zkoumání (třeba astrofyzik mák dispozici hlavně pozorování, třeba pomocí dalekohledů). Jak vidět, kdybychom zůstali u tohoto rozlišení (a to se často děje), pak by vědou mohla být i astrologie, protože „pozoruje hvězdy“ a má tedy téma i metody shodné s astrofyzikou. Ale vědec si o svých pozorováních dělá záznamy, aby je buď on, nebo někdo po něm mohl opakovat a srovnat s těmi předchozími – a teprve z této činnosti, nikoli jen tak z nějakého pozorování nebo kreslení grafů, vzniká relativně spolehlivý poznatek. Tyhle činnosti (testování, kritické posuzování, předstupování před ostatní vědeckou veřejnost s intersubjektivně nahlédnutelnými a vykazatelným důkazy, logicky konzistentní vyjádření hypotéz a závěrů) nazývám předběžně „zásady“ vědecké práce – a teprve ty odlišují práci vědce od pavědců a blouznivců. Astrolog nemá aparát takového testování, stejně tak ho nemají různí léčitelé. A když se tu a tam obvyklému testování podrobí, selžou. Ve volbě témat či metod může být úplná svoboda: ale zásady se ve vědě dodržovat musí, a to striktně. Když odmítnete užívat nějakou metodu, nepřestáváte být přece ještě vědcem, ale když odmítnete nějakou ze zásad (třeba potřebu věrohodně a důkazně testovat své závěry), pak vědcem být nemůžete. V tomto ohledu je právě absurdní mluvit o „alternativní vědě“. K čemu by měla být alternativou: k tématům, k metodám? To se vlamuje do otevřených dveří, protože alternativy v těchto oblastech hledá přece sama normální věda, jinak by nezaznamenala tak obří úspěchy (třeba zrovna v lékařství za poslední roky – a právě zde se nejčastěji mluví o „alternativní medicíně“). Pokud by ale sousloví „alternativní věda“ mělo naznačovat, že tou alternativou je neochota respektovat „zásady“ vědecké práce, tak to právě nejde! Tady prostě žádná alternativa není. Alternativní věda je proto vždy pavěda. Kdo tedy nedodržuje nebo nechce dodržovat zásady, může, ba musí být ze společenství vědců vyloučen. Akademická půda slouží nikoli jako ochrana proti novým tématům a metodám, ale proti těm, kteří neumějí dodržovat vědecké zásady. Ono je to v humanitních vědách bohužel mnohem jednodušší, a tak si trošku lajdácky myslíme, že se tu dá leccos prominout. Zeptejte se ale profesorů na biochemii, zda mohou prominout třeba nutné testování nových sloučenin nebo léků dřív, než se použijí, nebo statiků na stavebních fakultách, zda mohou slevit testování v případě, kdy je potřeba doložit nosnost nějaké konstrukce a provést zátěžové testy. Je také směšné si myslet, že právě tato přísnost a striktnost vědy v oblasti zásad je projevem dogmatismu!!! Je naopak projevem nejvyšší starostlivosti, pokory a skepse: je třeba stokrát, tisíckrát prověřit, propočítat, přezkoušet, protože se můžeme mýlit, něco nám mohlo uniknout atp. Dogmatiky jsou tedy paradoxně alternativci: aniž by důkladně prověřili svá tvrzení a vystavili je obecně uznávanému testování, vyhlašují své teorie za potvrzené, účinné a fungující. Na čí straně je větší namyšlenost a nabubřelost? O skutečné vědě tedy nemá smysl prohlašovat, že je materiální nebo přízemní nebo že je dogmatická: je prostě přísná, co se týče zásad, a to z úcty k realitě, kterou zkoumá.

Ale to také znamená, že věda je dřina: což právě většinou různí „alternativci“ nechtějí akceptovat. Jejich tužba po něčem jiném je zpravidla pouze skrytou neochotou, podstupovat onu nevábnou, drsnou, ale v konečných důsledcích nádhernou dřinu.

A ještě něco: v tomto ohledu může být vědou docela dobře filosofie. Právě proto, že věda nestojí (jen) na tématech a metodách, může se filosofie do libosti zabývat čím chce (třeba duchy, bytím, Bohem), ale chtějí-li se filosofové etablovat na univerzitě, zkoušet studenty u zkoušek, udělovat vědecké tituly, musejí s vědou sdílet kritické myšlení, usilovat o logickou konzistenci svých teorií, o intersubjektivní nahlédnutelnost a testovatelnost svých závěrů (třeba v myšlenkových experimentech). I ve filosofii se musí nakládat velmi opatrně s takovými atraktivními pojmy, jako je „duch“, „duše“, „bůh“, „nevědomí“, „kolektivní archetypy“ apod. Mohou to být zajímavé metafory či zkratky, ale průzkum těchto jevů nemůže ve filosofii skončit u nějakého nevyjevitelného přesvědčení, mystického vytržení nebo povzdechu nad hloubkou světa. Přitom ale platí, že žádný skutečný vědec nikdy netvrdil, že o některých jevech světa a lidské existence není možná jiná výpověď, třeba náboženská nebo poetická. My tedy, s dovolením, na naší katedře neučíme žádným světonázorům, dokonce ani moudrosti ne. Na příkladech z dějin filosofie učíme studenty samostatně kriticky myslet, srovnávat alternativy, posuzovat jejich nosnost, hledat kontexty. Jestli z toho vzejde moudrost, nebo dokonce nějaký světonázor, je už soukromou věcí každého studenta a z hlediska našeho úkolu je to irelevantní.

Argumentovat tedy ve vývoji vědy tím, že se vždycky našla spousta vizionářů, kteří ve své době byli nepochopeni – a že by snad takto nepochopeným vizionářem mohl být i pan Páleš, je chybné. Jednotliví vědci nebo skupiny vědců se samozřejmě mohou mýlit a mohou přehlédnout rozumnou alternativu. Ale každou případnou mýlku odstraňuje zase jen uplatnění vědeckých zásad: testování, přepočítávání, kritické posuzování. Uznání Galilea nesouviselo ve své podstatě s nějakým světovým názorem, ale s tím, že jeho teorie posléze prošla testováním. I Einstein do úmoru propočítával matematicky své objevy – ostatně Nobelovy ceny se v této branži udělují až za otestované teorie, nikoli za vize nebo nové světonázory.

3. Tím se dostáváme k Pálešovi. Ať si má za své téma anděly (nebo kosmofyzické faktory), ať si používá různých metod (třeba počítání řádků u jmenných hesel ve slovnících), ale chce-li vyhlašovat závazná tvrzení (třeba o předpovídání budoucnosti), musí dodržovat ony zásady vědecké práce, a to tím spíše, že chce mít právo míchat se do akademických komunit. A v tom právě trvale selhává: například sám ví dopředu, co chce dokázat, a nikdo jiný to zatím nezávisle nepotvrdil, používá vágní a neprůkazná vstupní data, ledabyle a nesystematicky pracuje s jejich zdroji, nemá jasno v tom, co vlastně zkoumá (skutečné výrony inteligence nebo množství ohlasů na ně?) atp. Tyhle chyby lze odhalit už na samém počátku jeho práce jednoduchou kritickou úvahou, které zřejmě pan Páleš není schopen: za takového stavu dat by se nikdo seriózní vůbec do žádných exaktních propočtů nemohl pouštět. Posuďte (ale to už jsem Pálešovi vykládal stokrát): Není prostě možné najít exaktní kritérium k tomu, aby se dalo říci, že projevy hudební kultury ve 4. stol. n. l. potvrdí nebo nepotvrdí vlnu tvořivosti, srovnatelnou třeba s vlnou v hudební kultuře na přelomu 18. a 19. století. Nebo, jak srovnat hudební produkci Řeků v klasických Athénách se symfoniemi Šostakoviče? Jakou máte pro takové srovnání měrnou jednotku? Je větší malíř Giotto, nebo Goya? A o kolik? Lze navíc tyhle údaje získávat nikoli z přímého měření, ale z ohlasů? Je u nás podle počtu ohlasů v našich médiích větší kulturní veličinou Iveta Bartošová, nebo Ivan Kusnjer? Až bude za dvě stě let nějaký Páleš pátrat po vlnách pěvecké tvořivosti, kdo se mu asi spíše dostane do statistik? Na počátku věků máme lékaře Galéna. Ale s jakým konkrétním jménem či výraznými jmény je dnes spojen vývoj medicíny, disciplíny tak typické kolektivním, tedy nakonec anonymním vývojem? Jakou vypovídací hodnotu o rozvoji lékařské vědy budou mít za sto let jmenná hesla nějakých slovníků? Po jakých zdrojích ostatně se vůbec má sahat? Bude marxistický slovník předvádět filosofy se stejnou proporcí, jako slovník katolický? Obávám, že díky někdejší nepředstavitelně masivní propagandě je pořád nejcitovanějším filosofem 20. století Lenin. Nejsou tedy všechny slovníky a zdroje stejné. A pokud jejich ideologii pan Páleš a jeho zdroje nějak odrušili, jak? Podle jakého přepočtu? Když sledoval Páleš v dějinách filosofie, zda se (podle předpokladů) vskutku zvedla vlna tvořivosti kolem r. 800, přidal k evropskému Eriugenovi indického Šankaru. Sice se mu tu vlnu nijak dramaticky zvednout nepodařilo, ale budiž – aby tam vůbec nějaká vlna byla, musel mít nějakou jednotku pro sečtení vlivu Eriugeny a Šankary: kolik citací bylo tou jednotkou? Kolik citací Šankary se vejde do jedné citace Eriugeny? A lze ohlasy z Indie a ohlasy z Evropy jen tak srovnávat? A o kolik zase naopak absence vlivných indických filosofů ovlivnila průběh křivky třeba v 16. nebo 18. století?

Pan Páleš někdy nepřesně mluví o kulturních cyklech - samozřejmě, že nikdo nepochybuje o tom, že třeba na přelomu 18. a 19. století je obdivuhodně nadstandardní výskyt géniů v německé kultuře. Pan Páleš ale přepokládá přesně spočitatelné a následně předpovídatelné pravidelné cykly. Například ve filosofii nám neustále vnucuje pětisetleté rytmy: s vrcholy v 5. - 4. století př.n.l., kolem r. 300 (nějak divně nevadí, že tady je rozptyl 700 let), kolem r. 800, kolem r. 1300 a kolem roku 1800. Nuže, jak každý snadno nahlédne, vůbec to nesedí a najdu tisíce různých důvodů, proč zvednout vlnu tvořivosti jinde a s jiným hodnocením, které bude stejně relevantní. Můžete mi třeba Vy osobně vysvětlit, kam se Pálešovi propadla plejáda raněscholastických filosofů – Avicenna, Roscellinus, Anselm Canterburský, Petr Lombardus, Abaelard, když v době, kdy hýbali filosofií, vychází Pálešovi prudký útlum?

Pomíjím legrační tvrzení toho typu, že když jsme zamilovaní, máme pocit, že létáme, takže z toho plyne, že za vlády archanděla, z něhož se řinuly vlny zamilovanosti, se v evoluci objevili okřídlení živočichové – to nechť odborně posoudí naši evoluční biologové na přírodovědecké fakultě.

Má smysl pokračovat? Co jiného potom zbývá z angelologie dějin, než exhibiční snaha pana Páleše vejít do dějin – ostatně do dějin té vědy, na niž pořád plive. A pochopte: už na první pohled jsou to takové pitomosti, že je vůbec zbytečné číst jeho spisy, poslouchat jeho přednášky a vést s ním nějakou věcnou debatu. Proč bych měl jít přeměřovat kosterní pozůstatky lidí v Indii, v Číně a v další Asii, abych se přesvědčil, že v době působení vlny zamilovanosti, lidé kvůli hormonálním změnám byli menšího vzrůstu (!!!), když mám co dělat, abych ve vší skromnosti pochopil aspoň malý zlomek moderní filosofie?

Jak už výše zmíněno, předpokládám, že otázkou po mém světonázoru chcete naznačit (a Páleš to říká přímo), že já a moderní věda jsou přízemní, materiální, takže rehabilitací andělského působení se do hry dostává zapomenutý spirituální světonázor. Ve skutečnosti je to naopak: působení andělů vlastně předpokládá docela deterministický a mechanický proces, který z nádherných lidských dějin, plných dilemat, dramat, osudových váhání, hrdinství, obětí a proher, dělá deterministický a mechanický proces, jehož hybatelem je výron hormonů. To je trochu pikantní, ne?

Ještě něco na margo Páleše: povinnost vědce je testovat. Díky tomu se věda dostala na určitou kritickou úroveň a smí být přesvědčena, že některé věci byly prostě doloženy nebo překonány a nemá smysl se k nim vracet. Mohu váhat o nosnosti teorie strun, ale teorie, podle níž nemohou létat tělesa těžší než vzduch, je prostě překonána. Proč bych měl v zájmu nějaké tolerance nebo sympatií k alternativám pouštět na katedru fyziky někoho, kdo tvrdí opak? Proč bych se po báječném rozvoji vědecké historie, která objevila s velkou přesvědčivostí nejrůznější docela přirozené vlivy na jednání lidí či společností, která třeba přišla na důvody, proč došlo k třicetileté válce, nebo na to, co všechno způsobil Versaillský mír, vracet k představě, že tohle je vlastně zbytečné, neboť za vším stojí působení archandělů? Zkrátka, o některých věcech na naší úrovni bádání můžeme s jistotou prohlásit, že jsou to kraviny a nemít přitom obavy, že rdousíme tvořivé duchy. Já mám pouze strach, že z různých důvodů z této úrovně padáme zpět, a proto se různí tvořiví duchové tak snadno domůžou pozornosti i na akademické půdě. To mě pálí víc, než Pálešové.

Jste mladý a k mládí patří tužba po alternativách – je v tom jistý vzdor proti establishmentu a uspokojení z otevírání bran do nových světů. Budiž Vám Váš zápal prominut. Svět je ale mnohem prozaičtější, a přesto (nebo právě proto!) nádherný: krásu při jeho poznávání nezaručuje předpoklad nějakého nutně „vznešeného“, tajemného a alternativního principu, ale nádherná, kritická, objevitelská práce lidského rozumu.

Alternativy ve vědě

Kolega Blecha popírá, že by do formulace vědeckých teorií vstupovaly jakékoliv intuitivní světonázorové předpoklady. Podle něj jsou pouze výsledkem naměřených objektivních dat a jediného možného způsobu myšlení (který určí on sám). Ve skutečnosti do vědeckých teorií vstupují různé intuice, jež jsou prozatím nerozhodnuty, a tím ve vědě vznikají alternativní paradigmata. Třeba částicová a vlnová koncepce hmoty spolu zápolily už v čase Demokrita a Aristotela, pak v čase Newtona a Eulera, a existují vedle sebe dodnes. Obě splňují požadavky vědecké práce, obě sa podařilo částečne potvrdil pokusy, ale zrodily se z jiných myšlenkových intuicí. Samozřejmě, že za "alternativní vědu" nepokládám něco, co nesplňuje kritéria vědecké práce. Je to od Blechy nehorázná drzost, že mluví tak, jakobych to dělal.

Kdo mluví za katedru sociologie?

Dovoluji si pochybovat, zda profesor Blecha katedru sociologie nezneužívá, když mluví v jejím jménu. Za prvé, není pravda, že nevěděli, co jsem zač. Předem dostali kompletní znění mého konferenčního příspěvku a považovali ho za zajímavý a relevantní, ne okrajový, k témě konference, jíž byla "spiritualita ve vzdélávání". Za druhé, s Dr. Veselským jsme komunikovali přátelsky a on sám navrhl jenodrázovou spolupráci, abych přijel a přednášel. Pokud tedy Veselský (po intervenci Blechy) zjistil, že v mé práci je něco nevědeckého, za čož je potřeba vyloučit mě z univerzity - rád bych to slyšel z jeho vlastních úst, co to je! Pokud ne, považuji to jen za další Blechův podvrh.

Odpověď kolegovi Jablonickému

Pane Jablonický,

musím se opravdu zabývat rozumnějšími věcmi, než vést debatu se skupinou pálešovců, proto odpovím velmi stručně:

1) Moderním trendem ve filosofii je (konečně zase) návrat ke kritickému realismu, tedy k tomu, co zřejmě považujete na překonané relikty modernismu. Teď zrovna píši oponentský posudek na habilitaci, která velmi přesvědčivě vyvrací relativistické a antirealistické tendence v současné filosofii, reprezentované dokonce takovými velikány, jako Quine, Davidson či Rorty.

2) S Popperem nakládejte opatrně, ten by se první Pálešovi vysmál. Kuhn velmi mírnil relativismus, který měl z jeho koncepce vědeckých revolucí vyplývat, a Feyerabend je epistemologický anarchista, který sice leckdy vtipně provokuje, ale který nemůže být brán vážně.

3) Chcete-li stavět mimo jiné na Feyerabendovi a postmoderním pojetí vědy, pak se ocitáte ve sporu se sebou samým – je-li každý diskurz stejně oprávněný, nemáte důvod kritizovat ten můj.

Odpoveď p. Blechovi na reakciu zo dňa 01.12.2013

Zdravím pán Blecha.

Oceňujem Vašu vecnú odpoveď. Už zbežné porovnanie Vašej reakcie s odpoveďou určenou pánovi Lobotkovi však odhaľuje tak zásadné rozpory, že demonštratívne proklamovaná šírka a hĺbka Vášho odborného záberu v tejto oblasti je pre súdneho človeka jednoducho len ťažko uveriteľná. Nebudem sa k tomu rozpisovať, zabralo by to zbytočne pár strán a som si istý, že každý si dokáže spraviť názor sám na základe už napísaného.

Ešte pár slov k jednotlivým bodom:

1. Prikláňam sa k pozíciám kritického realizmu. Vyzývam však k tomu, aby sa skutočne a poctivo zohľadnili závažné problémy, témy a otázky, ktoré relativizmus, antirealizmus a pod. nastolili. Nie je pre mňa prípustné ignorovať ich a tváriť sa, že neexistujú, ani im pripisovať absurdné atribúty a následne si užívať rozprášenie názorov s hlinenými nohami.

2. Poppera a Kuhna spomínam ako dve z výrazných postáv, ktoré zásadným spôsobom formovali diskurz filozofie vedy druhej polovice 20. storočia a ich dôkladná znalosť je samozrejme nevyhnutná, ak máme záujem samostatne uvažovať o jej zásadných otázkach v relevantnom kontexte.

3. Vaše chápanie Feyerabenda ma znovu dokonale uzemnilo, keď som nachvíľu zauvažoval o možnosti, že sa s Vami predsa len dá aspoň trochu seriózne diskutovať. Odpovedáte mi stredoškolskou, „popkultúrnou“ verziou jeho chápania relativizmu. Ak nie ste ochotný čítať originál, už roky máme k dispozícii vynikajúci Fialov preklad Rozpravy proti metodě (2001), ktorý obsahuje aj celé pasáže Feyerabendových názorov z obdobia 1975 - 1993. Tie odrážajú vývin mnohých zásadných tém filozofie vedy v tomto období. Jeho dielo prinieslo obrovské množstvo impulzov pre kritické uvažovanie o hlavných otázkach filozofie vedy a je maximálne akademicky nepoctivé ich totálne odignorovať. Skúste sa prosím niekedy na vlastné oči presvedčiť o jeho skutočných názoroch týkajúcich sa napríklad aj relativizmu vo vede (napr. s. 305-309 spomínaného prekladu s množstvom odkazov na ďalšie zdroje). Fakt radšej nechcem vidieť ako vyzerá Vaša oponentúra diela, ktoré sa snaží vyvracať relativizmus, keď Vaše chápanie relativizmu je založené na tak elementárnej neinformovanosti.

4. To je napokon problém celej našej diskusie, ako aj Vašej kritiky Páleša, keď sa teda vrátim k hlavnej téme tohto blogu. Kritické myslenie o týchto otázkach je maximálne potrebné. Musí však byť založené na porozumení skutočným otázkam a problémom filozofie vedy. Reprodukovanie stredoškolských skratiek bohužiaľ túto požiadavku nenapĺňa ani len v náznaku. Nie som Pálešov advokát, ale neostanem bez reakcie, keď som svedkom pokusu vylučovať z diskusie človeka na základe smiešnych argumentov. A vlastne, ak byť pálešovcom znamená snahu dodržovať pravidlá kvalitnej a poctivej akademickej diskusie, pokojne ma tak nazývajte, rád sa s tým stotožním.

5. V prípade, že nebudete odo mňa výslovne vyžadovať odpoveď, dovolím si na tomto mieste zo svojej strany túto miniduskusiu ukončiť a rozlúčiť sa. Ostávam s pozdravom.

Jen krátce

Nerozumím tomu, proč by mé hodnocení Feyerabenda mělo být výsledkem nějakého povrchního zkratkovitého čtení, když, jak mohu doložit, se v něm shoduji s velmi pomazanými hlavami světové vědy. Významný astrofyzik Steven Weinberg, nositel Nobelovy ceny, je z Feyerabendových názorů zděšen a jak uvádí, nezná ve svém okruhu nikoho, kdo by je bral vážně. V některých dílčích ohledech mohou být Feyerabendovy provokativní postřehy samozřejmě zajímavé, ale jako celek je jeho představa o práci vědce úplně mimo. Ve své práci Proti metodě střílí o patro níž: zajímá ho historický a společenský kontext objevu nových témat či metod – ale věda nestojí jenom na tom, jak se trvale pokouším doložit. Sám na str. 90 své diplomové práce uvádíte k tomuto tématu hutnou poznámku H. Feigla – a tu bych s radostí podepsal. Výtka na mou adresu, že přehlížím vývoj vědecké teorie za posledních 50. let, přičemž máte zřejmě na mysli vývoj od Kuhnovy Struktury vědeckých revolucí do těchto postmoderních domén, a že jsme proto trestuhodně konzervativní, se proto míjí účinkem. Ostatně, je-li možné s pomocí Feyerabendovy teorie vědy obhajovat Pálešovy bláboly, pak tím sám dokládáte, že je s ní něco v nepořádku.

Odpověď je jednoduchá

Odpověď na položenou otázku je velmi jednoduchá, takže i když jsem se slavnostně zavázal, že s panem Pálešem už komunikovat nebudu, učiním maličkou výjimku:

Všichni ti sociologové, historikové, antropologové nebo teologové nesestavují ze svých dat exaktní křivky tvořivosti a nepředpovídají na jejich základě budoucnost (natož aby předpokládali, že jejich původci jsou andělé).

Akademická sloboda alebo totalita v mene slobody?

Až teraz sa ku mne dostala táto výmena názorov. Bol som lektorom spomínaného kurzu "Kritické vědecké teorie - přesah za hranice", spomínaného aj prof. Blechom v úvodnom článku. V rámci daného kurzu sa uskutočnila aj spomínaná debata medzi dr. Pálešom a prof. Blechom o vedeckosti angelológie dejín, ktorú som organizoval. Prof. Blechu som si vážil za to, že vo svojej obhajobe čistoty vedy a vážnosti akademickej pôdy sa neuchyľuje k zákulisnému nátlakovému pôsobeniu a zastrašovaniu málo informovaných predstaviteľov katedier či fakúlt rôznymi listami (ako to robia často priaznivci Sisyfosu), ale že svoje postoje v mnohom transparentne zdôvodňuje v diskusiách a pred zrakom verejnosti. To dáva verejnosti možnosť posúdiť legitímnosť pohnútok pri odborných čistkách na univerzitách.

Zároveň si prof. Blechu nesmierne vážim za jeho pripomínanie toho, že veda nie je o témach, ale o vedeckých zásadách. Teda že v princípe je skúmateľné hocičo, pokiaľ sa dodržujú vedecké zásady. Veda by teda nemala určovať vopred, čo je skúmateľné, ale trvať na zásadách vedeckej práce. Za tieto veci si prof. Ivana Blechu stále vážim.

Čo mi však s odstupom času príde najsmutnejšie, že prof. Blecha nie je plne verný zásadám, ktoré formálne vyznáva. Na jednej strane hovorí, že istá teória-téma-názor by sa nemala odsudzovať vopred, skôr ako bola preverená vedeckými zásadami, na strane druhej, v súvislosti s Emilom Pálešom, hovorí o "na prvý pohľad rozpoznateľných nezmysloch", absurditách "odhaliteľných po jednom kliknutí mišou na príslušné webové stránky", o teóriách, "s ktorými netreba strácať čas" a podobne. V tomto druhom sa neprejavuje žiadny vedecký duch ani vernosť zásadám, ale predsudok a dvojí meter, ku ktorému prof. Blechu tlačia jeho tušenia a intuície. Tieto intuície nepochádzajú z nejakej životnej múdrosti a skúsenosti, ale korenia v jeho svetonázore, ktorého si prof. Blecha nie je vedomý, alebo ho aspoň nepriznáva. Z písomnej diskusie Páleš-Blecha (na stránkach www.sophia.sk sekcia polemiky) som nadobudol pocit, že prof. Blecha k otázkam, či existujú v dejinách periodicity, či je ich možné nejako merať (a nebodaj čo ich môže spôsobovať) nikdy ako vedec nepristúpil. K svojim vnútorným tušeniam a intuíciám (ktoré mu našepkávajú, čo môže a nemôže existovať, čo je možné a nemožné merať a čomu je hodné venovať čas) pristupuje nekriticky a nevedecky.

Ľudia ako prof. Blecha domnievajúc sa, že sa držia objektivity a vedy (a nie svetonázorových intuícií) tak v dobrej viere vylučujú z akademickej pôdy ľudí a teórie (ako Pálešova), ktoré pri nezaujatom pozorovaní obstoja pred tribunálom vedeckých zásad, ktoré však narúšajú jednostranný svetonázor. Svetonázor, ktorého si ľudia ako prof. Blecha nie sú vedomí (alebo ho zamlčiavajú), a ktorí pod maskou vedy, kritickosti a objektivity odovzdávajú študentom UP. Svetonázor, ktorý určuje, čo je a čo nie je nezmyselné skúmať. Blahosklonne dovoľujú ľuďom ako Páleš "prednášať v telocvičnách" a "v zábavných televíznych programoch", ale nie v inštitúciách, ktoré sú pre nich a ľudí vážené. Najskôr vyčistia akademickú pôdu a odborné časopisy od "nezmyslov na prvý pohľad", zamedzia dosiahnuť druhým odbornú reputáciu, a potom strašia listami kolegov, že pustili na svoju pôdu rôznych "šarlatánov", ktorí nie sú uznávaní odbornou verejnosťou. Čím uzatvárajú začarovaný kruh. A keď sa nejakému "pa"vedcovi podarí z neho vykročiť a odbornosť získať (ako Pálešovi), tak vynaložia všetko úsilie, aby ju spochybnili.

Napriek proklamáciám tak dnes nie sme svedkami otvorenej súťaže svetonázorov v tom, ako prejdú zásadami vedeckosti, ale totality a jednostranného uprednostňovania určitých zamaskovaných názorov o povahe sveta. Miesto akademickej slobody a trvaní na zásadách vedeckej práce sme účastníkmi čistiek myslenia, čistiek ohľadom toho, čo si možno myslieť a čomu sa je na akademickej pôde zmysluplné venovať. A to všetko v mene akademickej slobody.

Volba témat

Pane kolego,

samozřejmě, že ve vědě může být svobodná volba témat, ale témat vědeckých. Pokud mi někdo přinese námět na diplomovou práci s názvem "Jak si Novákovic od vedle koupili automobil", těžko to budu moci akceptovat. A úroveň volených témat jakož i to, zda patří do vědy, určuje právě nikoli můj světonázor, ale staletá tradice vědy, která právě díky dodržování zásad koriguje své omyly a vylučuje mimo jiné také zbytečná, zavržená nebo dávno překonaná témata. K nim patří výzkum vlivu andělů na dějiny lidské kultury. Kdyby tuhle schopnost věda neměla, dodnes bychom v medicíně řešili, zda si staří lidé mohou vylepšit svůj zdravotní stav tím, že budou sát krev z levé paže zdravého mládence za svitu dorůstajícího Měsíce. Tohle doporučoval v době renesance slovutný univerzitní učenec Marsilio Ficino. Něco je prostě už za námi. Pořád nechápu, co je na tom divného.

Co mě jedině těší, že jsem byl vlastně v předpovídání budoucnosti úspěšnější než dr. Páleš. Netrvalo dlouho a moje předpověď, že budu nařčen z totalitních manýr, se splnila.

Cykly

Pane kolego,

nikdy jsem netvrdil, že neuznávám v dějinách cyklické vzestupy a propady. Uveďte mi přesné místo z mých textů, kdy jsem něco takového říkal, prosím. Celou dobu polemizuji s Pálešovým tvrzením, že ty cykly jsou naprosto přesně časově vymezitelné a dokonce i předpověditelné a že je způsobují duchovní síly. Díky tomu Páleš musí předpokládat nějaké přesně stanovené kritérium a objektivně zjistitelný stav věcí, a to prostě není možné.

Uvedl jsme x věcných argumentů, na které Páleš nikdy neodpověděl, a když, tak mlhavě. K tomu, abych si tedy o jeho koncepci učinil nějaký závěr, opravdu nepotřebují mít žádný světonázor, který mi pořád vnucujete.

Když tedy Páleše tak vehementně hájíte a mně pořád podsouváte zkřivené vidění světa, odpovězte mi na tři jednoduché otázky - opravdu stačí jeden jediný řádek (vycházím z tabulky o cykličnosti filosofie ze str. 43 naší polemiky s Pálešem na jeho webu):

1) podle jakého hodnotového kritéria sloučil Páleš hodnotu Scota Eriugeny a indického myslitele Šankary, že mu kolem r. 800 n. l. dosahuje tvořivá vlna právě zobrazenou výši?

2) Proč je výše této křivky kolem r. 800 považována za doklad předpokládaného cyklického vzestupu tvořivosti, a výše křivky kolem r. 0 nikoli, i když ta dosahuje vyšších hodnot?

3) Když v axiální době kolem r. 500-450 př. n. l. započítává Páleš do vlny tvořivosti Buddhu a židovské proroky, proč kolem r. 0, kde mu má vyjít propad, nezapočítává Ježíše a Pavla z Tarsu jako tvůrce křesťanství, jež tak mohutně ovlivnilo dějiny lidstva?

Když Páleše tak hájíte a znáte přitom mou diskusi s ním, jistě máte v těchto otázkách jasno. Děkuji předem.

Ad: Opakované otázky

Dr. Páleš opravdu tvrdí, že cykly v dějinách jsou přesně periodické - v různých rytmech, ale statisticky exaktně vykazatelné a tedy i předpovídatelné. Například ve filosofii nám pořád vnucuje pětisetleté cykly. To Vám žádný vědecký zastánce cyklických průběhů kulturních dějin nikdy tvrdit nebude, protože na to nelze najít vykazatelnou hodnotu. Poměrně exaktní disciplína, jakou je ekonomie, se také pouští do popisů a předpovědí jakýchsi cyklů, a víme, jak to neslavně dopadá. Na druhou stranu si lidstvo dlouho myslelo, že středověk je dobou temna a prázdnoty, a dnes musíme svůj názor výrazně opravit. Nikdo nepopírá, že existoval "řecký zázrak" nebo že kulminace géniů v německé kultuře na přelomu 18. a 19. století je obdivuhodná, zároveň Vám ale nikdo rozumný a vědecky zodpovědný nebude tvrdit, že se to dá určit s exaktní přesností každých pět set let. Možná je Aristoteles větší filosof než Origenes, ale už bych si vůbec z hlediska vědecké odpovědnosti netroufl tvrdit, že Origenes je větší nebo menší než Eriugena - taky to nedává dost dobrý smysl.

Tvrdím tedy od začátku, že principiálně nelze najít žádný spolehlivý koeficient kvality v duchovních dějinách lidstva. Ve filosofii se Páleš přiznal k počítání řádků v našem slovníku - to je směšné! Dále se pořád ohání některými sociology. Například ale Kroeber, pokud vím, rezignoval na konstatování nějakých průkazných periodicit a třeba Murray sestavoval tabulky ohlasů, nikoli přísně vzato tabulky skutečných výronů inteligence. Odlišoval navíc různé kulturní okruhy a nikde nedává návod, jak je exaktně míchat dohromady - takový návod ani podat nelze. Navíc jsou jeho tabulky dovedeny jen do r. 1950. To ale ve filosofii znamená, že v nich vůbec není v plném rozsahu zaveden například Wittgenstein nebo Heidegger. Zato tam na prvních dvaceti místech figuruje například Fichte. Wittgenstein ovšem zcela zásadně zamíchal pořadím významnosti - takže jaký smysl má stavět na předchozích přehledech nějaké křivky? Murrayova tabulka by dneska vypadala úplně jinak.

Dr. Páleš se nechce na akademické půdě přiznávat k andělům. To si ale musí udělat sám jasno, o čem mluví.

V jednom dopise napsal, že po jeho výzkumech „už nebude možné nadále mluvit o „duchovných bytostiach len ako o predmete subjektívneho, osobného presvedčenia či vierovyznania; ale po prvý raz aj ako o poznatku“. A v diskusi s kolegou Valúškem píše: „Netvrdíme, že ten-který archanděl působí pouze v letech, kdy je duchem času. Každý ze sedmi archandělů působí stále, avšak v období, kdy se stal duchem času, je jeho působení silnější. Jím

inspirované kulturní formy se tedy mohou vyskytnout kdykoli, ale v jeho vlastním období budou častější a výraznější.“ Jeho teorie se jmenuje Angelologie dějin, v rozhovoru pro Dingir mluví o "duchovních inteligencích" a "duchách času". Ale i kdyby raději chtěl nechat otázku tzv. otevřenou, jak často říká, pořád podle jeho teorie musí platit, že ty vlivy jsou jaksi konkrétně zabarvené, takže jednou má působit faktor zabarvený pubertálně, romanticky a láskyplně, jindy násilnicky, někdy způsobí objevování se rohatých věcí, jindy věcí kulatých. Bizarnost a paseudovědeckost pak vlastně vůbec nestojí na tom, zda těmto "silám" budeme říkat andělé nebo kosmofyzické faktory. Pitomé je to tak jako tak. Kromě toho se do toho ještě míchá astrologie a Jungovy archetypy.

Data společenských věd jsou většinou subjektivně zabarvená, relativní, hodnotově neurčitá. To každý zodpovědný historik nebo sociolog ví, patří to právě k vědecké kompetenci. Podle toho s nimi zachází. Ví například, že co je pro jeden region obdobím rozkvětu (třeba pro naše země expanze Přemysla Otakara II.), je pro jiný region holým neštěstím (třeba pro země, kam vpadl se svými vojsky a které surově vyplenil). Kronikáři o tom budou mít nepochybně odlišné záznamy. O naší době se všude dočtete (v tisku, v televizi, v traktátech intelektuálů), že je velmi násilnická a surová. Opak je pravdou: nikdy nebylo méně válek a zločinů - například i v USA klesá poměrně počet vražd. Jak to budete chtít hodnotit - podle záznamu "kronikářů"? A jak srovnáte zprávy o násilí třeba z 13. století? Všechno to spoléhání se na "data" by odpovídalo zhruba snaze klimatologů, exaktně měřit proměny teplot podle zpráv, které by třeba obsahovaly údaje typu "Letos bylo velké teplo", "Letošní zima byla mimořádná", "Letošní jaro bylo poměrně studené". Zhruba taková data jsou v kronikách - leccos se z nich dá odvodit, rozhodně ne přesné cykly.

Pan Páleš se ale vyřazuje z akademického prostředí ještě způsobem své diskusní argumentace. Přečtěte si citaci z jeho diskuse s jedním z našich studentů v mém "Ukončení diskuse" na tomto blogu.

Vyčkám na Vaše odpovědi na mé konkrétní dotazy, jak jste slíbil, a pak už opravdu diskusi ukončím.

Odpoveď na otázku č. 2

Pýtate sa: "2) Proč je výše této křivky kolem r. 800 považována za doklad předpokládaného cyklického vzestupu tvořivosti, a výše křivky kolem r. 0 nikoli, i když ta dosahuje vyšších hodnot?" Ja k tomu: Komu zase otázkou podsúvate, že daná krivka je dokladom vzostupu? Ja na tieto veci tiež nie som preborník, ale chápem, keď mi je hovorené, že sa tu meria korelácia medzi skutočnou a predpovedanou krivkou. A z toho vyvodzujem, že nakoľko sa skutočná krivka (jedna vlna krivky) líši od predpokladanej, natoľko nie je dokladom skúmaného rytmu. Celková miera (všetky vlny krivky) korelácie je však r=0,47. Čo to "r" znamená, sa budeme musieť obaja doučiť, že áno. (Ešte pripomeniem, že ak Vám pôjde o vplyv/nevplyv Šankaru, treba pozerať na inú krivku, nie tú zo s. 43).

Systematické podsúvanie a prekrúcanie

Píšete: "Možná je Aristoteles větší filosof než Origenes, ale už bych si vůbec z hlediska vědecké odpovědnosti netroufl tvrdit, že Origenes je větší nebo menší než Eriugena - taky to nedává dost dobrý smysl. Tvrdím tedy od začátku, že principiálně nelze najít žádný spolehlivý koeficient kvality v duchovních dějinách lidstva. Ve filosofii se Páleš přiznal k počítání řádků v našem slovníku - to je směšné!" Odpovedám. To nie je smiešne, to je smutné! A čo je smutné? Že opäť tu niečo podsúvate, čo nikto netvrdí, a potom sa z toho smejete, pričom to je do plaču. Samozrejme, že by bolo smiešne, ak by niekto kvalitu nejakého filozofa meral podľa počtov riadkov. Nebodaj že či má pravdu jeden filozof alebo druhý. Páleš Vás však opakovane upozorňuje, že nemeria to, čo sa Vám zdá smiešne. Meria ako sociológ, meria významnosť v sociologickom zmysle, nie v kvalitatívno-filozofickom. Meria vplyvnosť, nie pravdivosť. Cez sociologickú významnosť skúma rytmy vo venovaní pozornosti istým javom (napr. filozofii). Štatisticky neskúma pravdivosť filozofovania, ale výskyt filozofovania v dejinách. Bol ste na to opakovane upozorňovaný (už aj v predmetnej debate v rámci kurzu Kritické vědecké teorie, taktiež v polemike s. 56, 64-5 atď.). Vaše ponímanie "významnosti" sa mi zdá to najhmlistejšie, čo v danej polemike zaznieva. Bol ste upozorňovaný aj na to, že týmto podsúvate Pálešovi inú hypotézu, než on naozaj skúma, a potom tu podsunutú kritizujete a vysmievate. A tí, ktorým patrí vaša priazeň, za podsunuté tvrdenia ešte udeľujú bludné balvany. Bol ste upozornený, že týmto používate "strawman argument", a vy to stále robíte. A vám tu niečo príde smiešne?

Závěrečné odpovědi kolegovi Ullovi

Pane kolego,

diskusi na blogu jsme sice už ukončil, ale považoval bych za neuctivé nereagovat na Vaše poznámky, když jste se jim na mou výzvu snažil tak obšírně věnovat. Za ukončení diskuse budu tedy považovat až tuto svou odpověď.

Cením si toho, že jste se pokusil odpovědět konkrétně na tři mé otázky. Že Vaše odpovědi nemohu považovat za podařené, je už ovšem jiná věc.

Předně se ale musím omluvit za jednu nepřesnost. V debatě s Pálešem jsem vskutku smíchal dvě věci: diskusi o „filosofické“ křivce, která údajně vzešla z našeho Slovníku, s diskusí o křivce, kterou si někde Páleš vedl sám a kterou jsem ovšem dosud nikde neviděl. V té první nebyl vskutku započítán Šankara (což jsem na str. 43 polemiky popletl, ale jenom tam!), v těch ostatních však ano, což mě právě vždycky zajímalo a na co jsem neustále upozorňoval. Omluvou mi budiž fakt, že na rozdíl od Páleše nejsem neustále fanatiky ponořen do jeho výzkumů, že polemika byla roztahaná na několik měsíců, ba let, že jsem se k ní musel vracet rychle a od jiné práce atp. Odtud nepřesnosti, opakování některých argumentů nebo příkladů (protože nechci ztrácet čas vymýšleních jiných) atp. Myslím si však, že na podstatě mého dotazu, totiž jakým způsobem může být vůbec Šankara zakomponován do filosofických výronů, to nic nemění a nemění to ani nic na tom, že jste ani Vy ani Páleš odpověď nepodali.

K tomu několik poznámek s ohledem na Vaši argumentaci: přesně vystihujete manipulativní práci Páleše vlastní formulací – váhové indexy určil Murray a spojil je Páleš! Já se právě od počátku ptám, na základě jakého konkrétního koeficientu je spojil? Když má třeba Šankara v převážně indickém kulturním okruhu váhový koeficient 100 a Scotus Eriugena v převážně západním okruhu třeba 33, jak je spojíte? Podle jaké převodové jednotky? To je naprosto klíčové, protože v tom je ona vágnost, subjektivnost a neujasněnost, ze které ale Páleš rýsuje exaktně prokazatelné vlny. Podobný problém je samozřejmě i uvnitř kulturních okruhů: proč Šankara zvedne se Scotem Eriugenou křivku tvořivosti na hodnotu vykazatelného vzestupu a proč ji na stejnou hodnotu nezvedne třeba Seneca s Epiktétem, když ti se mají podle Páleše potácet v úpadkovém období?

K tomu Murrayovi ještě několik drobností: Murray určitě nevnímal své přehledy jako sbírku empirických dat pro sledování nějakých exaktních křivek tvořivosti. Murray také zajisté nemínil, že pořadí, které mu vzešlo tím, ze sledoval citační ohlasy a množství zmínek o daných lidech, musí odpovídat faktické významnosti těchto lidí. To se prostě nedá tak jednoduše rozhodnout. Shakespeare je určitě velmi, velmi významný básník, ale nikdo seriózní Vám neřekne, že je větší nebo menší než Goethe, Dante nebo náš Holan. Ostatně právě Holan může být básnický génius první třídy (jako že je!), ale do tabulek, sestavovaných stylem Murraye, se nikdy dostat nemůže, protože prostě psal česky!! Jaképak mají tedy ony přehledy význam pro sledování nějakých skutečných výronů tvořivosti, geniality či aspoň významnosti? - Uvádíte Murraye jako příklad zaslepeného testu – Murray prý nevěděl, k čemu sbírá data a to má být základní podmínka serióznosti Pálešova metodického postupu. To je povedené nedorozumění: když se ve vědě dělá například dvojitě zaslepený test, aby se na minimum omezily subjektivní vlivy, pak sice účastníci (třeba lékaři nebo pacienti) nemají vědět, co se konkrétně zkoumá, ale údaje, s nimiž pracují a jež pro výzkum zanechávají, musejí být přesné a předem domluvené!!! Musí být například jasné, kolik léků bylo vydáno, kolik pacientů je vzalo, jak dlouhou dobu se sledovala účinnost. Kdyby měl lékař zanechat zprávu v to smyslu, že pacient si vzal „několik“ tablet a po určité době se cítil „lépe“, že lépe se ze sledovaného počtu cítilo „několik“ lidí, byl by test bezvýznamný, i kdyby byl zaslepený stokrát. To, že Murray nebo kronikáři nevěděli, že sbírají data pro Páleše, není tedy znakem vědeckosti Pálešovy metody a vůbec to Páleše nezbavuje odpovědnosti za následující vágní práci s daty, tedy za ono „spojování“. Páleš navíc sám moc dobře předem ví, jakou hypotézu chce prokázat!!!

Snažíte se zachránit Pálešův graf tím, že sice možná nekoreluje u konkrétních předpokladů, ale že celková míra korelace je uspokojující. Nevyznám se v tom, jak se dělají podobné grafy, ale tolik je snad jasné, že když nebude uspokojivě odpovídat křivka kolem roku 800 a následně nabude tatáž křivka odpovídat roku 0 a do třetice třeba ani roku 1600 (což se právě u Páleše děje), bude to mít nejspíš vliv i na tu celkovou míru korelace, nebo ne? Takže bez ohledu na nějaké „r“ je rozumné se ptát, kde vzal Páleš údaje k tomu, aby mu křivka kolem 0 reprezentovala propad a nikoli vzestup, kolem r. 800 vzestup a nikoli propad atd.

V odpovědi na mou 3. otázku se, promiňte, už úplně ztrácíte (zčásti i v doplňujících replikách). Páleš se opravdu holedbá tím, že náš Slovník potvrzuje jeho hypotézu (chtěl to uvést i ve svém hesle pro wikipedii) a že základní metodou, pomocí níž k tomu dospěl, bylo měření významu filosofů počítáním řádků u jmenných hesel. Takže považujete-li to i vy za směšné (jako já), obraťte se na Páleše. Náš slovník ovšem měl, s dovolením, svou předem určenou a v úvodu vyslovenou koncepci, byl komponován s oporou ve věcných, nikoli jmenných heslech.

Jistěže je počítání řádků ve slovnících jako jediná metoda výzkumu případné významnosti nesmyslná. Uvedu jednu smyšlenou, ale vzorovou absurditu:

Kos Jan, 1832 Aš – 1892 Brno; český filosof pozitivista. Dílo: Čas, 1882.

Černokostelecký František Svatopluk, 1836 Albrechtice v Jizerských horách – 1890 Dětřichov u Moravské Třebové; český filosof pozitivista. Dílo: Krátké pojednání o výuce filosofie na českých vysokých školách v porevoluční době s přihlédnutím k tradici českého herbartismu, 1888.

Ptám se: je F. S. Černokostelecký více než třikrát významnější filosof než J. Kos?

Platí také to, co sám přiznáváte, totiž že by počítání podle jiného slovníku dopadlo jinak: psal jsem o tom už víckrát v polemice s Pálešem (například v diskusi s kolegou Lobotkou v tomto blogu) a říkal jsem to hned při naší ústní debatě. Opakuji: jeden marxistický slovník věnuje Leninovi 31 sloupců, Aristotelovi jenom 15. Kdo je významnější? Jak podobný problém mohl přes všechnu snahu zohlednit Murray? Kdyby vzal v potaz citační ohlasy ze všech dostupných zdrojů, tedy i z těch z dob komunismu, obávám se, že by největší index měl Stalin, Lenin nebo Mao Ce-tung – jejich citovanost ve 20. století nutně trumfne všechny další myslitele. Murray to naštěstí neudělal, ale to je – bohužel pro vás a Páleše – prostě skrytý výběr (ideologický), který není přiznán. Náš Slovník navíc zohledňuje některé české myslitele, takže třeba Engliš má 9 řádků, zato Epikúros 8. Kdo je významnější? Obdobně tomu bude ve slovníku německém, maďarském nebo gruzínském.

Zmatky děláte i v tom ohledu, že spolu s Pálešem se zlobíte, že v našem slovníku něco není (Šankara), takže to tam muselo být dopočítáno, a jindy zase tvrdíte, že když tedy v našem slovníku něco není (třeba Ježíš nebo Pavel z Tarsu), tak to tam dopočítávat nemůžete. Postupujete tak, jak se Vám to hodí.

Nezlobte se proto, ale musím konstatovat, že na moje základní 3 otázky jste neodpověděl a nemůžete tedy hájit Pálešovu koncepci. Shrnuji: neuvedl jste mi koeficient zápočtu Šankary do západního myšlenkového okruhu, nevysvětlil jste mi, proč by měla křivka z našeho Slovníku odpovídat Pálešové hypotéze, když se nekryje s předpokládaným průběhem, a neuvedl jste mi důvod, proč Páleš započítává Buddhu (který ostatně v našem slovníku také nemá samostatné heslo) a Ježíše nikoli.

Nyní ještě k některým obecným invektivám z Vašich poznámek: mluvíte o dvou rovinách mé polemiky. Jedna rovina je empirický arzenál dat, s nimiž prý Páleš nezaujatě pracuje a v nichž je údajně nepředpojatě vědecký, a druhá je rovina hypotézy, že vlny tvořivosti ovlivňují andělé. V obou rovinách podle Vás selhávám, či mírně řečeno, pracuji nekorektně. Nuže, není tomu tak: 1. rovinu jste ani Vy, ani Páleš nijak neobhájili, nevysvětlili jste princip sběru dat, nepředvedli jste jejich exaktní určení (protože takové prostě neexistuje) a korelaci výsledků s předpoklady jste neprokázali (za filosofii určitě ne, ale podobně tomu bude jistě i jinde ze stejných důvodů). Na rovině 2 bychom se samozřejmě už vůbec neshodli, a chcete-li mi mermomocí vnucovat nějaký „světonázor“, podle něhož vývoj světa a lidských dějin neovlivňují „osobní nemateriální bytosti“, pak se tedy k němu musím přihlásit. Upozorňuji ale na dvě věci: v polemice s Pálešem jsem se držel vždycky zkrátka a její rozhodující část jsem věnoval právě jen debatě o povaze „dat“, které Páleš sbíral do svých křivek. Na anděly a na debatu o tom, jak asi způsobují, že zamilovaným živočichům narostou v určité fázi evoluce křídla, ani nedošlo. A druhá věc: kolegové teologové mají jistě ve svém oboru předpoklad „osobních nemateriálních bytostí“, jejich případný vliv na lidské dějiny však berou úplně jinak než Páleš, jak o tom svědčí úporná polemika katolického kněze Valúška, kterou má Páleš také na svém webu.

Že dnes věda obecně nepředpokládá anděly pro výklad vesmírných dějů a lidských osudů, nijak neznamená neúctu k dávným kulturám! Kde jste k tomu, proboha, přišel? Budeme ctít mytologické představy o vzniku vesmíru u starých Babylóňanů, ale proč by fakt, že dnešní astrofyzika už je nemůže sdílet, měl znamenat „decimaci celých kultur“ nebo pýchu kosmických rozměrů, jak píšete? Budu si vážit alchymistů jako těch, kteří přispěli k vývoji chemie, ale nebudu proto v laboratoři provádět jejich pomýlené experimenty. Aristoteles je naprosto úctyhodný génius, ale dnes by neprošel základní zkouškou z biologie. Věda je opravdu trochu dál, ale přesto nebude nikdo tvrdit, že Aristoteles byl tmář!

Nehorázné už docela je, když pateticky voláte, že dozrál čas na bytové semináře a že znovu zažíváme nesvobodu myšlení a akademické čistky. Předně: jste mladý a komunismus jste nezažil, takže, prosím, nehanobte opravdové oběti čistek a nesvobody tím, že pozici Páleše s nimi byť jen velmi vzdáleně hodláte srovnávat. Ve vědě a na akademické půdě existují určitá pravidla a povědomí o určité úrovni, a kdo je nesplňuje, je vyloučen. O tom mohou mluvit tisíce studentů, kteří neuspějí právě z těchto důvodů u zkoušek nebo neobhájí své práce, mnoho kolegů, kteří neprojdou akreditací nebo habilitačním řízením. Jsou to snad oběti čistek nebo se snad musejí považovat za disidenty? Stejně tak neškrtám Páleše z wikipedie. Pravda – původně jsem myslel, že wikipedie chce být seriózní encyklopedií, ve které nebude místo pro nesmysly nebo marginálie toho druhu, že tam bude mít samostatné heslo každá kniha, kterou si někdo vydá vlastním nákladem (což je dneska možné úplně jednoduše). Budiž, z tohoto omylu mě vyvedli sestavovatelé této encyklopedie – ale to je nakonec problém jejich redakční odpovědnosti. Do polemiky o hesle Angelologie dějin ve wikipedii jsem se pustil proto, že Páleš tam jako prokázané uváděl, že náš Slovník potvrzuje jeho teorii. To je nesmysl, takže jsem se proti tomu ohradil,

A nakonec: vysmíváte se mi, že deklaruji jakousi pokoru, a že jsem to přitom já, kdo je dogmatik a kým lomcuje „kosmická pýcha“. A skromný Páleš musí zatím přednášet po tělocvičnách. Ne, ne, i tady se krutě mýlíte. Je to Páleš, kdo mluví o tom, že jeho výzkum znamená nové paradigma ve vědě, je to Páleš, kdo tvrdí, že „žádná jiná filosofie dějin se svou explanační a predikční schopností ani zdaleka nemůže porovnávat s Angelologií dějin“, je to Páleš, kdo například kritizuje papeže za to, že dostatečně nereagoval na jeho knihu, když mu ji kdysi poslal atd.

Takže končím, abychom dále tento blog nezatěžovali. Už bych se ve svých argumentech musel pořád dokola jenom opakovat.

Spojenie Murrayových dát

K otázke kritéria a spojenia dát z rôznych kultúrnych okruhov, ktoré Páleš spojil. Už sa opakujeme. Samozrejme, že každé podobné spájanie či porovnávanie má svoje limity. No tých si je Páleš vedomý. Pre mňa nie je v tomto prípade dôležitý koeficient spojenia váhových indexov, ale že Páleš váhové indexy nemenil a nesnažil sa upraviť. Proste prevzal dáta celej indickej filozofie (nielen Šankaru), ktoré po spojení s ostatnými okruhmi vykazujú isté krivky. Motív, prečo Páleš spojil dané okruhy, vidím takýto – chcel v jednom z viacerých grafov spojiť viaceré kultúrne okruhy, aby neboli grafy len z jednotlivých okruhov, ale aj celosvetovo. V tomto motíve nevidím nič metodicky nevedecké ani snahu niečo prispôsobovať hypotéze (čo vy stále naznačujete a čo jediné by mohlo mať váhu pri posudzovaní porušenia pravidiel vedy). Ak by Páleš nejakému okruhu váhový index sám bez rozumného dôvodu znížil alebo zvýšil, alebo ak by vybral z Murrayových zoznamov indických filozofov len Šankaru a ostatných opomenul, aby tým prispôsobil dáta hypotéze, tak by som v tom videl snahu, ktorá by to spájanie dávala do Vami naznačovaného svetla. To však neurobil. Páleš skúma existujúce dáta (v rámci jednej kultúry, celosvetovo etc.) Z prečítaného badám, že on si je vedomý rôznej miery vágnosti (istoty) dát a parametrov pri jednotlivých grafoch a vybraných záveroch. V polemike Vás upozorňoval aj na grafy, ktoré majú úplné záznamy dát jedného kultúrneho okruhu a omnoho väčšiu dávku jasnosti ako tie tu rozoberané (Gordonove zoznamy panovníkov, francúzski králi - viď polemika). Tie ste prešiel s mlčaním. V tom, ako Páleš postupoval, vidím ducha vedeckosti. Čo proti tomu ponúkate Vy? Len samé nerealistické kritériá získavania dát. Z toho, čo ste uviedol vyplýva, že výskum aký robí Páleš, bude môcť niekto robiť až po ďalších 2500 rokoch, keď sa odo dnes budú zbierať dáta podľa Vašich požiadaviek. A to ste ešte pritom nevysvetlil, ako sa vyhnúť, aby tieto dáta neboli zbierané v prospech alebo neprospech skúmanej hypotézy. Ani kto ich má vyhodnocovať (keďže Páleša ste obvinil, že on pozná hypotézu). Neviem si žiadny dejinný výskum podľa Vašich kritérii predstaviť. Skôr navrhujete niečo, čo ide proti vede, resp. jej časti (pretože nepovažujem za vedu len to, čo sa dá zistiť štatistikou - ale aj to do vedy patrí) a maríte tak možnosť rozšírenia poznania.

Murray-Páleš nezapočítal Holana, lebo písal česky

Keď Páleš zahrnie viacero Murrayom počítaných kultúrnych okruhov do výskumu (napr. aj indický), tak ho kritizujete za spájanie (viď prípad Šankara). Keď v inom prípade iný kultúrny okruh nezapočíta (viď český a Holan), a drží sa len toho, čo počítal Murray, tak ho opäť kritizujete. Čo vlastne chcete? Je možné počítať rytmus v poézii aj s českými, slovenskými etc. poétmi aj bez nich, oddelene aj spolu so svetovými. Čím viacej údajov, tým bude vzorka úplnejšia. Pokiaľ máte kompletné dáta, ktoré považujete za relevantné (napr. tvorivosť českej poézie), a tieto falzifikujú hypotézu, tak ich ukážte. Inak mi to príde len ako triafanie naslepo tendenčne a jednotlivo vybranými príkladmi (s vlasteneckým podtónom)....

Smiešnosť merania významnosti podľa riadkov

Píšete „...měření významu filosofů počítáním řádků u jmenných hesel. Takže považujete-li to i vy za směšné (jako já), obraťte se na Páleše“ - - - Nie, nepovažujem. Je to jedno z možných kritérií. Sú aj iné kritériá a každé kritérium má svoje limity. Za smiešne považujem, ak by niekto chcel skúmať počtom riadkov nie sociologickú významnosť, ale filozofickú pravdivosť - napr. že kto má v polemike Blecha-Páleš pravdu - podľa počtu riadkov u jednotlivých autorov danej polemiky. Túto smiešnosť nikto nenavrhuje ani nerobí – ani Páleš. Vy však podsúvate, ako by to Páleš robil. To spolu s tým, že žiadne lepšie kritérium sociologickej významnosti ste nenavrhol, považujem za smutné.

Kto porušuje pravidlá?

Prekrúcate ma, ak tvdíte, že za disidentov mylne považujem tých, ktorí porušujú pravidlá akademickej a vedeckej práce. Nie, ja pravidlá uznávam a som za ich dodržovanie a už som Vám to písal. Páleš však nebol ľuďmi ako Vy vystrnadený z akademickej pôdy kvôli porušovaniu metódy či pravidiel, ale kvôli svetonázoru. Akonáhle ste po letmom kliknutí na jeho stránky objavili otvorené iný svetonázor hovoriaci o pravidelnom pôsobení nemateriálnych bytostí do sveta, tak odvtedy sa cítite istý, že oponent sa musí niekde mýliť a už vopred ste to predpokladali. Žiadnu takú chybu, ktorá by odhalila Páleša ako porušovateľa metód a pravidiel, ste však neukázal.

Naopak, píšete: „Zmatky děláte i v tom ohledu, že spolu s Pálešem se zlobíte, že v našem slovníku něco není (Šankara), takže to tam muselo být dopočítáno, a jindy zase tvrdíte, že když tedy v našem slovníku něco není (třeba Ježíš nebo Pavel z Tarsu), tak to tam dopočítávat nemůžete.“ - - - Zmätok v tom máte Vy, lebo to, čo píšete, som netvrdil a nikto nič nedopočítava, keď to v skúmanom zázname nie je. Opakovane zavádzate podsúvaním a naznačovaním, že Páleš niečo dopočítava, aby mu niečo vyšlo. Zavádzate a bol ste na to opakovanie upozorňovaný. Čo by ste Vy robil s takým človekom, keby už slovné upozornenia nestačili k tomu, aby to nerobil. Ja by som ho vyhodil z akademickej pôdy, lebo je to opakované porušovanie pravidiel akademickej a vedeckej práce i odborného dialógu.

Radšej prispievajme k téme

Pán Kubák, príspevky som "nevychrlil" za pár minút, ale skopíroval z iného textového dokumentu, kde som ich písal primeraný čas. Keďže server mi občas padne, je to tak istejšie, inak hrozí strata rozpísaného príspevku. Pre oneskorenú reakciu som mal objektívne dôvody. 0 čo Vám ide? O tomto tu chcete diskutovať?

Ukončení diskuse

Věcné argumenty Vašeho doktoranda, Tomáše Doška, byli podsunuté a falešné, protože je měl od Vás, pane Blecho. Jsou tady: www.sophia.sk/polemiky/mgr-tomas-dosek. Ve všech mi podsouval nějaké tvrzení, které není moje, a pak ho vyvracel. Taktika "slaměného panáka" - ta je vaše oblíbená. Mít protinázor k názoru oponenta je věc diskuse. Lhát o názorech svého oponenta je věc charakteru. Neomluvil se a ani to nevzal zpět. Člověka člověkem déla to, že má páteř, charakter. Takové bezpáteřné tvory jako jste vy nejsou v pravém smyslu slova lidmi.

Radšej prispievajme k téme

Pán Kubák, príspevky som "nevychrlil" za pár minút, ale skopíroval z iného textového dokumentu, kde som ich písal primeraný čas. Keďže server mi občas padne, je to tak istejšie, inak hrozí strata rozpísaného príspevku. Pre oneskorenú reakciu som mal objektívne dôvody. 0 čo Vám ide? O tomto tu chcete diskutovať?