Blog

Každého půl roku provádím ve své pracovně generální úklid. Vyměním obsah všech šuplíků, staré popsané papíry, které už nikdy nebudu potřebovat, vyhodím a nahradím je novými. Pár věcí si uložím, protože jsou důležité a postupně pokračuji dále, dokud není moje oblíbená místnost zase jako nová. Má to ale háček.

Každého půl roku vytáhnu bednu se starými propiskami, pery a fixy, abych ji protřídila, a každého půl roku ji zase odložím. Psací pomůcky jsou totiž specifické. Kdykoliv tu inkriminovanou bedýnku otevřu, vybaví se mi více vzpomínek než při pohledu do rodinného fotoalba. „Ale ne, tohle je přeci ta s myšákem, kterou mi kdysi koupila babička,“ směju se nahlas a běžím k počítači, abych sepsala vtipnou historku, která se nám stala na cestě do Maďarska, když jsme skončili bez auta na benzínce uprostřed cizí země. Hlavně, že měli tužky s myšáky, protože jinak bych na ten výlet nevzpomínala právě nejlépe. „Tuhle fakt vyhodit nemůžu,“ říkám si, odložím ji zpět mezi ostatní a pokračuji dále. „Moje první plnicí pero!“ obdivuji nadšeně růžičkový design na modrém podkladu a vzpomínám na základku. A rodí se i druhý příběh – o spolužákově „bumerangu“. Našel kousek zakřiveného dřeva a v tělocviku „lovil klokany“. Ještě pár let jsem ho měla otištěný na tváři. „Plničku“ jsem tehdy dostala od rodičů jako bolestné. A chudák spolužák byl tak zdrcen, že bumerang ulovil jeho kamarádku, až mi nakonec taky věnoval moc hezkou tužku, aby se omluvil. „Musím ji pohledat, byla to taková šedá pentilka,“ říkám si a pátrám hlouběji. „Tady je! Jé a tenhle žlutý fix je přece z tábora, kde mi ukradli pohorky! Takže dnešní příběh číslo tři…“

Kolem osmé večer to pravidelně balím a krabici s propiskami odkládám zase zpátky. Těším se, až zase budu dělat velký úklid. Za takové dva roky by totiž z těch povídek mohla vzniknout i docela slušná knížka.  

Kateřina Černohorská
studentka žurnalistiky