Blog

Se zájmem jsem si nedávno prostudoval čerstvá statistická data (The Wall Street Journal, 23. 7. 2013) ukazující strukturu individuálních výdajů na univerzitní studium v USA. Podle nich financují američtí studenti svá vysokoškolská studia primárně prostřednictvím poskytnutých grantů a stipendií, které tvoří přibližně jednu třetinu všech individuálních výdajů na univerzitní vzdělání. Pouze z jedné čtvrtiny jsou přitom náklady na studium pokryty z rodinných úspor, přičemž zbytek financování připadá na různé druhy bankovních půjček. 

Srovnal jsem americká data s údaji pro jednotlivé evropské státy a pochopitelně jsem se zaměřil na Českou republiku (http://www.eurostudent.eu/download_files/documents/EIV_Synopsis_of_Indicators.pdf). Tato komparace nabízí dle mého soudu zajímavou výpovědní hodnotu. Nadále platí, že v ČR jsou naprosto převažujícími a v řadě případů takřka monopolními zdroji financování VŠ studia rodinné finanční prostředky (39 %) kombinované s vlastním přivýdělkem (57 %), a to většinou formou brigády. Naopak financování zahrnuté do veřejných zdrojů (stipendia, půjčky, nadace atd.) pokrývají v ČR pouhé 1 procento (!) studentských výdajů na univerzitní vzdělání, přičemž Česká republika v tomto ohledu zaujímá jasně poslední místo z 23 sledovaných evropských zemí.

Jaké závěry plynou z této skutečnosti? Výdaje na univerzitní studium v České republice mají obecně tendenci stoupat, avšak sociální rozdíly mezi rodinami – i v důsledku momentální hospodářské situace – se poměrně rychle prohlubují. Výsledkem je buď zhoršující se přístup dětí ze sociálně slabších rodin k vysokoškolskému vzdělání, nebo nutnost vysoké časové investice do vydělávání peněz na VŠ studium (např. prostřednictvím brigád), ovšem na úkor studia samotného. Pro univerzitu je obojí špatně. V prvním případě se zužuje základna talentů, a to nikoliv pouze geograficky (viz převažující orientace UP na studenty z regionu), ale i sociálně. Jedná se tedy o trend, který jde zcela proti nejvlastnějším zájmům UP. V případě druhém studenti často pracují, aby vydělali na studium, na které ovšem nemají čas, protože pracují. Aby nebylo mýlky. Práci při studiu považuji za prospěšnou ve všech ohledech, překročí-li ovšem časová investice do vydělávání peněz únosnou míru, má to obvykle negativní vliv na kvalitu studia.

Nacházíme se tedy v situaci, kdy sociální rozdíly v ČR se prohlubují, ale náklady stoupají všem. Co v této situaci může dělat UP? Řešením je vypracování flexibilního a vzájemně se doplňujícího systému motivačních pobídek a stipendií kombinovaných s finančními úlevami pro talentované studenty ze sociálně slabých rodin. Domnívám se dokonce, že by UP – po vzoru mnoha jiných univerzit – měla založit charitativní nadaci, kam by na tyto účely mohli dle svého uvážení přispívat akademici i studenti. Tento počin má ještě vedlejší bohulibý civilizační efekt. Pěstuje totiž v jinak individualistické a liberální společnosti zároveň pocit sounáležitosti a zodpovědnosti. A dělá tak z univerzity joint venture nás všech.  

Jaroslav Miller
vedoucí katedry historie