Blog

Tento imperativ dekoruje dlažbu v obou průchodech Tereziánské zbrojnice, někdejšího dělostřeleckého arzenálu (vybudovaného v letech 1768–1769 a do roku 1778 přestavovaného), poté kasáren a po rekonstrukci od října 1999 sídla Ústřední knihovny Univerzity Palackého v Olomouci, dalších centrálních zařízení této univerzity a restaurace Zbrojnice. Je zde též uveden autor výše citovaného výroku s názvem díla, z něhož výrok pochází: J. A. KOMENSKÝ – KŘIKY ELIÁŠOVY. Nebude snad neužitečné pojednat o kontextu nápisu, denně pošlapávaného desítkami studentských i nestudentských nohou. Koho napadlo uplatnit deziderium Učitele národů v obou zbrojničních průchodech, Žurnál UP z 5. listopadu 1999 v článku Slavnostní otevření Zbrojnice neuvádí. Tehdejší rektor UP v Olomouci, profesor Josef Jařab, nyní sdělil autorovi tohoto blogu, že dotyčný citát z Křiků Eliášových přinesl na rektorát UP docent Karel Floss, člen katedry filozofie FF UP, a dodal: „Po zisku citace jsme uvazovali, jak jí využít, a došli jsme k tomu, co všichni známe a po čem denně šlapeme.“

Nuže, titul Clamores Eliae (Křiky Eliášovy) nese objemný česko-latinský autograf J. A. Komenského, jenž ve svých fondech ochraňuje Státní archiv v Poznani (Archiwum Państwowe w Poznaniu, v letech 1976–1983 Wojewódzkie Archiwum Państwowe w Poznaniu) v Polsku pod signaturou Akta Braci czeskich (Akta českých bratří) 2261. Vznikal v letech 1665–1670, tedy v závěru života J. A. Komenského, ale na rozdíl od jeho dalších dvou děl z této doby, Unum necessarium (Jedno potřebné) a Angelus pacis (Posel míru), jimž jejich autor dodal definitivní podobu (Unum necessarium představuje Komenského duchovní závěť a Angelus pacis je manifest adresovaný účastníkům jednání o míru mezi Anglií a Nizozemím v roce 1667), jsou Clamores Eliae dílo nehotové, pracovní text, nicméně komeniology velice oceňovaný, poněvadž zde Komenský prezentuje své postoje a ideje bez autocenzury. „Křičícím Eliášem“ je míněn Eliáš, největší z židovských proroků, jenž žil v 9. století př. n. l. a jehož život a skutky jsou vylíčeny v 1. a 2. knize královské Starého zákona. Když izraelitský král Achab a jeho manželka Jezábel započali uctívat boha Baala a nutili k odpadlictví i svůj lid, Eliáš přiměl Izraelity, aby se navrátili k víře v Hospodina jako jediného Boha; zestárlý Eliáš byl zaživa vzat na nebesa. Křesťanští teologové, Komenského nevyjímaje, pokládají novozákonního proroka sv. Jana Křtitele za „druhého Eliáše“; Clamores Eliae pak budují vizi světového koncilu, jenž uskuteční nápravu všeho prostřednictvím Sboru světla (Collegium lucis) a „třetího Eliáše“, popř. „eliášů“ (tj. reformátorů), zabrání dalším válkám a vyhlásí všem národům svobodu.

Vydání spisu J. A. Komenského Clamores Eliae, vzhledem k utváření a rychlopisnému záznamu jeho textu nesmírně náročného edičního úkolu, se ujala vynikající klasická filoložka Julie Nováková (1909–1991), jež v letech 1948–1961 působila na katedře klasické filologie Filozofické fakulty UP (výběr z pamětí J. Novákové vyšel péčí Vydavatelství UP v roce 2008 pod titulem Paměti aneb autobiografie, třináct olomouckých let). Nejprve se o publikování Clamores Eliae postaral Institut für Pädagogik der Ruhr-Universität Bochum (Pedagogický institut Rúrské univerzity v Bochumi) v Německé spolkové republice, podruhé, tentokrát spolu s podrobným textově kritickým a výkladovým aparátem z pera J. Novákové, vyšly Clamores Eliae jako 23. svazek Díla J. A. Komenského v pražském nakladatelství Academia s vročením 1992; téhož roku 1992 připravil Jiří Beneš pro pražské nakladatelství Primus útlý český výbor Clamores Eliae – Křiky Eliášovy. Latinsko-česká pasáž obsahující výzvu „Ze zbrojnic udělejte biblioték“ je adresována králům a zní v překladu J. Beneše následovně (původně latinské partie jsou odlišeny kurzívou):

„Vaše sudy prachu, střely, kanony, meče, oštěpy nikdy nepřinesou klid, spíše jej naruší – vždycky tomu tak dosud bylo.

Ze zbrojnic udělejte biblioték – z děl zvonů k muzice –

Doporučovat [v orig.: Comdati, tj. Komendovati] jim obzvláště mírnost a laskavost, když již budou náměstky Krista –

Pak teprve [v orig.: teprv], jak Kristus byl celý laskavý – Žádného nezabil, ani nemocí neranil, ani do vězení nebral – – –“

Z proměny olomouckého arzenálu v Ústřední knihovnu UP se tedy bezpochyby duše Učitele národů na nebesích raduje a plesá – co však ale soudí o následujících přiznáních nynějších studentů/studentek olomouckého vysokého učení (http://www.priznej.cz/upol)?

§  „Vystudoval jsem magistra na PřF bez toho [spr.: PřF, aniž], aniž bych si alespoň jednou půjčil knihu z knihovny na [spr.: ve] Zbrojnici.“

§  „Místo účasti na přednáškách sedívám [spr.: sedávám] v knihovně, kde trávím čas zíráním na pohledné studentky UPOLU, což mi přináší motivaci pro dalším [spr.: další] studium.“

§  „Chodím často do knihovny, dám si kafe [spr.: kávu] a předstírám, že studuju. Mám menší výčitky než při předstírání doma.“

§  „Do Zbrojnice jsem chodil akorát [spr.: pouze] sbírat spolužáky, když jsem neměl s kým jít do hospody.“

§  „Pokaždé, když procházím uličkami knihovny, sleduji studující studentky a přemýšlím, kolik z nich právě myslí na sex, popř. kolik z nich by pobyt v knihovně za sex okamžitě vyměnilo.“

§  „Ztratil jsem se ve Zbrojnici. Vylezl jsem až na 4. [spr.: čtvrtý] pokus.“

§  „Kdyz [spr.: když] si potřebuji půjčit knížku, která je [spr.: se půjčuje] jen prezenčně, zabalím ji do alobalu a odnesu.“

§  „Jednou jsem si knížku, která byla [spr.: se půjčovala] pouze prezenčně, půjčil tak, že jsem ji v knihovně vyhodil z okna na nádvoří. Teď díky těmto stránkám vím, že pro píště [spr.: propříště] stačí trocha alobalu.“

§  „Chodím s kamarády do knihovny patnáct minut před zavíračkou [spr.: zavírací hodinou], jen abych se smála zavírací (a vyháněcí) znělce.“

§  „V knihovně se dívám na porno [spr.: pornografii].“

§  „Kradu z časopisů ve Zbrojnici plakáty fotbalistů.“

Mohu v té souvislosti pouze Jana Amose ocitovat, tentokrát z alegorické prózy Labyrint světa a ráj srdce, to jest SVĚTLÉ VYMALOVÁNÍ, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází  (1631, 2., rozšířené vydání 1663), a to z X. kapitoly POUTNÍK STAV UČENÝCH PROHLÉDÁ, NEJPRV VEŘEJNĚ:

„ŠTUDENTI BEZ ŠTUDOVÁNÍ. Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě ty škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi; za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí; pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše povrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati, uměli, nazírali. I dím: ,Co pak tito laškují?‘ Odpoví tlumočník: ,Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku.‘ ,I když se ji neužívá?‘ dím já. A on: ,I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají.‘ Já sobě na mysli: ,Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.‘ Říci však toho, abych sobě nětco neutržil, nesměl sem.“

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky