Blog

„Slečno“ mi říkají ještě někdy v obchodech. Případně pouliční prodejci telefonních tarifů. Tu a tam. Z literatury a jiného umění znám slečnu Marplovou, slečnu Nebezpečnou, eventuálně slečnu Drsňáka. Plus mnohé další. Nenapadlo by mne, že se tímhle oslovením budu blíže zabývat a popíšu dvě strany papíru…

Bylo nebylo. Začneme odjinud.

Navštívila jsem za život řadu promocí. Promovala jsem sama, na jedné z fakult, kde učím, se promoce zúčastňuji aktivně v taláru jako „akademický personál“ a na mnoha promocích jsem byla jako host. Nechci věnovat následující popis tomu, kde jsou promoce delší a kde kratší, kde jsou projevy vtipnější, kde dojemnější a kde je hezčí talár. Nemohu si pomoci, ale promocí si užívám více jako host. Jistě, ráda vidím vlastní studenty přebírat diplomy, jistým způsobem jsem i dojatá, ale do toho všeho se pletou i jiné myšlenky, že je teplo a dusno (i v zimě), že plstěný klobouk tlačí do čela a roucho tíží a že se pokaždé (chodím už několik let, a tedy bych měla mít rutinu) ve skrytu duše obávám, že nezvládnu správný krok na hudbu, zamotám se do příliš dlouhého taláru, podjede mi bota na podpatku (u dlouhého taláru, což jsou při mých 158 cm všechny) a spadnu na navoskované parkety v sále a zničím chod celého průvodu a natáčení promočních příbuzných a známých a jako vrchol všeho se octnu na youtube, kde je podobné „vtipné“ video s jakýmsi pedelem. Každému pět minut slávy, já je mít touto formou nemusím.

Promoce je ale v tomto případě jen kulisa k jednomu lingvistickému – či obecně lidskému problému, který uvádím jako příspěvek k diskusi. Inu, opět jsem seděla v jakémsi sále a komusi posléze blahopřála k nabytí akademického titulu. O to nejde. Zaujalo mne něco jiného. Bylo to ve století jednadvacátém, v našem státě, ale já měla pocit, jako bych se propadla o sto nebo dvě stě let někam do historie. Křížem krážem. K „mé“ epoše renesance a humanismu a jejím „pannám“ a „paním“. Ke Karlu Hynku Máchovi, který dle vlastních vzpomínek oslovil svoji pozdější lásku Lori slovy „pijte, panna, to Vás zahřeje…“ – a nebo do doby modernější k verši Egona Bondyho o tom, zda „slečna je svlečna“…

Totiž – tam, kde jsem byla na návštěvě, byly několika akademickými hodnostáři různého věku ženy-absolventky a magistry in spe vyhlašovány jako „slečny bakalářky X“, popřípadě „paní bakalářky Y rozené Z“… Bez rozdílu věku, řekla bych. Nevím a nevím a nevím, ale jako občasnou feministku, mne to trochu… no, udivilo… Najednou bylo všechno jedno. Boje sufražetek, ženské volební právo, rovnost, gender, už je to tak. Mé úvahy ještě pocukroval jeden z projevů, kde se oslovovalo: „Vážené slečny magistry, paní magistry a páni magistři…“ Proslov končil slovy něco ve smyslu „a přeji Vám (= absolventkám a absolventům), abyste měli vedle sebe v životě někoho blízkého a nezůstávali sami…“ Nejde o doslovnou citaci, ale do slova a písmene jsem málem padala ze židle. Vzpomněla jsem si na jednu svatbu, kterou jsem kdysi dávno navštívila a kde pozvaný pastor dával na konci požehnání novomanželům a všem manželům ve sboru a všem manželům obecně a nakonec se soucitem v hlase „i těm, kterým Pán nedal tu milost a nenašli k sobě vhodný protějšek a zůstali sami“… S kamarádkou, s níž jsem tamtéž byla hostem, jsme se podívaly na sebe a nevěděly, zda se smát nebo brečet. Obě jsme tenkrát byly single.

Čas utekl. Jenže toto nebyla církevní svatba, toto byla univerzitní promoce. Přemýšlela jsem o tom, že někoho, kdo je třeba z jakýchkoli důvodů sám (šťastně nebo ne), podobná věta může píchnout jako špendlík a ten, jak se v projevu povídalo „jedinečný den“ mu pokazit… Nemyslím si ostatně, že každý, kdo je sám, je nešťastný. Navíc každý má nějakého blízkého. Třeba to bylo míněno takto, třeba jsem to špatně pochopila. Kdo ví. Ještě navíc ani ta promoce není (při vší úctě a nehodlám její význam snižovat) aktem jediným za život. Pokud vystuduji pět vysokých škol, promuji postupně na pětkrát, teoreticky… Podobně jako se lze několikrát vdát nebo oženit.

Přemýšlela jsem dál a už se regulérně zlobila, aniž bych věděla na co a koho… Možná na stereotypy a klišé. Na zažité představy a dobře míněná slova, která ale mohou působit opak. Na to, že vstupy do lidské psýchy a intimity opustily kanape psychologa a někdy se objevují tam, kde je nutně nečekáme. Vrátila jsem se zpátky k oslovování žen. A rozvažovala dál: jak oslovit nevdanou matku několika dětí. Jak registrovanou partnerku, jak rozvedenou magisterskou studentku, která se vrátila k dívčímu jménu, jak čtyřicetiletou „dálkařku“, která není vdaná… Nikam jsem nedošla. Nebo aspoň k ničemu smysluplnému. Konci mých úvah zazpívalo Gaudeamus igitur a promoci byl konec.

Mému přemýšlení ale ne. A zajímal by mne tedy názor jiných, zejména bohemistů. Rešeršovala jsem porůznu, ale zjistila jen to, co jsem věděla. Žena s titulem je automaticky oslovována jako „paní“, oslovení „slečna“ se užívá na vlastní žádost oné dámy nebo zhruba do 25 až30 let. Případně v pohostinství.

Tedy stále netuším. Jak to tedy vlastně je. S tou slečnou. Osobně jsem z německojazyčného prostoru (v Německu titul „slečna“ dokonce oficiálně zrušen) zvyklá na to, že automaticky od patnácti let výše oslovuji každou ženu „paní“ včetně servírek (pokřikovat v hospodách „slečno, jedno pivo,“ si jaksi netroufám). Navíc si nemyslím, že je vhodné se v dnešní tak zrychlené, sociálně rozmanité a sociálně rolově zvláštní době doptávat kohokoli na rodinný stav. Podobně nejsem sama ráda, pokud se mne na totéž doptávají cizí osoby. Jsou zajímavější věci, o nichž lze mluvit.

A vlastní žádost ženy? Vyjma jedné staré dámy, která (jak se posléze ukázalo) pracovala léta jako hospodyně na katolické faře, mne doposud žádná osoba neopravila z „paní“ na „slečnu“. Tedy tak. Možná jsou moje úvahy přehnané. Nicméně myslím si, že netřeba se vracet ke Karlu Hynku Máchovi. Když už tady byly sufražetky a když už máme to volební právo… A tak snad můžeme být „paní magistry X“ bez ohledu na to, zda nosíme snubní prstýnek a zda jsme byly rozené Y anebo Z. A bez ohledu na to, zda nás doma někdo čeká nebo ne.

A nebo ne?

Eva Maria Hrdinová
katedra germanistiky (externistka)