Blog

Letošní olomoucký majáles, odbývající se ve dnech 7. a 8. května 2013, má prý být v souvislosti se 440. výročím založení olomoucké univerzity nad jiné pestrý, bujarý a vůbec velkolepý – alespoň o tom ujišťují jeho internetové stránky (http://majales.upol.cz/). Na těchže stránkách též nalézáme článek Martina Višni Majálesy od římského impéria po dnešek, v němž bývalá ředitelka Vlastivědného muzea v Olomouci Miloslava Hošková mj. tvrdí:

„Studenti dříve nějaké speciální zvyky neměli, snad jen tzv. řehořské obchůzky [tj. žákovská koleda o svátku sv. Řehoře 12. března – moje pozn.], kdy si mohli něco málo přivydělat. Majálesové snahy jako studentské oslavy jara se začínají nejvíce rozvíjet v 19. století.“

S tímto skeptickým názorem je třeba nesouhlasit – univerzitní studenti, a to i v Olomouci, slavívali přece, a to velmi hlučně, beánie neboli depozice, tj. odkládání hrubých, neotesaných mravů při imatrikulaci – zápisu mezi členy akademické obce, účastnili se, mj. i divadelními představeními, únorového karnevalu (masopustu, fašanku – z něm. výrazu Fasching) a po třicetileté válce, jak je doloženo na olomoucké univerzitě, o Vánocích zpívali a vyhrávali u jesliček.

Obyčeje filipojakubské

Pokud jde o svátek sv. Filipa a Jakuba, připadající na 1. května, bezpochyby se středoškolští a vysokoškolští studenti podíleli na obyčejích spojených s tímto svátkem nejen ve vesnických, ale i v městských komunitách – na pálení čarodějnic (původně německý obyčej) a stavění májek – zpravidla mladých břízek – na počest děvčatům před okny jejich obydlí nebo na návsi či náměstí pro celou obec; ohně se pálily a májky se stavěly též o letnicích (pohyblivý svátek Seslání Ducha sv., letos 19. května) a před svátkem sv. Jana Křtitele 24. června).  Výtečný český barokní kazatel Pavel Josef Axlar († 1714) zmiňuje ve své postile (sbírce kázání) Nábožný horlivý vůdce do Města Svatého Nebeského Jeruzalema aneb Kázaní vejroční sváteční, někdy porozdílné, vydané tiskem v Praze roku 1720, stavění májek – „truchlivých stromů“ – ve městech v předvečer výše uvedeného svátku: „Jestliže pak proto ten strom truchlivý sluje, že se v noci zelená a roste, takových stromův nebude třeba dlouho hledat. Stojí jich před domy v městě dnes všudy dosti – a to jsou stromové, jimž máje říkáme. Kdy nám pod okny vyrostly? I v noci. Včera byly ulice prázdné, na ráno se od stromův všecky zazelenaly.“ Podle Axlara stávaly májky před dívčími okny po celý měsíc květen: „Nemajíť ubozí stromové nač jiného očekávati, než na sekeru a na oheň, což jich při konci tohoto měsíce jistě nemine a neujde.“ Jak pálení čarodějnic, tak stavění májek ale úřady – vesměs bezvýsledně – zakazovaly, např. v roce 1741 bylo zapovězeno stavění májek s  odůvodněním, že se tím zničí každoročně mnoho mladých stromků pro nic a za nic.

Majálesově zpitý a zbitý ekonom Karolina

Z faktu, že se o dávných majálesech nedochovaly zprávy, ještě nevyplývá, že je studenti neslavívali – periodické noviny neexistovaly (v Olomouci až do roku 1848), a pokud při majálesových oslavách nedošlo k něčemu mimořádnému, neměli kronikáři důvod, proč je zaznamenávat pro další generace. A tak je v jinak velice zevrubném díle Zikmunda Wintra (1846–1912) O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje – Kulturní obraz XV. a XVI. století (Praha 1899) majáles zmíněn pouze jednou, a to ještě nepřímo:

„Že byli studenti od policie také sami biti, kdož by pochyboval? Drábové nebývali zdvořilí. Takž víme například, že roku 1585 Petr Kninský, ekonomus [studentský hospodář koleje] v Karolinum, na noční toulce byl od rychtáře a jeho drábů tuze bit a nadto ještě vlečen do žaláře. Zbitého studenta mistři podle starodávných práv a zvyků ujali se; v noci ve dvě hodiny došel si děkan s mistrem Kristiánem z Koldína a s mistrem Bacháčkem pro studenta na radní dům a vymohli ho s ,velikým pohoršením‘. To bylo ve středu, den svatého Filipa a Jakuba, tedy prvního máje, kdy ekonom byl nezřízeně oslavoval majales. V pátek potom mistři v poradě snesli se k žalobě k císařskému rychtáři, že proti privilegium jejich šafář byl bit, do vězení vzat, klíče od koleje chtěl prý mu městský rychtář odníti. Došli tou příčinou také k primasovi [primátoru Starého Města pražského] Krocínovi se stížností; Krocín však mistrům vyčetl, že mají zpuštěnou kázeň (laxatam disciplinam), žáci že se nočně toulají, nic se neučí, lekcí že neordinují od pánů mistrů, že to na zhoršení všem Městům pražským. To mistři měli z opilstva svého ekonoma. Odcházeli asi mrzutě z radního domu. Pak odpověděli dopisem pod pečetí velmi krotkým, vzpomínajíce v něm, že konšelé vždy měli kolej v křesťanské ochraně, ekonom že neměl býti tolik bit, byl-li v něčem křiv; nakonec prosili za ochranu. Stran výtky Krocínovy, že ,neordinují lekcí‘, mistři honem snesli se, že ,rozmluví‘ s panem rektorem. Bylo to tedy pravda, že od sv. Jiří [24. dubna], kdy se začínal nový semestr, ještě nezačali přednášeti.“

Nebýt zpitého a zbitého ekonoma Karlovy koleje Petra Kninského, o slavení majálesu v Praze roku 1585 bychom tedy nic netušili.

Majálesy v Olomouci v letech 1673 a 1674

Rektor koleje a škol Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci P. Matouš Zeidler, S. J. (1626–1697), byl v ohledu majálesů přece jen sdílnější. Po svém příchodu do Olomouce 8. prosince 1671 nechal rektor Zeidler založit novou, v pořadí již čtvrtou knihu diarií olomouckých jezuitských rektorů, uchovanou do nynějších časů ve fondu moravského osvícenského historika a sběratele literárních a uměleckých památek Jana Petra Cerroniho (1753–1826) v Moravském zemském archivu v Brně. Slouží k rektorově cti, že dbal o to, aby záznamy byly do jeho diaria vepisovány zejména zpočátku takřka kaligraficky, jenže od tohoto předsevzetí další zapisovatelé bohužel ustupovali.

A tak se například dozvídáme, že 11. ledna 1672 nařídil olomoucký biskup Karel z Lichtensteina-Castelcornu (1624–1695) modlitby za šťastný porod císařovny Markéty Marie Terezy Španělské (1651–1673), první manželky císaře Leopolda I. (1640–1705). Biskupova příkazu jezuité ovšem uposlechli a konali takové modlitby v kolejním kostele, leč bez valného účinku, neboť císařovnina novorozená dcera Marie Anna zemřela stejně jako její dva starší bratři ještě téhož roku, kdy se narodila. (Dospělosti se dožila ze čtyř potomků císařovny Markéty Marie Terezy Španělské pouze dcera Marie Antonie, provdaná za bavorského kurfiřta Maxe II. Emanuela.) O dotyčné císařovně se v diariu poté činí zmínka v souvislosti s jejím úmrtím 12. března 1673 a nařízeným státním smutkem, kvůli němuž nebylo možné ještě 1. května 1673 konat jakékoli prvomájové hudební produkce – a to ani budíček Olomoučanů z věže konviktu (jíž se nepochybně rozumí tzv. Židovská brána, dodnes dochovaná), který provozovali hudebně školení chovanci jezuitského semináře sv. Františka Xaverského.    

Za prvomájového jitra následujícího roku 1674 zněla sice hudba z věže konviktu již od čtvrté do půl páté hodiny ranní, avšak „absq tubis“ [bez trubek]. Poněvadž městský senát nepovolil další hudební produkce na Nové věži (oddělující do roku 1786 v Nožířské, nyní Denisově ulici, olomoucké Předhradí od města), muzicírovali seminaristé na věži kostela Panny Marie na Předhradí (stával do roku 1839 v místech nynější Městské knihovny na Náměstí republiky). Téhož dne „P. regens merenda dedit in horto hospitibus [páter regent, tj. představený konviktu, dopřál v zahradě hostům zábavu]“.

Podnět pro olomoucký Majáles 2013

A tak si dovoluji navrhnout organizátorům letošního olomouckého majálesu, aby 7. a 8. května 2013 probouzeli Olomoučany stejně jako jejich dávní předchůdci, a to nikoli hudbou bez trubek, ale právě naopak – břeskným na trubky, pozouny a lesní rohy vytrubováním, jakož i rachotivým na bubny a kotle rumplováním z ochozu olomoucké radnice. Budíček o čtvrté hodině ranní by ovšem nesli současní obyvatelé hanácké metropole nanejvýš nelibě, měl by se tedy uskutečnit v přijatelnější hodinu – řekněme o hodině sedmé či raději osmé.        

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP