Blog

Při nedávném slavnostním otevření nových Teoretických ústavů přirovnal pan rektor v euforii Univerzitu Palackého ke slavné Cambridgi. Naopak v souvislosti s filozofickou fakultou se stále častěji v pozitivním smyslu hovoří jako o hanáckém Oxfordu. Přestože se v obou případech jedná o nadsázku, lichotivé srovnání UP se slavnými britskými univerzitami odráží pozvolný vzestup vědecké infrastruktury i vědeckého výkonu na UP a zároveň vytváří jakousi vizi ideálu, k němuž bychom se rádi maximálně přiblížili.

Vzletná srovnání s Oxfordem a Cambridgi samozřejmě nevypovídají zhola nic ani o skutečné úrovni Univerzity Palackého ani o jejím mezinárodním postavení a vědecké reputaci. Protože jsem v Oxfordu jako student prožil část svého akademického života, účastnil se výkonu samosprávy v jedné z oxfordských kolejí (Lady Margareth Hall) a měl možnost dlouhodobě pozorovat fungování univerzity zevnitř, pokusím se stručně analyzovat některé oblasti, v nichž UP stále výrazně zaostává, ale zároveň má vysoký potenciál růstu. Část z níže uvedených bodů přitom souvisí s úrovní vědy a s výukou spíše nepřímo a vyjadřuje se spíše k tzv. soft skills a soft activities, tedy k doplňkovým strategiím vedoucím k posílení postavení univerzity jak ve vztahu k jiným akademiím, tak ve vztahu ke státu či veřejnosti.

1) Středoevropská univerzita

I povrchní srovnání odhalí zcela zásadní diskrepanci v míře využívání toho, čemu se dnes nepoeticky říká lidské zdroje. Oxford i Cambridge samozřejmě využívají zázemí bývalého impéria, což jim umožňuje doslova globální přístup k náboru nejlepších studentů, vědců a akademiků. Univerzita Palackého sice podobné možnosti postrádá, zůstává ale kardinální otázkou, zdali může vědecky i pedagogicky růst, pokud se spoléhá převážně na „zásobárnu talentů“ pocházejících z ČR.

Na UP jsou již dnes pracoviště (především centra VaVpi) s poměrně vysokým podílem zahraničních odborníků, jako celek ovšem univerzita vykazuje v tomto ohledu spíše parametry regionální akademie s velmi omezenou nabídkou bakalářského, magisterského a doktorského studia v angličtině (případně němčině), relativně nízkou mobilitou studentů (mezinárodní mobilita studentů se pohybuje okolo průměru platného pro celý vysokoškolský sektor v ČR, tedy cca 5,5–6 procenta vysokoškolských studentů, přičemž požadovaný cílový stav je dle vládní strategie vysokoškolského vzdělávání 20 procent) a s konkurzy na volná badatelská místa inzerovanými ve většině případů pouze v českých médiích.

Finanční omezení platná ještě v nedávném období přitom dnes již z velké části nehrají podstatnou roli, a to nejméně ze dvou důvodů. Jednak se ohodnocení akademiků i díky projektovému financování rapidně zlepšilo a jednak dnes středoevropský prostor překypuje množstvím nezaměstnaných (SRN, Rakousko) či platově podhodnocených (Slovensko, Maďarsko, Ukrajina) špičkových vědců a badatelů vděčných za poskytnutí jakékoliv šance na kariérní a vědecký růst.

Lékem na překonání omezující regionální mentality (nejen) UP je tedy kombinace dlouhodobých strategií a krátkodobých opatření zahrnující skutečně výraznou prezentaci na zahraničních akademických a vědeckých veletrzích, akreditaci klíčových studijních programů v angličtině napříč univerzitou, zřízení několika prestižních distinguished chairs ve vybraných oborech, konkurzy na vědecká místa povinně inzerovaná v zahraničí, aktivní „lov“ studentů doktorandského studia alespoň ve středoevropském kontextu či diskusi o případném zahájení příprav k získání plnohodnotné americké vysokoškolské akreditace, kterou v současnosti (dle mých poznatků) disponuje jediná instituce ve střední Evropě, a to CEU v Budapešti.

Letitý zvyk srovnávat se pouze s konkurenčními univerzitami v České republice je ve své podstatě zhoubný a sebeomezující, protože znamená rezignaci na budoucí potenciál vědeckého růstu. Navíc je nepochybné, že při současném počtu univerzit je koncept nadregionální univerzity jedinou cestou vedoucí v dlouhodobém časovém horizontu k posílení konkurenceschopnosti v českém i evropském měřítku.

2) Koncept univerzity na celý život

Druhý dosud jasně viditelný rozdíl spočívá v práci s absolventy univerzity. Jako bývalý student Oxfordu jsem obdržel tzv. alumni card opravňující k čerpání řady praktických (např. ubytování zadarmo v college) i spíše bizarních výhod (právo být pohřben na studentském hřbitově). Každý rok jsem zván na setkání v rámci koleje spojené s bohatým programem, přednáškami nositelů Nobelových cen, opulentní večeří a samozřejmě i s peněžním příspěvkem ve prospěch univerzity či jednotlivých kolejí.

Tato péče se ovšem Oxfordu bohatě vrací nejen finančně, ale i prostřednictvím značného vlivu absolventů, kteří vesměs zastávají klíčové pozice v britské i světové politice, administrativě a hospodářství. V důsledku tak Oxford i Cambridge zaujímají pozici jak vlivných hráčů v domácí politice tak opinion makerů spoluvytvářejících veřejné mínění.

V tomto ohledu má Univerzita Palackého bezpochyby co dohánět. Bez úsilí o systematické vytváření a průběžnou aktualizaci absolventské databáze, bez systému absolventských karet a bez jasné strategie je však koncept univerzity na celý život v zásadě nerealizovatelný. Vedle výše zmíněných benefitů má pravidelná komunikace s absolventy ještě jeden důležitý efekt. Dva na sobě nezávislé sociologické průzkumy provedené v 90. letech na několika desítkách univerzit ve Velké Británii a v Německu jasně prokázaly, že 50–70 procent absolventů spjatých se svou akademií má tendenci posílat své potomky na stejnou školu. Univerzity tak investují do svých budoucích studentů, v mnoha případech ještě před jejich narozením.

3) Town and Gown

Spolupráce britských univerzit s městy je bez nadsázky vynikající, protože obě instituce dávno pochopily, že jedna bez druhé budou chudší a v případě Oxfordu by město bez univerzity upadlo do naprostého zapomnění. Nepochybně i v tomto případě je v Olomouci co zlepšovat. Namátkou několik příkladů, které již delší dobu zaměstnávají mou neklidnou mysl: Koncept dynamického rozvoje cyklistické infrastruktury v Olomouci, úzká koordinace charitativních aktivit za účelem dosažení synergického efektu, odborná diskuse nad územním plánem města či v rámci kraje odborné poradenství v sociálních otázkách v regionu Jesenicka.

Troufám si například tvrdit, že těsná spolupráce univerzita – město – kraj a jejich společný tlak by zabránily přesunu úřadovny cizinecké policie do Přerova, když většina cizinců je v Olomouci na univerzitě (děkujme ovšem Bohu, že ministerstvo vnitra nenašlo vhodný objekt pro cizineckou polici například ve Vidnavě).

4) Občansky angažovaná univerzita

Ve své dlouhé historii (nezapomeňme, že univerzity jsou kromě církve nestarší kontinuálně existující instituce v Evropě) akademie vždy plnily roli ideových lídrů přicházejících s novými podněty, propagujících styl života a vyjadřujících se k otázkám veřejného zájmu.

Mám silný pocit, že české univerzity se převážně etablují jako vědecké a pedagogické instituce a na svou historickou roli občansky angažovaných akademií poněkud rezignují. Obě tradiční britské univerzity v podstatě plní úlohu think tanku britské vlády, což jim ovšem zároveň nikterak nebrání, aby se kriticky vyjadřovaly k řadě ožehavých témat, o nichž by oficiální místa raději pomlčela. Totéž platí pro řadu akademiků Oxfordu i Cambridge, kteří svým vlivem a názory nastolují zásadní témata určená k veřejné diskusi. Výsledkem je skutečnost, že veřejný prostor ve Velké Británii je významně spoluvytvářen ideovým působením univerzit.

Mohu se mýlit, ale tvrdím, že podobného konstatování pro Českou republiku by se mohl dopustit jen největší odvážlivec. Jde i o to, že občanská angažovanost je často označována za politickou aktivitu, která (údajně) na půdu univerzity nepatří. Kdyby tomu tak mělo do důsledku být, možná bychom na rok 1989 pořád čekali jako na onoho pověstného Godota, jenž stále nepřichází. Napadá mne ovšem, zdali převažující občanská pasivita českých univerzit není pouze jiným výrazem pro servilnost vůči politickému establishmentu, který drží měšec s penězi, jenž se k nerozeznání podobá příslovečnému Damoklovu meči. Že by nakonec největším handicapem Univerzity Palackého bylo nízké sebevědomí a strach zvednout hlavu?

Jaroslav Miller
vedoucí Katedry historie FF UP